Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Aristotelés považuje za možné teoreticky „nahlédnout“ jak neměnnost, tak změnu. Jestliže však „theologii“ jako nejvyšší ze tří disciplín „první filosofie“ vymezuje jako tu, která „nazírá“ to, „co je jedno a co je neměnné“, neuvádí žádný specifický důvod pro předpoklad neměnnosti „předmětu“ této „vědy“, ale má za to, že „neměnné“ jsou všechny příčiny (s. 167, Kříž), tudíž i tato, a ta dokonce „především“ (tamtéž). A jiné důvody vedou Aristotela zase k tomu, že mezi mnoha příčinami musí být nějaká jako „první“, a proto chápe „boha“ jako „první příčinu“ – a ta může být jen jediná. Jak můžeme za dnešního stavu myšlení na tuto koncepci kriticky navázat? Především se musíme principiálně distancovat od pojetí tzv. neměnnosti resp. věčnosti: nic v tomto světě není neměnné ani věčné, ani svět sám. Tím je ovšem zpochybněna i koncepce „věčných příčin“, ale my ji zpochybníme ještě důkladněji tím, že se distancujeme nejen od jejich věčnosti, ale od příčinnosti (kauzality) samé. Tomu, co Aristotelés považuje za „jedno a neměnné“ a čemu říká „bůh“, co zařazuje do světa jako zvláštní, nejvyšší „rod“ jsoucího, nemůžeme tedy přiznat ani neměnnost a věčnost, ani charakter první (či poslední) příčiny, ale ani povahu „jsoucího“ (tj. vnitosvětného jsoucího). Zbývá otázka jeho „jedinosti“: jaký důvod můžeme uznat za platný pro předpoklad „jedinosti“ prvního či posledního „základu“ a „zdroje“ všeho, co vzniká „rozením“ (neboť „rody“ a „druhy“ odkážeme mezi abstrakce, tedy záležitosti myšlenkového přístupu a jeho konstruovaných „modelů“)? Mám za to, že tady lze legitimně na Aristotela navázat, ale že je třeba najít pravé důvody pro takový předpoklad. (Aristotelés, myslím, žádné důvody neudává, uvádí jen argument hierarchie; ve skutečnosti však právě předpoklad neměnnosti a věčnosti zůstává od počátku v rozporu i s pochopením „příčinnosti“ a vůbec vztahu mezi příčinou a účinkem, neboť nechává v nejasnosti tu okolnost, že jedna jediný „první příčina“ může vést nejen k mnoha „následkům“, ale dokonce k mnohosti všech příčin vůbec. Nelze pře nahlédnout, jak jediná a vnitřně jednotná „příčina“ může „zapříčinit“ jednak něco od ní odlišného, jednak vůbec mnohého a rtůzného.)
(Písek, 081116-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

(DIDASKALIA)
Aristotelés začíná své Druhé Analytiky větou, že „Všechno vyučování (poučování, DIDASKALIA) a všechno usuzování (rozvažování) ze získaných vědomostí (MATHÉSIS) pochází z dřívějšího poznání (GNÓSIS) [event. z dřívějších („preexistujících“) znalostí či poznatků].“ (71 a 1). V tom je ovšem skryt jeden velmi pochybný předpoklad, totiž že vyučovat lze jen „znalostem“ nebo „vědomostem“. Už vyšší obratlovci (savci a ptáci)jsou vedle instinktů (ať už je chápeme jakkoli) vybaveni také schopností se učit, což pochopitelně odpovídá na druhé straně, že jsou nuceni se učit (mláďata se některým způsobům chování nebo jednání učí např. napodobováním dospělých). Takové napodobování je ovšem něco zcela jiného než přebírání nějakých „poznatků“.
(Písek, 090130-3.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Jakube, včera jsi nechtěl nic slyšet o Aristotelovi v souvislosti s chápáním změny; tak ti posílám aspoň malý citát z Metafyziky (z Křížova překladu, Praha 1946, s. 213):
„Neboť ve všech změnách z jedné protivy do druhé jest nějaký podklad, na němž se změny dějí; ...“ (Je to v knize H, tj. osmé, 1042a.) Ten zásadní spor, o který jde aspoň mně, se týká onoho „ve všech“, tj. chci, aby se kompetentně a zdůvodněně rozhodlo, zda na „počátku“ a v „základech“ všeho, tedy na té nejnižší úrovni, platí, že tam všude je v každé změně něco, co se nemění a co je tedy možno považovat za „podklad“ (substrát) nebo „podstatu“ (= co stojí pod onou změnou, tedy substanci). Aristotelés navrhl velmi pozoruhodné, ale kompromisní řešení, které bylo po celé věky vlastně redukováno a tudíž ještě posunuto nesprávným směrem. Aristotelés totiž pro to, co vždycky neproměnně trvá pod každou změnou, tedy onu „substanci“, označil jako „látku“, HYLÉ, a – to je to zajímavé ! – za něco, co je „prosto tvaru“ (MORFÉ), přičemž jak HYLÉ, tak MORFÉ chápal nikoli jako „toto zde“, něco určitého, jako určitou věc – „ve skutečnosti“, nýbrž pouze „v možnosti“ (DYNAMEI). Odtud původ mnoha neřešených a po mém soudu neřešitelných problémů (on sám si vymyslel ku pomoci při jejich „řešení“ onu známou ENERGEIA, což byl vlastně trik, odkoukaný od atomistů, ale použitý v docela odlišném kontextu). Po mém soudu to je jeden ze základních problémů, kterými se dnešní a zejména příští filosofové musí (budou muset) zabývat (zejména také pod tlakem problematiky, otevřené teoretickou fyzikou). -
(z e-mailu J. S. Trojanovi dne 13. dubna 2006 10:00)
(Písek, 060413-1.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 – +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. ...
Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. ...
(...., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Lucius Annaeus Seneca (60)

Itaque dum incipit esse mentis tuae, interim hoc consilio sapientium utere, ut magis ad rem existimes pertinere, quis, quam quid acceperit.
(6307, Ad Lucilium epistulae morales I, Cambridge Mass. + London1979, LIX, p. 132.)
Therefore, while you are beginning to call your mind your own, meantime apply this maxim of the wise: consider that it is more important who receives a thing, than what it is he receives.
(tamtéž, str. 131, překlad: Richard M. Gummere.)