Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1966)

H: Touto otázkou se dostáváte opět tam, kde náš rozhovor začal. Smím-li odpovědět krátce a snad poněkud masivně, ale na základě dlouhého zamyšlení: filosofie nebude moci způsobit žádnou bezprostřední změnu nynějšího stavu světa. To neplatí jen o filosofii, nýbrž o všech pouze lidských myšlenkách a touhách. Už jenom nějaký bůh nás může zachránit. Vidím jedinou možnost záchrany, totiž v myšlení a básnění se připravovat na to, že se objeví bůh, nebo na to, že bůh nebude našemu zániku přítomen; abychom totiž, hrubě řečeno, prostě „nepošli“, nýbrž když už zanikneme, abychom zanikli před tváří boha nepřítomného. /34/
S: Je nějaká souvislost mezi vaším myšlením a příchodem tohoto boha? Je zde podle vašeho názoru nějaká kauzální spojitost? Myslíte si, že můžeme boha myšlením přivolat?
H: Nemůžeme ho myšlením přivolat. V našich silách je nanejvýš připravovat pohotovost k očekávání.
S: Ale můžeme tomu pomoci?
H: První pomocí by mělo být připravování pohotovosti. Svět nemůže být skrze člověka, ale ani bez člověka, tím, čím je a jak je. To souvisí podle mého názoru s tím, že to, co nazývám oním odedávna tradovaným, mnohoznačným a nyní opotřebovaným slovem „bytí“, potřebuje člověka, že bytí není bytím, pokud člověk není použit k jeho zjevování, uchovávání a utváření. Bytnost techniky vidím v tom, co nazývám „Ge-stell“. Slyšíme-li tento název poprvé, je velmi snadné pochopit jej nesprávně, ale jestliže věc správně promyslíme, vidíme, že to, co se jím míní, poukazuje do nejhlubších dějin metafyziky, které ještě dnes určují náš pobyt, strukturu naší existence. Vláda tohoto „Gestell“ znamená: člověk je vydán na povel [gestellt] jisté moci, která si ho nárokuje a vyzývá ho; je to moc, která se zjevuje v bytnosti techniky. Právě ve zkušenosti toho, že je člověk vydán diktatuře [gestellt sein] něčeho, čím sám není a co sám nemá pod kontrolou, ukazuje se mu možnost nahlédnout, že je využíván bytím. V tom, co /35/ je moderní technice nejvlastnější, se právě skrývá možnost učinit zkušenost s tímto využíváním a připravovat se na ony nové možnosti. Dopomáhat k tomuto nahlédnutí: víc myšlení nezmůže a filosofie je u konce.
(Už jenom nějaký bůh ..., interview, Praha 2012, str. 33.)

Martin Heidegger (1969)

L´Express: ... Pro mnoho lidí ztratila filosofie raison d´être, není už k ničemu ...
Heidegger: Právě to jsem si myslel vždycky. Už v přednášce Úvod do metafyziky z roku 19352 jsem tvrdil, že filosofie je vždy nevčasná. Je to šílenství.
E: Šílenství?
H: Filosofie je bytostně nevčasná, neboť patří mezi ty vzácné věci, jejichž údělem je, že se nemohou setkat s bezprostřední odezvou.
E: Čím tedy filosofie je?
H: Je to jedna ze vzácných možností samostatné a tvůrčí existence. Jejím původním úkolem je věci ztěžovat, znesnadňovat.
E: Může tedy podle vašeho názoru hrát nějakou roli v proměně světa, jak si to představoval Marx?
H: Filosofie sama nikdy nemůže dodat síly, vytvořit formy jednání ani podmínky, které by bezprostředně vedly k nějakému jednání v dějinách.
E: Ale jaký potom má smysl?
H: Není to žádné „vědění“, které by se dalo nabýt a přímo zužitkovat. Týká se vždycky jen omezeného počtu lidí. Nedá se hodnotit podle běžných měřítek. Nedá se s ní dělat nic: to ona dělá něco s tím, kde se jí oddá.
(Rozhovory k osmdesátým narozeninám, Praha 2013, str. 9-10.)

Martin Heidegger (1969)

E: Jak se díváte na vztah mezi filosofií a vědou?
H: To je velmi těžká otázka. Věda postupně zahrnuje do své moci celou zemi. Ale věda nemyslí. Její postupy a její prostředky jí totiž myslet nedovolují.
E: Je to její nedostatek?
H: Ne, přednost. Věda se může založit a postupovat v oborech svých výzkumů jen proto, že nemyslí.
E: Přesto jsme dnes nakloněni ztotožnit myšlení vůbec s vědou.
H: Teprve až uznáme, že mezi myšlením a vědou je propast, začne být vztah mezi myšlením a vědou autentický.
E: Říkáte, že věda nemyslí. Není to pobuřující tvrzení?
H: Jistě, ale věda bez myšlení není nic platná. A jak jsem vždycky říkal v přednáškách: to nejzávažnější v naší době je, že pořád ještě doopravdy nemyslíme.
E: Co tím myslíte?
H: Možná, že člověk už po staletí příliš mnoho jedná a málo myslí. Ve světě, kde máme /18/ stále víc důvodů k zamyšlení, myšlení stále ještě neexistuje.
(Rozhovory k osmdesátým narozeninám, přel. I. Chvatík, Praha 2013, str. 17-18.)

Martin Heidegger (1949)

V odpovědích na svou otázku po jsoucím jako takovém si metafyzika představila bytí již před jsoucnem. Vyslovuje bytí nutně, a tudíž neustále. Metafyzika však nepřivádí bytí samo k slovu, neboť nepromýšlí ani bytí v jeho pravdě, ani pravdu jako neskrytost, ani neskrytost v jejím bytování. Bytnost pravdy se metafyzice jeví vždy jen v onom již odvozeném tvaru pravdy poznání a její výpovědi. Neskrytost by však mohla být něčím původnějším než pravda ve smyslu veritas. Άλήθεια by mohla být slovem, jež poukazuje nějakým způsobem, s nímž ještě nemáme zkušenost, do dosud nemyšlené bytnosti esse. Kdyby tomu tak bylo, pak by ovšem představující myšlení metafyziky nemohlo této bytnosti pravdy nikdy dosáhnout, byť by se sebehorlivěji historicky zabývalo předsokratovskou filosofií; neboť nejde o nějakou renesanci předsokratovského myšlení – takové předsevzetí by bylo domýšlivé a protismyslné – nýbrž jde o to dbát příchodu onoho ještě nevysloveného bytování neskrytosti, v jejíž podobě se ohlásilo bytí. Pravda bytí zůstává nicméně metafyzice během jejích dějin od Anaximandra k Nietzchemu skryta. Proč na ni metafyzika nemyslí? Závisí zanedbání takového zamyšlení pouze na zvláštním způsobu metafyzického myšlení? Anebo patří k bytostnému údělu metafyziky, že jí její vlastní základ uniká, poněvadž při vzcházení neskrytosti se nikde /14/ nedostavuje to, co v ní bytuje, totiž skrytost, a to ve prospěch neskrytého, které se právě teprve tak může zjevit jako jsoucí?
Metafyzika nicméně neustále a v nejrůznějších obměnách bytí vyslovuje. Ona sama budí a upevňuje zdání, jako by v ní otázka po bytí byla položena a zodpovězena. Avšak metafyzika nikde na otázku po pravdě bytí neodpovídá, poněvadž si tuto otázku nikdy neklade. A neklade si ji, protože myslí bytí jenom tak, že si představuje jsoucí jako jsoucí. Míní jsoucno v celku, a mluví o bytí. Říká bytí, a míní jsoucí jako jsoucí. Vypovídání metafyziky se od jejího počátku až do jejího dovršení jakýmsi zvláštním způsobem pohybuje v zaměňování jsoucna a bytí. Toto zaměňování je ovšem třeba myslet jako událost úvlasti [Ereignis, lvh], ne jako nějakou chybu. Jeho důvod nemůže nikterak spočívat v pouhé nedbalosti myšlení nebo v povrchnosti vyjadřování. Následkem tohoto průběžného zaměňování dosahuje zmatenost tohoto představování vrcholu, když se tvrdí, že metafyzika klade otázku po bytí.
(Úvod k přednášce „Co je metafyzika“, in: 7409, Co je metafyzika, př. Ivan Chvatík, Praha 1993, str. 13-14.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Ricoeur vzpomíná v jednom rozhovoru (7128, s. 16-17) na svého středoškolského učitele filosofie a jím doporučovanou zásadu (kterou prý Ricoeur později našel u Nietzscheho): „Jděte přímo za tím, co vám nejvíc vzdoruje.“ A sám pak dodává: „Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor.“ To je Ricoeurova odpověď na otázku, proč věnoval tolik pozornosti předchůdcům, včetně těch, kteří vůči němu stáli v naprostém protikladu. – Celá věc je ovšem mnohem komplikovanější, než jak by se z tohoto kousku rozhovoru zdálo. Ricoeur se zcela zřejmě ve své odpovědi soustřeďuje na ne zcela zjevný podiv tazatele, že věnuje tolik pozornosti myslitelům jinak myslícím, dokonce „stojícím v naprostém protikladu“ k jeho vlastnímu myšlení, a posunuje to od onoho „dokonce i“ ke zdůrazněnému „zejména“. Právě to, že je tak docela jiné a dokonce v napětí až rozporu s námi a s naším myšlením, stojí za to, abychom se na to orientovali především. Můžeme se proto tázat: proč je pro filosofa tak důležité věnovat se studiu myslitelů, kteří jsou pro jeho pochopení zátěží, kteří mu jsou obtížní, nesnadní, kteří mu kladou do cesty překážky a kteří mu vzdorují? Ve filosofii snad ještě více než kdekoli jinde jde o to, abychom neztratili kontakt se skutečností. A skutečnost se nám projevuje jako skutečnost vždycky především a právě tam, kde nám klade odpor. Ten odpor, pokud jej chápeme dost široce a všeobecně, ovšem může spočívat také v pouhé netečnosti, inerci: malé dítě v kolébce nebo v kočárku chce (touží, má chuť atd.) slyšet chrastění, ale chrastítko samo nechrastí, teprve až když dítě něco udělá, mávne rukou a bouchne do něho. Když však chrastí někdo jiný, uspokojení dítěte je zdánlivě stejné, ale povrchnímu pohledu uniká, že dítě ve skutečnosti nemuselo překonávat nehnutost, netečnost, „neochotu“ chrastit chrastítka samého. Ve filosofii tohle platí sice také, ale jen na té nejprimitivnější rovině: kniha se nepřečte sama, je třeba ji vzít do ruky, otevřít a číst. A tady dochází k něčemu naprosto novému: chcete-li přečíst knihu autora, který myslí jinak než vy, musíte se – byť jen dočasně – vzdát něčeho, co jste jakoby vy sami, musíte odložit nějak (byť jen částečně) nejen své představy, myšlenky, svá pojetí, své samozřejmosti atd., ale i svůj způsob myšlení, něco, co si vůbec nedovedete pomyslit odděleně od sebe, a musíte se alespoň trochu, zčásti a jen přechodně (jak si říkáte) nějaké části sebe samých jakoby zbavit, nechat to za sebou a otevřít se, odevzdat se tomu, s čím nyní přichází autor té knihy, kterou jste otevřeli. Tady už nejde jen o to, že kniha je vaší překážkou, ale zároveň se může ukázat, že vy sami jste velkou překážkou svého pochopení té knihy a jejího autora. A teď to nejdůležitější: vy se musíte naučit takto se vzdávat sebe samých a svých myšlenek, ale zároveň se nesmíte sami sobě ztratit, nesmíte přestat být sami sebou, nesmíte ztratit svou osobní kontinuitu. A to vše je něco, co daleko přesahuje každou logiku, jak jí obvykle rozumíme, i když to ve skutečnosti je právě cosi specifického pro život myšlenek a myšlení vůbec, pro sám LOGOS.
(Praha, 000524-1.)