Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1949)

V odpovědích na svou otázku po jsoucím jako takovém si metafyzika představila bytí již před jsoucnem. Vyslovuje bytí nutně, a tudíž neustále. Metafyzika však nepřivádí bytí samo k slovu, neboť nepromýšlí ani bytí v jeho pravdě, ani pravdu jako neskrytost, ani neskrytost v jejím bytování. Bytnost pravdy se metafyzice jeví vždy jen v onom již odvozeném tvaru pravdy poznání a její výpovědi. Neskrytost by však mohla být něčím původnějším než pravda ve smyslu veritas. Άλήθεια by mohla být slovem, jež poukazuje nějakým způsobem, s nímž ještě nemáme zkušenost, do dosud nemyšlené bytnosti esse. Kdyby tomu tak bylo, pak by ovšem představující myšlení metafyziky nemohlo této bytnosti pravdy nikdy dosáhnout, byť by se sebehorlivěji historicky zabývalo předsokratovskou filosofií; neboť nejde o nějakou renesanci předsokratovského myšlení – takové předsevzetí by bylo domýšlivé a protismyslné – nýbrž jde o to dbát příchodu onoho ještě nevysloveného bytování neskrytosti, v jejíž podobě se ohlásilo bytí. Pravda bytí zůstává nicméně metafyzice během jejích dějin od Anaximandra k Nietzchemu skryta. Proč na ni metafyzika nemyslí? Závisí zanedbání takového zamyšlení pouze na zvláštním způsobu metafyzického myšlení? Anebo patří k bytostnému údělu metafyziky, že jí její vlastní základ uniká, poněvadž při vzcházení neskrytosti se nikde /14/ nedostavuje to, co v ní bytuje, totiž skrytost, a to ve prospěch neskrytého, které se právě teprve tak může zjevit jako jsoucí?
Metafyzika nicméně neustále a v nejrůznějších obměnách bytí vyslovuje. Ona sama budí a upevňuje zdání, jako by v ní otázka po bytí byla položena a zodpovězena. Avšak metafyzika nikde na otázku po pravdě bytí neodpovídá, poněvadž si tuto otázku nikdy neklade. A neklade si ji, protože myslí bytí jenom tak, že si představuje jsoucí jako jsoucí. Míní jsoucno v celku, a mluví o bytí. Říká bytí, a míní jsoucí jako jsoucí. Vypovídání metafyziky se od jejího počátku až do jejího dovršení jakýmsi zvláštním způsobem pohybuje v zaměňování jsoucna a bytí. Toto zaměňování je ovšem třeba myslet jako událost úvlasti [Ereignis, lvh], ne jako nějakou chybu. Jeho důvod nemůže nikterak spočívat v pouhé nedbalosti myšlení nebo v povrchnosti vyjadřování. Následkem tohoto průběžného zaměňování dosahuje zmatenost tohoto představování vrcholu, když se tvrdí, že metafyzika klade otázku po bytí.
(Úvod k přednášce „Co je metafyzika“, in: 7409, Co je metafyzika, př. Ivan Chvatík, Praha 1993, str. 13-14.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Heidegger v souvislosti s Traklovou básní „Zimní večer“ říká, že „básník sám tu pozůstává bez důležitosti, jak tomu je ostatně vždy v případě velkolepě zdařilé básně“, neboť „tam se ukazuje, jak řeč není ani výrazem, ani aktivitou člověka“. A uzavírá: „V básni musíme hledat především promlouvání řeči samé.“ (Vše in: Pfullingen 31965, S. 17-19). Myslím že mutatis mutandis to platí pro filosofii, kde však nejde o „promlouvání řeči samé“, nýbrž o – ještě ne-předmětnější ! – „promlouvání Pravda samé“. Také ve filosofii je mimořádně zdařilá myšlenka (vyjádřená, vyslovená myšlenka) něčím víc než filosofovým výkonem, byť myšlenkovým či formulačním; i když to bez „výkonu“ filosofa není možné, přece platí, že filosof tu v takovém případě zůstává bez důležitosti. A bez důležitosti tu pak vlastně zůstává i jeho formulační dovednost, zdatnost jeho práce s jazykem, ba dokonce přesnost, s jakou myšlenku vysloví. V jeho všelijak nedostatečných vyjádřeních musíme totiž také hledat především to, čím byl on sám osloven a co jen zprostředkovává dál, totiž promlouvání resp. promluvení Pravdy samé. A jedinou odpovědí na takové promluvení Pravdy samé je také naslouchání. A k tomu je zapotřebí velkého úsilí, jak odlišit promlouvání či promluvení Pravdy samé od promlouvání či promluvená filosofova.
(Písek, 120622-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Filosof se může principiálně vzato zabývat čímkoli; tím je řečeno, že nemá – a ani nesmí – uznávat žádná tabu. Přesto však si nějak musí mezi tématy, jimiž se třeba i chce a pak bude zabývat, vybírat. Především proto, že se nemůže nikdy zabývat vším (tj. všemi tématy) najednou a zároveň (tady je velmi důležité si přesně uvědomit, že povinnost filosofa se zabývat čímkoli vybraným vždy a stále s ohledem na „celek“ všeho, neznamená závazek se zabývat čímkoli bez řádně zdůvodněného výběru); ale ani postupně se nemůže zabývat vším, protože témat a zejména přístupů k nim je nepřehledně mnoho – a stále přibývají. Filosof si proto musí svá témata, jimiž se hodlá zabývat, volit selektivně, ale nikoli nahodile a nazdařbůh, nýbrž po zralé úvaze a po náležitém zdůvodnění (pro sebe, eventuelně též pro jiné filosofy, což neznamená, že by se měl z toho nějak zpovídat jakékoli nefilosofické instanci). Nicméně také zde – a pokud mohu usuzovat ze své vlastní zkušenosti, velmi významně právě zde – je třeba, aby přikládal tzv. nahodilostem (lépe: kontingencím) v podobě „nápadů“ značný význam nebo aspoň aby jim věnoval jistou vážnou pozornost. Filosof se sice s užitkem může a má soustřeďovat právě na to téma, které si z nějakých důvodů zvolil a na němž teď právě pracuje, ale zároveň má být vždy připraven se nechat oslovit eventuelní „nahodilým“ nápadem, který třeba se sledovaným tématem vůbec nesouvisí nebo jen okrajově. Nápadům je třeba věnovat pozornost sice vždycky, tedy nejen při soustředěné filosofické práci, ale v tomto případě se velmi často stává, že nápad ve vztahu k práci, na kterou je filosof soustředěn, zdánlivě zcela odlehlý, po jisté době a posuzovaný s odstupem prokáže přece jenom, že v tom směru nějak relevantní je. Ono to souvisí se samou nejvlastnější bytostnou orientací filosofa a filosofie na celky a na celek „všeho“. Jakási vnímavost k náznakům širších souvislostí je nejen doprovázena, ale často přímo nesena nejhlubší filosofickou otevřeností a ochotou k naslouchání i tomu, co ani dodatečně často nelze „zpředmětnit“ a uvést „ve skutek“ tak, aby to bylo možno třeba jen dodatečně uchopit myšlenkově nějak přímo a dokonce pojmově (rozumí se tradiční pojmovostí).
(Písek, 120217-2.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Filosof má určité úkoly jednak pro sebe osobně, jednak pro sebe jako filosofa; a tyto druhé se týkají jednak situace, v níž je, žije a myslí, jednak jeho filosofování. Všechny tyto úkoly jsou obrovské, takže přesahují nejen jeho schopnosti, ale vůbec možnosti jednoho člověka. To je pak důvodem jednak toho, že musí nějak spolupracovat s jinými, učit se u jiných, navazovat na práci, kterou vykonali jiní atp., ale také důvodem pro to, aby hlídal jistou vyváženost toho, jak které ty úkoly plní resp. jaké úsilí na jejich plnění vynakládá. Nebezpečí tu vyvstává nejen z toho, že si špatně vybere ty, na které navazuje a s nimiž spolupracuje, ale také z toho, že se nechá příliš jednostranně strhnout k jedněm úkolům, zatímco zanedbává ty druhé.
(Písek, 110129-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Filosof jakožto filosof (a tudíž také vůbec obecně „filosofie“) se může kriticky vztahovat a vyslovovat k čemukoli, ale to neznamená, že dostatečně zdůvodněně. Jde o to, že se vymyká lidským možnostem se vyznat ve všem, a zejména se vyznat ve všech možných detailech a detailních souvislostech. Proto má být dotazován (např. v mediích) na to, v čem se vyzná, a má se bránit tomu, když je dotazován na věci, v nichž není filosoficky kompetentní. Pochopitelně i v takových věcech může být dotazován, ale musí vždy zdůraznit, že odpovídá jako občan, ale ne jako filosof, tj.- bez filosofického (jakkoli relativního) ručení. To platí ostatně i tam, kde není dotazován, ale prostě jen žádán o vyjádření stanoviska (třeba v nějaké anketě), nebo když je zván k podpisu nějaké výzvy apod. Zkrátka a dobře: jako občan se filosof nesmí zdráhat vyslovit svůj kritický názor na veřejnosti, je-li k tomu vyzván, ať už přímo a osobně nebo jen situačním apelem a potřebou (v tom ostatně je na tom stejně jako všichni, kdo se o veřejné záležitosti zajímají a mají „politický smysl“). A je na tom stejně, jako když se k podobným záležitostem má vyslovit třeba nějaký literát nebo vědec, i když k tomu nejsou odborně kompetentní. Předpokládá se, že inteligentní člověk má není právo, ale přímo povinnost se k významným veřejným věcem vyjadřovat, aniž by to mělo nutně za následek, že by nechal stranou „svou věc“ a najednou se pustil do veřejných aktivit. Filosofova situace je ovšem přesto v něčem složitější a také náročnější, a to proto, že v zásadě žádné téma veřejného zájmu mu nemůže a nesmí zůstat zcela cizí, neboť filosofie není žádnou „odbornou“ disciplínou, pro kterou by některé záležitosti ležely už mimo její hlavní zájem. Považuje-li filosof některé takové téma pro sebe za významné, hlavní nebo dokonce stěžejní, je to a zůstává to věcí jeho filosofické odpovědnosti (na rozdíl od kteréhokoli odborného vědce, který téměř nikdy nestojí před povinností se vyjadřovat jakožto vědec k záležitostem za hranicemi své odborné disciplíny – zůstávají mu je povinnosti občana).
(Písek, 120217-1.)