Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1966)

3.
Přihlédněme k Blochovu pojetí možnosti. Vyloučíme-li vyslovitelné a myslitelné ze sféry možného, pak pro všechny další druhy toho, co může být, platí: možné je částečně podmíněné, a pouze jako takové je možné. Tato definice, na níž jest podle Blocha trvati, obsahuje kritérium možného ve všech jeho odlišeních. Každé možné (s výjimkou pouze myslitelného) znamená otevřenost v důsledku ještě ne úplně dostačujícího, tedy více nebo méně nedostatečně existujícího základu podmínek. Protože jsou dány jenom některé, avšak nikoli všechny podmínky, nelze z takovýmto způsobem možného usuzovat na skutečné. (PHoffn. I, 245.)
Co to však znamená, že nejsou dány ještě „všechny“ podmínky? Čím se řídí okolnost, zda už všechny dány jsou nebo ještě nikoliv? Co je mírou oné plné dostatečnosti, úplnosti podmínek? Není tomu tak, že za všech okolností jsou podmínky všechny? Výsledek pak odpovídá tomu, kolik podmínek je k dispozici a jaké. Je-li podmínek méně, není důsledkem nějaká otevřenost, nýbrž jiný výsledek. Naopak, je-li podmínek více, mohou (ale ovšem nemusí) být zahrnuty, pojaty, integrovány do výsledku, který se tak bude odlišovat od toho, k němuž vedl menší počet podmínek. Aktivní zásah člověka spočívá především buď ve vylučování některých podmínek (např. v experimentu, jímž má být objasněna jediná závislost) anebo naopak v zavádění nových (zejména v aplikaci, v technologii). Možnost žije nikoli z nadbytku mezer v podmínkách, neboť žádné mezery ve skutečnosti nikdy neexistují, ani z nedostatku, z malého počtu podmínek, protože i při největším počtu podmínek je vždycky možno zavádět ještě další; možnost žije z rozvrhu, který není součástí podmínek, ale je schopen je ovlivňovat tím, že je organizuje. Možnost není proto vyloučena velkým počtem podmínek, zejména ne tenkrát, jsou-li dány „všechny“ podmínky; naopak lze spíše říci, že možnosti může přibývat, jestliže přibývá i podmínek, tj. komplikuje-li se situace. V jednoduché situaci bývá velmi málo možností resp. jsou malé možnosti, je malá možnost. Je malá proto, poněvadž i rozvrh podmínek v tak jednoduchém případě je jen prostý, jednoduchý. Možnost je vyloučena tam, kde není nový rozvrh, plán, nová organizační struktura, která z daných (a případně i nově zavedených) podmínek pořídí, aranžuje, zorganizuje žádoucí výsledek. Žádoucnost či spíše žádanost, kýženost výsledku neznamená subjektivní přání, nýbrž orientovanou dynamiku oné organizační struktury, onoho rozvrhu, o němž byla řeč. Není snad třeba zdůrazňovat, že právě tento rozvrh představuje jádro dění, které přestalo či přestává být pouhou setrvačností. Možnost se tedy otvírá pouze tam, kde existuje nějaké centrum nové, příští organizace dané situace (včetně podmínek), kde tedy okruh daných podmínek není stále ještě neuzavřen, nýbrž kde uzavřenost situace je prolamována a otvírána.
(ex: 11444, Poznámky ad „Blochovo pojetí naděje“, duben 1966, 4 strany.) (Praha, 660417-3.)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Běžná fráze o tom, že je možno nebo i třeba „vyčerpat (všechny) možnosti“ je zatížena hrubým omylem: tzv. „možnosti“ je třeba uskutečňovat, nikoli vyčerpávat – „čerpat“ lze jen něco (již) skutečného, tedy uskutečněného. Proto také nelze rozlišovat mezi možnostmi „skutečnými“ a „nemožnými“, tedy „neskutečnými“; vždyť „nemožná možnost“ je protimluv, absurdita, nemá nejen intencionální „předmět“, ale ani intencionální „nepředmět“. A „možnost“, chápaná jeko „nepředmět“, přec nemůže být „čerpána“, natož „vyčerpávána“. Možnost je vlastně „něco“, co „není“, ale co může být jakoby přisouváno, přitahováno k uskutečnění (takže to „přisouvání“ ani „přitahování“ nesmíme brát příliš doslovně, s odkazem na svět předmětných skutečností, tedy něco jako „místní pohyb“, nýbrž jen metaforicky). Pokud bychom však u těchto termínů přece jen chtěli zůstat, byť jen jako u metafory, mjsíme si uvědomi, jak jiné poměry tam platí: „přisunout“ nějakou „možnost“ k uskutečnění znamená sice zčásti pominou jiné, alternativní „možnosti“, které tím necháváme prostě stranou a nepřisouváme je, ale zároveň to vždy znamená otvírat nové možnosti, kterých by nebylo (nebo které by byly ještě mnohem více vzdáleny každému podobnému „přisunutí“ – tady je otázka, jak vlastně dochází k „před-formování“ možností, eventuelně vůbec k jejich „vzniku“ jakožto stále ještě nepředmětných). Jinak řečeno, když už se přesuneme do sféry (či mezisféry) vlastního uskutečňování, každé uskutečnění nějaké „možnosti“, které ovšem znamená její proměnu z možnosti ve skutečnost, vyvolá z naprosté nepředmětnosti do jistého „přisunutí“ k uskutečnění ne jednu, ale hned několik dalších možností, které by jinak měla k uskutečnění mnohem dále.
(Písek, 110822-1.)