Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.


<<    <   4 / 31   >    >>
záznamů: 151

Hromádka a LvH

Karel Floss (2008)
... byť je řada dokladů o tom, že Tomášek veškerou Medkovu činnost schvaloval. Sám jsem s oběma těmito aktéry často a důkladně hovořil, a proto /7/ také mimo jiné čekám na objektivnější zhodnocení celého hnutí PI. U protestantů se podobné problémy týkají J. L. Hromádky. Nelze se nadále spokojovat jen s hejdánkovským dáváním slova kolaborant do uvozovek. Je třeba říct zcela jasně víc, a pak se všemi důsledky. A právě na něco takového dosud nemáme. Pro další kroky a postupné formulování pevnějších soudů si musíme připravit řadu předpokladů prolegomen, u nichž některá se zde pokusím ve vší skromnosti naznačit.
(Únor 1948 – sine ira et studio? in: Křesťanská revue 75, 2008, č. 1, str. 6-7.)
vznik lístku: březen 2008

Otázka a tázání

Martin Heidegger (1954)
... Das Fragen baut an einem Weg. Darum ist es ratsam, vor allem auf den Weg zu achten und nicht an einzelnen Sätzen und Titeln hängenzubleiben. Der Weg ist ein Weg des Denkens. Alle Denkwege führen, mehr oder weniger vernehmbar, auf eine ungewöhnliche Weise durch die Sprache. ...
(Die Frage nach der Technik, in: G. Neske, Pfullingen 1954, S. 15.)
vznik lístku: prosinec 2009

Humanismus

Ladislav Hejdánek (2008)
Slovo „humanismus“, které bývá často jen krycím jménem pro nějaké pozitivní hodnocení, může být spojováno s velmi odlišnými ideovými koncepty, z nichž některé jsou dokonce vysoce problematické. Starý výrok „Homo sum, nihil humani a me alienum puto“ může být podle toho vyložen hned několikerým způsobem. Vše záleží na tom, jak chápeme právě „člověka“, neboť podle toho dopadne i naše pojetí toho, co je „lidské“, „humánní“, a co znamená ono slovo „humanismus“. Jde o to, zda se chceme smiřovat s tím vším, co k člověku patří už od narození, i s tím, do čeho, do jakých podmínek, do jakého prostředí, do jaké společnosti se svým narozením dostává, anebo zda dovedeme kriticky a rozmyslně rozlišovat, co je na daném člověku-jednotlivci a i na daných společenských poměrech atd. nelidského. Je-li humanismus chápán jako program omezování a překonávání všeho, co je na člověku i na jeho prostředí nelidského, a zejména všeho, co člověka lidé nelidského dělají, pak to už není směřování s daným stavem, ale pokus resp. mnoho pokusů o opravdové polidštění člověka, který tím, že se narodí, se ještě zdaleka lidským nestane, ale ona lidskost je před ním jako úkol, kterému se teprve musí věnovat. Zkrátka a dobře: lidskost, humanita není to, co „jest“, není to fakticita (a to ani biologická, ani psychologická, ani sociální), ale je to stále ještě nenaplněný úkol, je to norma, kritérium, které nelze odvozovat ze žádné danosti, ale co každé danosti ukazuje její nedostatečnost, nedokonalost a neúplnost, a to nikoli proto, aby se s takovou neúplností a nedokonalostí člověk smiřoval a aby se s ní, tj. sám se sebou spokojoval, Má-li mít humanismus vskutku dobrý, pozitivní smysl, musí lidství a lidskost chápat jako plán, program, úkol, závazek, tedy jako něco, co stále ještě není dost dobře a dost plně uskutečněno, ale co každého člověka zavazuje a vede stále dál. Cílem humanismu jako programu není člověk jak „jest“, ale člověk, jak ještě není, ale jak „má být“.
(Písek, 080810-1.)
vznik lístku: srpen 2008

,Da-sein‘ – ek-statičnost‘ | Člověk – jeho ,bytnost‘ | Osoba – ,persona‘

Martin Heidegger (1969)
... Der Satz: „Der Mensch ek-sistiert“ antwortet nicht auf die Frage, ob der Mensch wirklich sei oder /71/ nicht, sondern antwortet auf die Frage nach dem „Wesen“ des Menschen. Diese Frage pflegen wir gleich ungemäß zu stellen, ob wir fragen, was der Mensch sei, oder ob wir fragen, wer der Mensch sei. Denn im Wer? oder Was? halten wir schon nach einem Personhaften oder nach einem Gegenstand Ausschau. Allein das Personhafte verfehlt und verbaut zugleich das Wesende der Zeitgeschichtlichen Ek-sistenz nicht weniger als das Gegenständliche. Mit Bedacht schreibt daher der angeführte Satz im „Sein und Zeit“ (S. 42) das Wort „Wesen“ im Anführungszeichen. Das deutet an, daß sich jetzt das „Wesen“ weder aus dem esse essentiae, noch aus dem esse existentiae, sonder aus dem Ek-statischen de Daseins bestimmt. Als der Ek-sistierende steht der Mensch das Da-sein aus, indem er das Da als die Lichtung des Seins in alle „Sorge“ nimmt. Das Da-sein selbst aber ist als das „geworfene“. Es west im Wurf des Seins als des schickend Geschicklichen.
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 70-71.)
vznik lístku: září 2013

Možnost a skutečnost

Martin Heidegger (1947)
... Dieses Mögen bedeutet, ursprünglicher gedacht: das Wesenschenken. Solches Mögen ist das eigentliche Wesen des Vermögens, das nicht nur dieses oder jenes leisten, sondern etwas in seiner Her-kunft „wesen“, das heißt sein lassen kann. Das Vermögen des Mögens ist es, „kraft“ dessen etwas eigentlich zu sein vermag. Dieses Vermögen ist das eigentlich „Mögliche“, jenes, dessen Wesen im Mögen beruht. Aus diesem Mögen vermag das Sein das Denken. Jenes ermöglicht dieses. Das Sein als das Vermögend-Mögende ist das „Mög-liche“. Das Sein als das Element ist die „stille Kraft“ des mögenden Vermögens, das heißt des Möglichen. Unsere Wörter „möglich“ und „Möglichkeit“ werden freilich unter der Herrschaft der „Logik“ und „Metaphysik“ nur gedacht im Unterschied zu „Wirklichkeit“, das heißt aus einer bestimmten – der metaphysischen – Interpretation des Seins als actus und potentia, welche Unterscheidung identifiziert wird mit der von existentia und essentia. Wenn ich von der „stillen Kraft des Möglichen“ spreche, meine ich nicht das possibile einer /58/ nur vorgestellten possibilitas, nicht die potentia, als essentia eines actus der existentia, sondern das Sein selbst, das mögend über das Denken und so über das Wesen des Menschen und das heißt über dessen Bezug zum Sein vermag. Etwas vermögen bedeutet hier: es in seinem Wesen wahren, in seinem Element einbehalten.
Wenn das Denken zu Ende geht, indem es aus seinem Element weicht, ersetzt es diesen Verlust dadurch, daß es sich als τέχνη, als Instrument der Ausbildung und darum als Schulbetrieb und später als Kulturbetrieb eine Geltung verschafft. Die Philosophie wird allgemach zu einer Technik des Erklärens aus obersten Ursachen. Man denkt nicht mehr, sondern man beschäftigt sich mit „Philosophie“. ...
(Brief über den „Humanismus“, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 57-58.)
vznik lístku: duben 2009