Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1963)

A co dnes? Čas fenomenologické filosofie se zdá být ten tam. Fenomenologická filosofie se dnes pokládá za něco minulého, co je zaznamenáváno již jen historicky vedle jiných směrů. Avšak v tom, co je jí nejvlastnější, není fenomenologie žádný směr. Je to v průběhu časů se proměňující a jen tím setrvávající možnost myšlení odpovídat nároku toho, co má být myšleno. Bude-li fenomenologie takto zakoušena a uchovávána, pak může jako název zmizet ve prospěch věci myšlení, jejíž zřejmost zůstává tajemstvím.
(Moje cesta k fenomenologii, in: Konec filosofie a úkol myšlení, Praha 1993,
str. 49.)

Karl Jaspers (1947)

Das eine Umgreifende spaltet sich – sobald ich es in seinem Gehalt zu erhellen trachte -, in die Weisen des Umgreifenden. Statt daß uns ein einziges Unsagbares die Unbestimmte und unerfüllte Grenze bleibt, gliedert sich das Umgreifende gleichsam in Räume.
a) Die Gliederung. Das Umgreifende ist entweder das Sein, das alles ist, in dem und durch das wir sind. Oder es ist das Sein, das wir selbst sind, und worin uns jede bestimmte Seinsweise, auch alles Weltsein, vorkommt. Es sind zwei Wege der Besinnung auf das Umgreifende Sein, so daß sich das Sein gleichsam in zwei entgegengesetzten Perspektiven zeigt.
Von diesen beiden Wegen ist der natürliche, daher immer zuerst begangene, der zum Sein, das auch ohne uns das Sein, das Sein an sich ist: es wird als Welt und als Transzendenz gedacht.
Der andere Weg führt zu dem Umgreifenden, das wir selbst sind. Statt nach Welt und Gott, fragen wir nach dem Sein, das wir sind. Es vollzieht sich eine Umkehrung unseres Seinswissens. Alles Sein wird kritisch in Frage gestellt dadurch, daß es für uns nur so ist, sich zeigt, sein kann, wie unsere eigene umgreifende Seinsweise es aufzunehmen vermag. Das Umgreifende des Seins, das wir sind, ist die Bedingung, unter der alles andere Sein erst Sein für uns wird. Obgleich wir wissen, daß das Umgreifende unseres Seins keinewegs das Sein schlechthin und im Ganzen ist, so ist doch auch dieses Sein an sich in Reinheit uns nur dann zugänglich, wenn wir des eigenen Seins klar bewußt geworden sind.
Wir sind aber in dreifacher Weise umgreifendes Sein. Wir sind Dasein in der Zeit. Wir sind das Medium des Bewußtseins überhaupt als Stätte allgemeingültigen Wissens. Wir sind der Raum geistiger Totalitäten als zusammenbleibender, Richtung gebender, ordnender Kräfte der uns beseelenden Gehalte.
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 47.)

Martin Heidegger (1927-28)

Filosofie patří k nejpůvodnějším lidským úsilím. O nich Kant poznamenává: „Prozatím se lidská úsilí točí v ustavičném kruhu a znovu přicházejí k místu, kde už jednou byla; později snad může být z materiálu, který nyní leží v prachu, vybudována nádherná stavba.“2 Právě nejpůvodnější lidská úsilí nikdy neustávají, a to proto, že se nikdy nemohou zbavit nejistoty a stále se musí vracet na totéž místo a jedině v tom nacházejí zdroj své síly. Jejich neustálost netkví ve stejnoměrném postupu vpřed ve smyslu tzv. pokroku. K pokroku dochází pouze v oblasti, která je pro lidskou existenci nakonec nedůležitá. Filosofie se nevyvíjí ve smyslu pokroku, nýbrž je úsilím o rozvíjení a vyjasňování stále týchž několika problémů, je samo/14/statným, svobodným a zásadním bojem lidské existence s temnotou, jež v ní neustále propuká. A každé objasnění jen odkrývá nové propasti. Mlčení a úpadek filosofie neznamená tedy konec postupu vpřed, ale zapomenutí centra. Proto je každá filosofická obnova procitnutí v návratu na totéž místo.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. J.Kuneš, Praha 2004, str. 13-14.)

Martin Heidegger (1929)

Bibliografický výraz, který se stal podnětem k této určité obsahové interpretaci, vyplynul sám z určité nejistoty, pokud jde o věcné chápání spisů takto zařazených do corpus aristotelicum. Právě pro to, o co tu Aristotelés usiluje jako o PRÓTÉ FILOSOFIA, jako o vlastní filosofii, o filosofování v první řadě, neměla pozdější školská filoso/27/fie (logika, fyzika, etika) žádnou disciplínu a žádný rámec, do něhož by mohla být vřazena; META TA FYSIKA je titul pro zásadní filosofické rozpaky.
Tato rozpaky pak zase měly svůj důvod v neujasněnosti, pokud jde o bytnost problémů a poznatků, které jsou v těchto pojednáních probírány. ...
...
Poaristotelská západní metafyzika vděčí za svoje vypracování nikoli převzetí a dalšímu rozvedení údajně už existujícího aristotelského systému, nýbrž nepochopení problematičnosti a otevřenosti, v níž Platón a Aristotelés ponechali ústřední problémy. Vypracování zmíněného školského systému pojmu metafyziky určily převážně dva motivy, a ty víc a více zabraňovaly tomu, aby mohla být znovu uchopena původní problematika.
(7328, Kant a problém metafyziky, Praha 2004, str. 26-27.)

Martin Heidegger (1964)

Co tím chceme říci, když mluvíme o konci filosofie? Příliš lehko chápeme konec něčeho v negativním smyslu jako pouhé ustání, jako nepokračování v dalším postupu, ne-li dokonce jako úpadek a ne-schopnost. Řeč o konci filosofie naproti tomu znamená dovršení metafyziky. Dovršením se však nemíní dokonalost v tom smyslu, že by filosofie musela na svém konci dosáhnout nejvyšší dokonalosti. Chybí nám nejen jakékoli měřítko, které by dovolovalo oceňovat dokonalost jedné epochy metafyziky vůči jiné. Nemáme vůbec žádného práva oceňovat tímto způsobem. Platónovo myšlení není dokonalejší než Parmenidovo. Hegelova filosofie není dokonalejší než Kantova. Každá epocha filosofie má svou vlastní nutnost. Že nějaká filosofie je, jaká je, musíme prostě vzít na vědomí. [63] Nepřísluší nám však dávat jedné před druhou přednost, jako je to možné v případě různých světových názorů.
(Konec filosofie a úkol myšlení, Praha 1993, str. 9 [63].)