LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   3 / 346   >    >>
records: 1729

Filosofie - její styl

Jan Patočka (1968)
Filosofův styl je otázka, která úzce souvisí s literární formou filosofického díla. Je opět pro filosofii příznačné, že nemá pevně ustálený styl. Od té doby, co matematika a astronomie nejsou součástmi filosofie, každého by muselo jako bizar/11/nost odpuzovat astronomické dílo ve verších ; ve starověku a jeho humanistické nápodobě to existovalo.Ve filosofie je klasické dílo ne zrovna ve verši (leda volně pojatém), ale básnickou formou, ještě dnes stále účinné – Nietzsche, Kierkegaard, Holzapfel, Sartre mohou být uvedeni za jiné. Filosofie vyčerpala snad všecky literární formy a vždy je svým, tj. podstatným způsobem modifikovala ; z eposu udělala naučnou báseň, z dramatu dialog, z románu filosofický román, a to různého žánru (Rousseauův Emil a Nová Heloisa, Hegelova fenomenologie, Kierkegaardovo Buď – anebo a Etapy na cestě života). Má sice též formy specifičtější, přednášku, aristotelskou methodos, pojednání, které mohlo samo opět přijmout nejrozmanitější formy, třeba geometrickou, esej, dále formu systému, výkladu, kde obsah podmiňuje formu a naopak ; jindy naopak formou gnómy, aforismu, fragmentu. Je pochopitelné, že také zde leží vysoce zajímavé překladatelské problémy, poněvadž ve formě překládaného díla závisí přirozeně i myšlenkový duktus a stavební prvky, s nimiž dílo pracuje. Na problémech filosofické formy se ukazuje rovněž zvláštní postavení filosofie v duchovní kultuře, právě tak jako na filosofickém jazyce, který není ani jazyk obecný, ani speciální, odborný ; filosofie jako by si vypůjčovala všemožné formy odjinud, odm literatury „krásné“ či od vědecké učebnice a pojednání, ale všecky přetváří a obměňuje nezaměnitelným způsobem. Bylo by dobře, kdyby filosofický překladatel měl i pro tyto věci smysl a věnmoval jim pozornost, jež jim náleží.
(K problémům filosofických překladů, in : Umění a filosofie sv. IV .- Dodatky, ed. Chvatík etc., 4.9.10-11.)
date of origin: červen 2003

Křesťan | Dostojevský jako křesťan

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)
Nebylo a není lepšího křesťana v naší době než Dostojevský. Účinná láska k bližnímu vidí se v lásce k slabým, chudým, zarmouceným, špatným; mocné, bohaté, veselé, krásné a dobré není těžko milovati. S jakou láskou Dostojevský předvádí nám „Chudé lidi“, „ponížené a zarmoucené“, „zločince a trestance“: i v duši nejkleslejších vypátrá jiskru lidskosti a snaží se ji rozdmýchati v očistný plamen.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932)
date of origin: leden 2000

Heidegger o Aristotelovi

Jan Patočka (1941)
Tak např. Aristotelovy texty jsou zajisté zhruba tím, čím je jejich původce chtěl mít, totiž referáty vědeckého výkladu a teoretické diskuse. Byvše předměty podobného výkladu po 2000 let jsou dnes znovu probírány a znovu přebudovávány ve svém smyslu. Musím zde znovu poukázati na Heideggera a jeho žáky (zvl. Bröckera), kteří podali nad ním hluboké a svérázné interpretace, kterými po tisíci letech prvně zase docela zřetelně prosvítá Aristoteles – člověk antický, přímo pohanský, filosof tak vzdálený křesťanství, jak jen možno, ontolog konečného světa, nikoli theolog nadsvětovosti, jak jej pod svými předpoklady viděl středověk. Tím též celá metafysika nebývá docela jiného smyslu než ve staré koncepci scholastické, ale též odlišného od moderní koncepce idealistické, jež přece jen souvisí s křesťanstvím, ovšem ve formě nadmíru sekularisované.
(O mnohoznačnosti a jednoznačnosti filosofického textu, in: 1291, ČM 35, 1941, str. 79.)
date of origin: říjen 2000

Písařská škola (školní tabulky z města Uru)

anonym ()
(hádanka:)
Dům, (jehož) základy jsou jako nebesa,
dům, (jenž) jako schránka na tabulky je pokryt plátnem,
dům, (jenž) jako husa stojí na širokých nohou,
slepý tam vchází,
vidoucí odtamtud vychází.
Řešení (hádanky): (je to) písařská škola.
(ex: Jiří Prosecký, Prameny moudrosti. OIKOYMENH, Praha 1995, str. 13.)
date of origin: únor 2000

Písmactví

Ladislav Hejdánek ()
Bohužel to zatím vypadá, že od sebe nebudeme moci oddělit krizi protestantismu (resp. křesťanství obecně) a zbožnost (v jejím vztahu k víře, event. k církvi jako společenství, neboť tam Petr míří). Petr Sláma ve svém prvním příspěvku (z 28.1.) doporučoval reflektovat hlubokou krizi současného protestantismu, kterou hned částečně diagnostikoval: spočívá podle něho ve „změněném východisku současné teologie, která problematizuje domnělý písmácký základ …“ (druhý bod, v němž jde o údajný odporu k teologické tematizaci zbožnosti, nechávám zatím stranou). Opět ta nejasnost ve formulacích: jak může skutečná krize (něčeho pozitivního) spočívat v problematizaci něčeho jen domnělého? A je-li řeč o „domnělém písmáckém základu“, není jasné, o základu čeho je tu řeč (o základu teologie, nebo zbožnosti, nebo víry, nebo církve, nebo …?), a proč ona „domnělost“: je samo písmáctví jen domnělostí a předsudkem, anebo jde o pouze domnělé, tj. zdánlivé písmáctví, na rozdíl od písmáctví pravého a žádoucího? A co se tedy tím „písmáctvím“ vlastně rozumí? Běžné chápání, jak se mi zdá, je zejména od poválečné doby v našich podmínkách nepřehlédnutelně poznamenáno vlivem profesora Daňka a zejména tak zvaného „daňkovství“, které – jak vím ze své vlastní zkušenosti – mělo např. velké zásluhy o pečlivé a soustavné laické čtení bible, vedoucí k její velké znalosti, ovšem znalosti založené – pro běžného tehdejšího „písmáka“ – na kralickém překladu (a kralických poznámkách). Zároveň to ovšem vedlo (ostatně v souladu se světovým trendem) k podtržení nutné znalosti hebrejštiny a řečtiny pro každou biblickou exegezi, prováděnou teology. Písmáctví je tedy čímsi jako bedlivým čtenářstvím biblických knih, které je žádoucí i u lidí neučených, ale které je možno a dokonce nutno provádět i na úrovních nejvyšších, kde už nemusí jít a ani nejde o naivní předpoklad vytrženosti kánonu z historických souvislostí a podmínek. Upřesnil jsem své chápání proto, abych Petrovi usnadnil jasné vyjádření, co měl a má na mysli on. Sám si nemyslím, že změna hermeneutického východiska mohla nějak zpochybnit písmáctví, leda nějakou jeho karikaturu; ale pak nemá smysl mluvit o zpochybnění, nýbrž o kritickém „pozvednutí“ na vyšší úroveň, která činí nemožným (nebo alespoň hned od počátku pochybným) každý pokus o návrat k onomu pseudopísmáctví naivnímu, nepoučenému a nepoučitelnému. A to neznamená a nemůže znamenat žádnou krizi, neboť ta spočívala právě v oné naivitě a nepoučenosti. Nové hermeneutické přístupy vidím tedy ne jako zdroj krize, nýbrž jako jediný do budoucnosti perspektivní prostředek k jejímu překonávání. (Písek, 000204-1.)
date of origin: únor 2000