Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
3 Praeterea, Anselmus in libro De veritate sic argumentatur: si plurium verorum sunt plures veritates, oportet veritates variari secundum varietates verorum; sed veritates non variantur per variationem rerum verarum, quia, destructis rebus veris vel rectis, adhuc remanet veritas et rectitudo secundum quam sunt vera vel recta; ergo est una tantum veritas. Minorem probat ex hoc quia destructo signo adhuc remanet rectitudo significationis, quia rectum est ut significetur hoc quod illud signum significabat; et eadem ratione, destructo quolibet vero vel recto, eius rectitudo vel veritas remanet.
SED CONTRA, Augustinus in libro De vera religione33, „Sicut similitudo est forma similium, ita veritas est forma verorum«; sed plurium similium plures similitudines; ergo plurium verorum plures veritates.
RESPONSIO. Dicendum quod, sicut ex praedictis patet, veritas proprie invenitur in inlellectu humano vel divino, sicut sanitas in animali; in rebus autem aliis invenitur veritas per relationem ad intellectum, sicut et sanitas dicitur de quibusdam aliis in quantum sunt effectiva vel conservativa sanitatis animalis. Est ergo veritas in intellectu divino quidem primo et proprie, in mtellectu vero humano proprie quidem sed secundario, in rebus autem improprie et secundario, quia nonnisi per respectum ad alteram duarum veritatum. Veritas ergo intellectus divini est una tantum, a qua in intellectu humano derivantur plures veritates, „sicut ab una facie hominis resultant plures similitudines in speculo“, sicut dicit glosa34 super illud „Diminutae sunt veritates a filiis hominum“; veritates autem quae sunt in rebus sunt plures sicut et rerum entitates.
Veritas autem quae dicitur de rebus in comparatione ad intellectum humanum, est rebus quodam modo accidentalis, quia, posito quod intellectus humanus non esset nec esse posset, adhuc res in sua essentia permaneret; sed veritas quae de eis dicitur in comparatione ad intellectum divinum, eis inseparabiliter concomitatur, cum nec subsistere possint nisi per intellectum divinum eas in esse producentem. Per prius etiam inest rei veritas in comparatione ad intellectum divinum quam humanum, cum ad intellectum divinum comparetur sicut ad causam, ad humanum autem quodam modo sicut ad effectum in quantum intellectus scientiam a rebus accipit: …
3“ Glossa Petri Lombardi super Psal. XI (PL 191, p. 155 A).
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Božena Komárková (1952)

V křesťanství je přirozené právo prvkem cizorodým a mezi ním a křesťanskou vírou není vnitřní spojitosti. Biblická konkrétnost, mající svoje těžiště ve faktu vtělení, je v ostrém protikladu ke všem generalizujícím tendencím přirozeného lidského myšlení. Zákon, pod který člověka staví, není neurčitou generální linií. ale je v každém okamžiku docela konkrétní. Nezasazuje člověka do systému nadlidských skutečností, v nichž by neproměnně fungoval nezávisle na čase a jeho historických zvláštnostech. Staví jej před úkoly zcela konkrétní v lidském, což znamená velmi se měnícím, světě. Odmetafyzičťuje celou existenci člověka, zbavuje jeho pojmové výtvory ontologického charakteru, a tak od20/metafyzičťuje i právo, aby je učinilo prostou lidskou skutečností. Tak již právo není promítnutím věčných principů do lidských řádů, ale skutečností mnohem skromnější. Je nadáno všemi lidskými nedostatky, protože je dílem pouze lidským. Představa práva jako lidského díla však není pro křesťana blasfemií, nýbrž úkolem, jehož velikost je pro něho spíše skličující. Neboť profánnost práva, jeho čistě utilitární funkce neosvobozuje křesťanovo svědomí k žádné indiferenci vůči zákonu božímu. Činí křesťana odpovědným. Člověk tvoří své řády, v závazné formě vyjádřené právem, se vším rizikem omylů, ale tak může učinit a podle svých řádů žít s důvěrou, že Bůh je nad nimi pánem jako nade vším dílem lidských rukou a že jsou vydány jeho soudu, ať se jim říká křesťanské či profánní. Jsou vždycky provizorní a jejich zánik v křesťanově svědomí není oddělitelný od soudu, který nad ním provádí Bůh sám.
Všechno právo pozitivní i filosoficky reflektované je lidské. Je to reakce na životní podmínky, do nichž je společnost postavena, a tedy v posledu ničím jiným než lidskou konvencí. Jeho sankce je v postulát řádu, jak se jeví žádoucí v konsensu sociální skupiny, která má nad jeho platností největší moc. Právo má utilitární charakter a je zcela vysvětlitelné z podmínek, jež zcela organizuje, až na fakt řádu samého. Neboť řád. jako to, co „má být“, překračuje hranice empirie a spadá v jedno se základní iracionalitou lidské bytosti, jež transcenduje sama sebe a potřebuje ke své celosti nikoli vlastní výtvor (jímž je všechny kultura a tedy i právní řád), ale vlastního Stvořitele. Proto člověk svůj vlastní řád přesahuje, ale jako sociální bytost nemůže žít jinak než v řádu, vyjádřeném právním řádem společnosti. Právo není vskutku ničím více než „společenským poměrem“, ničím více, než kolik člověk do něho sám vložil. Proto se může stát. že v určité sociální situaci „moc předejde právo“, poněvadž postulát nového řádu nemůže být uskutečněn jinak než za cenu násilného odstranění předchozího.
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 19-20.)

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Nam que tandem est iniquitas, cum omni uite insti tuto suos lusus concedamus, studiis nullum omnino lusum permittere, maxime si nuge seria ducant, atque ita tractentur ludicra ut ex his aliquanto plus frugis referat lector non omnino naris obese, quam ex quorundam tetricis ac splendidis argumentis? …
(Moriae encomium, staženo www. )