Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Václav Písecký (1482-1511)

A plodné, ušlechtilé humanistické snahy Píseckého krásně vyjadřuje věnování, jež napsal Řehoři Hrubému, ,Jazyku českého milovníku‘, posílaje mu svůj překlad Řeči Isokratovy k Demonikovi, jejž Hrubý taktéž přijal do svého velkého Sborníku jako ,Spis Isokrata k Demonikovi napomenutedlný, kterýž jest m. Václav Piesecký, jsa u Vlašiech na učení, z řeckého jazyku v český přeložil, ježto toho před ním žádný z Čechuov neučinil nikdy‘. Jak vzácný to zjev u českého humanisty šestnáctého věku, řečtinu klásti nad latinu a mateřštinu svou řečtině na roveň! Posílá překlad řeči řecké, aby Hrubý ,porozuměti mohl, jak rozdielní a mnohem užitečnější sú řečníci řečští nad latinské, zvláště k napravení mravuo‘… Zvolil překlad z řečtiny, aby ,zkusil, zdali český jazyk tak hojný jest, aby bez žebroty buď německého šverkánie, buďto latinského proměšovánie sám od sebe tauž věc vymluviti mohl, kterauž by i Řekové vypsali‘. Seznal pak, ,že netoliko latinské pomoci nepotřebuje, ale poněkud ji vyvýšiti muože: jak někde jest náchylnější k lahodnosti řecké a k lepotě nežli latinský, že při mnohých v mluvení ozdobách, při lepém slov skládání, když jazyk latinský řeckého aneb prostě nemuože, aneb s těžkostí a velmi nesnadně ná/280/sleduje: tu jazyk český, co by byl mu v rodu dosti blízký, tauž lahodau a jednostajní téměř krátkostí všecko vysloviti muože‘. Nemluví o vyspělosti a umění, jimiž ovšem latině se nerovná, ale mluví o přirozenosti naší řeči, jsa přesvědčen, ,že, kdyby též pilnosti při okrašlování svého jazyka prvnější Čechové byli užívali, anebo nynější ještě toho hleděli jako někdy Římané, jazyk český, co se tkne světlosti, řecké lahody, lepoty, nad to i ozdoby i slov skládánie, byl by nad latinský v tom mnohem i šťastnější i hojnější.‘ A Písecký nemluvil naplano: řecká prostota a jadrnost, jevící se v jeho smýšlení (,Měj se dobře. Píšiť k tobě během přátelským, zanechav „ráčení“, „milosti“ a „vámkanie“; neb mi se to samému nelíbí‘), zní i z překladu řeči Isokratovy. Překládá věrně, neparafrazuje, a přece lahodně a česky: jeho sloh je ,vzorem dobré češtiny‘ a po staletí, až na počátek nové naší literatury, nenalézá soupeře stejně znamenitého.
(ex: Jaroslav Vlček, Dějiny české literatury I., Praha 1951, str. 279-80.)

Martin Heidegger (1946)

Es ist an der Zeit, daß man sich dessen entwöhnt, die Philosophie zu überschätzen und sie deshalb zu überfor¬dern. Nötig ist in der jetzigen Weltnot: weniger Philoso¬phie, aber mehr Achtsamkeit des Denkens; weniger Lite¬ratur, aber mehr Pflege des Buchstabens.
Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie, weil es ursprünglicher denkt als die Metaphysik, welcher Name das gleiche sagt. Das künftige Denken kann aber auch nicht mehr, wie Hegel verlangte, den Namen der «Liebe zur Weisheit» ablegen und die Weisheit selbst in der Gestalt des absoluten Wissens geworden sein. Das Denken ist auf dem Abstieg in die Armut seines vorläufigen Wis¬sens. Das Denken sammelt die Sprache in das einfache Sa¬gen. Die Sprache ist so die Sprache des Seins, wie die Wol¬ken die Wolken des Himmels sind. Das Denken legt mit seinem Sagen unscheinbare Furchen in die Sprache. Sie sind noch unscheinbarer als die Furchen, die der Landmann langsamen Schrittes durch das Feld zieht.
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 119.)

Martin Heidegger (1927-28)

... Každému filosofickému úsilí zůstává něco bytostně nejasného, a i to nejradikálnější úsilí zůstává nedokončené a rozumí si v pravém slova smyslu absolutně teprve tehdy, když se pochopí ve své konečnosti.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. Jan Kuneš, Praha 2004, str. 15.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Předpokládejme, že teoretičtí fyzici-kosmologové oprávněně předpokládají, že čas „začal“ „probíhat“ v okamžiku, kdy se Velkým Třeskem „ustavil“ náš Vesmír. Takto chápaný „čas“ od té doby probíhá všude, kde se v našem Vesmíru něco odehrává (děje) (zatím víme nebo se aspoň domníváme, že víme, že nikoli stále stejnou „rychlostí“, podle teorie relativity), a že nelze mluvit o nějakém jednotném čase pro celý Vesmír. („Probíhání času možná začalo ve „stejný“ okamžik, ale pak se to probíhání začalo podle okolností v daném regionu měnit a navzájem odlišovat, takže např. dnes nelze počítat s nějakou skutečnou „současností“ na místech velmi od sebe vzdálených.) Mám za to, že na základě těchto údajů (teoretických fyziků) lze uzavřít 1) že průběh času (takto chápaného) je bytostně spjat s „reálným“ děním, 2) že tento čas není ovšem s tímto „reálným“ (událostným) děním přímo totožný, nýbrž že každé takové dění „vytváří“ ve svém nejbližším okolí jakési časové pole, které se překrývá a prolíná s časovými poli, jež kolem sebe vytvářejí jiná událostná dění, takže výsledkem je jakýsi místní „čas“ (možná ne zcela přesně vymezitelný, poněkud asi „neostrý“ či přibližný „čas“), společný všemu událostnému dění příslušného regionu (oblasti). Už tímto úsudkem se dostáváme k nutnosti odlišení „času“, který je časem vlastního, „vnitřního“ průběhu události, od tohoto relativně „obecného“ času do kterého se onen „vnitřní“ čas pravého událostného dění promítá, do něhož proniká a v němž se tento „vnitřní“ čas této i každé další události podílí na ustavení a udržování onoho „obecného“ času resp. onoho ne zcela přesně vymezeného „časového pole“ (který je pro událost samu vlastně jejím „pozadím“, „okolím“ či „prostředním“, částí jejího „osvětí). Spolupůsobení každé z událostí, která má svůj vlastní (sobě vyměřený) „čas“ na onen „čas obecný“ je pochopitelně možné jen za předpokladu, že tento obecný čas už byl ustaven, že se už ustavil, takže je možné jej ovlivnit (a to ne zcela „zvenčí“, neboť každá událost to může dělat jen uprostřed ostatních událostí, bez nichž by obecného času vůbec nebylo). Platí-li to, co nám teoretičtí fyzici říkají, že reálné částice a reálná kvanta mají nesrovnatelně delší vyměřený „čas“ svého „života“ (svého trvání), mohli bychom ještě uzavřít, že onoho prodloužení „času života“ každé reálné částice (nebo reálného kvanta) se každé takové částici (či kvantu) dostává právě díky ostatním událostem a prostřednictví onoho „obecného“ času, který je na nich závislý.
(Písek, 070107-1.)

Jan Patočka (1969)

Proč je čas nezbytnou komponentou výměru bytí jsoucích věcí? Časové stupně a časové horizonty jsou různé, vnitřně spjaté způsoby na jedné straně onoho vyčlenění z celku, jež znamená individuaci jsoucna, na druhé straně spojení, syntézy, která pro nás teprve definuje, určuje jsoucno. Konečná bytost je ve svém setkání se jsoucnem odkázána na syntézu, na slučování zažitého, konečně na svou vlastní časovost. Čas (prostor je jedna z jeho dimenzí) je to, bez čeho není možné ani jsoucno jednotlivého ve světě, ani naše jasnost o jsoucnu, porozumění, rozumějící chování a jednání a posléze poznání.
Co znamená konstatování tohoto časového rázu v charakteristice bytí? Dvojí tezi: že na jedné straně nelze /157/ jsoucno pochopit bez vztahu k bytí, na druhé straně však že bytí věcí nemůže být zjišťováno beze vztahu k odemčenosti pro to, čemu lze porozumět, pro smysl, bez něhož si nelze představit naši zkušenost. Bytí jsoucího bez tohoto vztahu však sleduje odedávna ta filosofická nauka, které říká tradice metafyzika. Problém přirozeného světa, pojatý ve své hloubce jako restituce původního rázu bytí světa a jeho komponent, je tak v souvislosti s otázkou revize metafyziky.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, s. 156-7.)