Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Ve většině starých (bájných, mytických a později i filosoficky nebo theologicky reinterpretovaných) představ a pojetí byla smrt spojována s jakýmsi přechodem. Klasickým příkladem je řecká představa starce Chárona, který převáží duše zemřelých přes řeku Acherón (nikoli Styx); v obměnách se tento obraz objevuje třeba u Vergilia, ale i později u Danta, apod. Ten přechod je nesnadný, má své podmínky (zaplatit, jinak bloudění po břehu řeky), potřebuje asistenci a pomoc, ale není to v žádném případě prostý konec.
(Písek, 080815-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Život (jako prožívání) může být chápán různě. Nelze se však vyhnout důležité okolnosti, že každý život (nejen lidský), jakmile tu „je“ a začíná být „žit“, není nikdy pouhým následkem čehosi předchozího, ale je vždycky naplňováním nějakého úkolu, poslání, je odpovědí na nějakou (předmětnou, ale i nepředmětnou) výzvu, je plněním nějakého předsevzetí (a samo to předsevzetí je rovněž odpovědí na nějakou ještě dřívější výzvu), atd. Život je směřování nikoli k jednomu cíli, k plnění jednoho úkolu, ale je to zejména přebírání, převzetí celé řadu úkolů a povinností, které dokonce někdy nejsou a nemusí být zcela ve vzájemném souladu, ale jsou někdy v napětí a někdy dokonce některé vylučují ty druhé. Jde tedy zároveň o volbu, o selekci – ale ta není nikdy zcela libovolná. A jsou úkoly, kterým se nikdo vyhnout nemůže – leda by raději volil nebytí, tedy smrt. Ale to není jediný význam smrti; smrt je nevyhnutelnost, a lze ji zajisté zvolit také dobrovolně. Rozhodující je, zda smrt volíme jako útěk od povinností, úkolů nebo údělů, anebo jako pozitivní jejich řešení. Ze slov Ježíšových známe, že nejvyšším činem lásky může být právě obětování vlastního života pro druhého člověka (nebo pro určité druhé lidi, pro „přátele“, jak zní výrok). Taková smrt ovšem není žádným útěkem, nýbrž naopak splněním velkého „úkolu“: není to konec, nýbrž výslovné překročení konce. Od starých Řeků známe pozoruhodnou myšlenku, snad původní myšlenku Sókratovu, že filosofie je celoživotní příprava na smrt. Tomu nemusí být dobře porozuměno; nejde o naprosté soustředění života na smrt, tedy o jakousi posedlost smrtí či myšlenkou na smrt. Porozumíme tomu jen tehdy, uvědomíme-li si, že smrt v tomto smyslu je chápána jako velký úkol, na který je zapotřebí se po celý připravovat a na který máme být po celý dospělý život připraveni, tj. máme být hotovi zemřít, kdykoli se to ukáže jako naléhavě potřebné nebo dokonce nezbytné. A potřebné nebo nezbytné to je v perspektivě budoucnosti. Smrt, chápána jako konec a tedy jako konec něčeho, co předcházelo a tedy už pominulo, je něco jiného než smrt, která má smysl jako začátek něčeho jiného, tedy v perspektivě toho, co teprve přichází a co má nebo může přijít. Právě tak to chápal Sókratés, když byl odsouzen k vypití jedu: mezi posledními jeho slovy slyšíme: vy odcházíte do života, já do smrti; ale nikdo z nás neví, kdo jde k lepšímu. Smrt nemusíme a nemáme brát jako něco tragického. Je to velká chvíle, těžká chvíle, někdy je provázena zlými věcmi (bolestmi, utrpením všeho druhu, přečasto slabostí ducha a beznadějí apod.), ale není to zlo. A právě uvědomit si, že to je úkol, který musíme čestně a důstojně zvládnout (nerad jsem slyšel Milana Machovce, jak celou věc zlehčuje s tím, že se smrti nikdo nemá bát, že to není nic obtížného, že to každý zvládne hned na poprvé) – ale nikoli stoicky, tím méně cynicky, nýbrž s výhledem do budoucnosti, tedy jako splnění povinnosti, úkolu.
(Písek, 080815-1.)

Ludwig Wittgenstein (1937-44)

25. Vor allem ist zu bemerken, daß wir das überhaupt fragen, was darauf deutet, daß die Antwort nicht auf der Hand liegt.
Und ferner, wenn man die Frage rasch beantworten will, gleitet man leicht aus. Es ist hier ähnlich wie mit der Frage, welche Erfahrung uns zeigt, da unser Raum dreidimensional ist.
(5981, Bemerkungen über die Grundlagen der Mathematik, Werkausgabe Bd. 6, Suhrkamp 1984, S. 132.)

Ludwig Wittgenstein (1937-44)

16. Wozu braucht die Mathematik eine Grundlegung? Sie braucht sie, glaube ich, ebenso wenig, wie die Sätze, die von physikalischen Gegenständen – oder die, welche von Sinneseindrücken handeln, eine Analyse. Wohl aber bedürfen die mathematischen, sowie jene andern Sätze, eine Klarlegung ihrer Grammatik.
Die mathematischen Probleme der sogenannten Grundlagen liegen für uns der Mathematik so weing zu Grunde, wie der gemalte Fels die gemalte Burg trägt.
(5981, Bemerkungen über die Grundlagen der Mathematik, Werkausgabe Bd. 6, Suhrkamp 1984, S. 378.)

Ludwig Wittgenstein (1937-44)

23. Die Krankheit einer Zeit heilt sich durch eine Veränderung in der Lebensweise der Menschen und die Krankheit der philosophischen Probleme konnte nur durch eine veränderte Denkweise und Lebensweise geheilt werden, nicht durch eine Medizin die ein einzelner erfand.
Denke, daß der Gebrauch des Wagens gewisse Krankheiten hervorruft nd begünstigt und die Menschheit von dieser Krankheit geplagt wird, bis sie sich, aus irgendwelchen Ursachen, als Resultat irgendeiner Entwickelung, das Fahren wieder abgewöhnt.
(5981, Bemerkungen über die Grundlagen der Mathematik, Werkausgabe Bd. 6, Suhrkamp 1984, S. 132.)