Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1964)

Překládám-li jméno ALÉTHEIA tvrdošíjně jako neskrytost, pak se tak neděje z lásky k etymologii, nýbrž kvůli věci, kterou musíme brát v úvahu, jestliže to, co se nazývá bytím a myšlením, myslíme způsobem, který jí odpovídá. Neskrytost je jakoby element, v němž je teprve dáno jak bytí a myšlení, tak i jejich sounáležitost. ALÉTHEIA je sice na počátku filosofie jmenována, ale v následující době není filosofií výslovně jako taková myšlena. Neboť od Aristotela je věcí filosofie jakožto metafyziky myslet jsoucno jako takové ontotheologicky.
Je-li tomu tak, pak také nesmíme soudit, že filosofie něčemu nevěnuje pozornost, že něco zanedbává, a že proto trpí nějakým bytostným nedostatem. Poukaz na to, co ve filosofii nebylo myšleno, není kritikou filosofie. Je-li nyní třeba nějaké kritiky, pak spíše kritiky pokusu, který se od „Bytí a času“ stává stále naléhavějším, totiž pokusu tázat se na konci filosofie po možném úkolu myšlení. Neboť poměrně pozdě se nyní klade otázka: Proč se tu ALÉTHEIA už nepřekládá běžným jménem, totiž slovem „pravda“? Odpověď musí znít:
Pokud se pravda chápe v tradičním „přirozeném“ smyslu jako na jsoucnu vykázaná shoda poznání se jsoucnem, nebo také pokud se pravda vykládá jako jistota vědění o bytí, nesmí být ALÉTHEIA, neskrytost ve smyslu světliny, s touto pravdou ztotožňována. ALÉTHEIA, neskrytost myšlená jako světlina, skýtá spíše teprve možnost pravdy. Neboť pravda sama může stejně jako bytí a myšlení být tím, čím jest, jen v živlu světliny. Evidence, jistota každého stupně, každý způsob verifikace veritas, pohybuje se už „spolu s ní“ v oblasti vládnoucí světliny.
ALÉTHEIA, neskrytost myšlená jako světlina přítomnění, není ještě pravda. Je potom ALÉTHEIA méně než pravda? Nebo je více, protože /31/ pravdu jako adaequatio a certitudo teprve poskytuje, protože přítomnění a zpřítomňování nemůže být dáno mimo dosah světliny?
Tato otázka nechť zůstane jako úkol přenechána myšlení. Myšlení se musí zamyslet nad tím, zda tuto otázku také vůbec může klást, pokud myslí filosoficky, tj. v přísném smyslu metafyziky, které se toho, co je přítomné, dotazuje pouze co do jeho přítomnění.
V každém případě se ujasňuje toto: Otázka po ALÉTHEIA, po neskrytosti jako takové, není otázkou po pravdě. Proto bylo věci nepřiměřené, a tudíž zavádějící nazývat ALÉTHEIA ve smyslu světliny pravdou.
(Konec filosofie a úkol myšlení, př. Iv.Chvatík, Praha 1993, str. 29+31.)

Martin Heidegger (19)

Tázat se na techniku znamená tázat se na konstelaci, v níž se odehrává (ereignet) odkrytost a skrytost, v níž se odehrává (ereignet) to, co bytuje jakožto bytnost pravdy.
A přece, co nám pomůže pohled do konstelace pravdy? Hledíme do nebezpečí a spatřujeme růst toho, co přináší záchranu.
Tím ještě nejsme zachráněni. Avšak jsme tím osloveni, abychom v narůstajícím světzle toho, co přináší záchranu, doufali (verhoffen). Jak má toto doufání vypadat? Zde a nyní a ve skrovné podobě tak, že o to, co přináší záchranu, budeme v jeho růstu pečovat. V tom je zahrnuto, že budeme mít neustále na zřeteli ono krajní nebezpečí.
To, co je pro techniku bytostné, ohrožuje odkrývání, hrozí možností, že všechno odkrývání se rozplynu ve zjednávání a všechno se bude ukazovat pouze v nezakrytosti na způsob použitelného stavu. Lidské konání se nikdy nemůže setkat s tímto nebezpečím bezprostředně. Lidský výkon nemůže nikdy sám toto nebezpečí zahnat. Lidské zamyšlení však může uvážit, zda to není tak, že všechno, co přináší záchranu, musí mít vyšší, avšak zároveň příbuznou a odvrácenou bytnost jako to, co je ohroženo.
Nemohlo by pak nějaké počátečněji poskytnuté odkrytí přivést k prvnímu zazáření v rámci nebezpečí ono zachraňující, které se v technickém věku ještě spíše skrývá než ukazuje?
(Otázka techniky, in: 7290, Věda, technika a zamyšlení, Praha 2004, str. 33.)

Martin Heidegger (1935)

Ursprung bedeutet hier jenes, von woher und wodurch eine Sache ist, was sie ist und wie sie ist. Das, was etwas ist, wie es ist, nennen wir sein Wesen. Der Ursprung von etwas ist die Herkunft seines Wesens. Die Frage nach dem Ursprung des Kunstwerkes fragt nach seiner Wesensherkunft. Das Werk entspringt nach der gewöhnlichen Vorstellung aus der und durch die Tätigkeit des Künstlers. Wodurch aber und woher ist der Künstler das, was er ist? Durch das Werk; denn, daß ein Werk den Meister lobe, heißt: das Werrk erst läßt den Künstler als einen Meister der Kunst hervorgehen. Der Künstler ist der Ursprung des Werkes. Das Werk ist der Ursprung des Künstlers. Keines ist ohne das andere. Gleichwohl tr(gt auch keines der beiden allein das andere. …
(Der Ursprung des Kunstwerkes, Reclam, Stuttgart 1978, S. 7.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Ať už je povaha skutečností (skutečných „věcí“) jakákoli, máme k nim (jakožto vnímající a poznávající subjekty) přístup pouze díky tomu, že se tyto skutečnosti nějak „ukazují“. Pochopitelně ovšem platí, že se ve svém průběhu (neboť to jsou události nebo procesy) ukazují jako postupně se měnící, přesněji řečeno: ukazují se vždy tak, jaký je momentální stav jejich událostného dění (event. procesu). Dalo by se říci, že momentální charakter „úkazu“ (tj. toho, jak se právě v určitém čase nějaká skutečnost ukazuje) je vlastně jen cosi, k čemu není žádný možný přímý přístup; a nadto platí, že o žádném přístupu nemůžeme mluvit, pokud nevíme co možná přesně, o čí přístup jde, tj. co nebo kdo je tím „přistupujícím“. Za těchto okolností, pokud si je dostatečně uvědomujeme, se stává nejen velmi problematickým, ale přímo neudržitelným ten způsob, jak mluvíme o tom, že se nám věci (skutečnosti) „dávají“. (Ovšem mluvit o tom, že se nám „ukazují“, není o nic vhodnější, jen tam snad je méně nebo méně nápadně vkládána jakási „aktivita“ ze strany těch věcí, těch skutečností.) To, že se nějaká (pravá) událost děje (nebo že probíhá nějaký vnitřně neintegrovaný „proces“, jehož se nějak a na nějaké úrovni účastí celá řada nebo přímo spousta pravých událostí), znamená, že dochází ke změnám jak vnitřní struktury, tak i vnějšího vzezření jak jednotlivých událostí, tak nejrůznějších jejich hromad. Pro vnější stránku události platí jistý řád v časové sukcesi jejích momentálních „stavů“; ale nic podobného si nesmíme bez dalšího zkoumání představovat, pokud jde o její vnitřní stránku, vnitřní strukturu. Protože však lidský subjekt je převážně odkázán na vnější stránku toho, co se kolem něho ve světě děje, nemůže se spokojovat s rozsekáváním skutečného dění (v jeho procesuální podobě) na jednotlivé po sobě jdoucí „momentky“ – a tak si i to, co by sice mohl i zvnějšku pozorovat, kdyby ovšem přistupoval odjinud (z jiné strany), musí vždy jen domýšlet (na základě jiných „momentek“). A toto „domýšlení“, které nikdy není a ani nemůže být pouhým „otiskem“ čehokoli, musí dost komplikovaně vytvářet, formovat, po zkušenostech i opravovat čili reformovat, atd., až dospěje k tomu, co pak nazývá „jevem“.
(Písek, 140405-1.)

Martin Heidegger (1966)

H: Touto otázkou se dostáváte opět tam, kde náš rozhovor začal. Smím-li odpovědět krátce a snad poněkud masivně, ale na základě dlouhého zamyšlení: filosofie nebude moci způsobit žádnou bezprostřední změnu nynějšího stavu světa. To neplatí jen o filosofii, nýbrž o všech pouze lidských myšlenkách a touhách. Už jenom nějaký bůh nás může zachránit. Vidím jedinou možnost záchrany, totiž v myšlení a básnění se připravovat na to, že se objeví bůh, nebo na to, že bůh nebude našemu zániku přítomen; abychom totiž, hrubě řečeno, prostě „nepošli“, nýbrž když už zanikneme, abychom zanikli před tváří boha nepřítomného. /34/
S: Je nějaká souvislost mezi vaším myšlením a příchodem tohoto boha? Je zde podle vašeho názoru nějaká kauzální spojitost? Myslíte si, že můžeme boha myšlením přivolat?
H: Nemůžeme ho myšlením přivolat. V našich silách je nanejvýš připravovat pohotovost k očekávání.
S: Ale můžeme tomu pomoci?
H: První pomocí by mělo být připravování pohotovosti. Svět nemůže být skrze člověka, ale ani bez člověka, tím, čím je a jak je. To souvisí podle mého názoru s tím, že to, co nazývám oním odedávna tradovaným, mnohoznačným a nyní opotřebovaným slovem „bytí“, potřebuje člověka, že bytí není bytím, pokud člověk není použit k jeho zjevování, uchovávání a utváření. Bytnost techniky vidím v tom, co nazývám „Ge-stell“. Slyšíme-li tento název poprvé, je velmi snadné pochopit jej nesprávně, ale jestliže věc správně promyslíme, vidíme, že to, co se jím míní, poukazuje do nejhlubších dějin metafyziky, které ještě dnes určují náš pobyt, strukturu naší existence. Vláda tohoto „Gestell“ znamená: člověk je vydán na povel [gestellt] jisté moci, která si ho nárokuje a vyzývá ho; je to moc, která se zjevuje v bytnosti techniky. Právě ve zkušenosti toho, že je člověk vydán diktatuře [gestellt sein] něčeho, čím sám není a co sám nemá pod kontrolou, ukazuje se mu možnost nahlédnout, že je využíván bytím. V tom, co /35/ je moderní technice nejvlastnější, se právě skrývá možnost učinit zkušenost s tímto využíváním a připravovat se na ony nové možnosti. Dopomáhat k tomuto nahlédnutí: víc myšlení nezmůže a filosofie je u konce.
(Už jenom nějaký bůh ..., interview, Praha 2012, str. 33.)