Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1963)

A co dnes? Čas fenomenologické filosofie se zdá být ten tam. Fenomenologická filosofie se dnes pokládá za něco minulého, co je zaznamenáváno již jen historicky vedle jiných směrů. Avšak v tom, co je jí nejvlastnější, není fenomenologie žádný směr. Je to v průběhu časů se proměňující a jen tím setrvávající možnost myšlení odpovídat nároku toho, co má být myšleno. Bude-li fenomenologie takto zakoušena a uchovávána, pak může jako název zmizet ve prospěch věci myšlení, jejíž zřejmost zůstává tajemstvím.
(Moje cesta k fenomenologii, in: Konec filosofie a úkol myšlení, Praha 1993,
str. 49.)

Karl Jaspers (1947)

3. Objektivierung des Umgreifenden in philosophischer Lehre (Ontologie und Periechontologie). Das bewußte Philosophieren denkt das Umgreifende. Das Umgreifende, als ein gewußtes im Objekt der Forschung nicht faßbar, erhellt sich durch Philosophieren. Wird aber das Umgreifende gedacht, so wird es auch im Philosophieren auf irgendeine Weise vergegenständlicht. Diese Vergegenständlichung ist zwar ein unerläßliches Mittel des transzendierenden Gedankens. Aber es ist ständig die Gefahr, daß die Vergegenständlichung des Umgreifenden statt als verschwindendes Medium des Gedankens vielmehr als sie selbst gemeint wird. Dann wird der Gedanke in seiner Verkehrung zu einer Lehre vom Umgreifenden wie von einem gegenständlich Erkannten in der Welt.
Unser Erkennen der Gegenstände in der Welt erfolgt in der Form, daß wir sie auseinander ableiten. Was uns vorkommt, wird begriffen, indem es aus einem Anderen begriffen wird. Unser Gegenständliches Erkennen drängt überall auf ableitenden, in der Realität auf kausalen Zusammenhang.
Das philosophische Erdenken des Umgreifenden dagegen ist ein Erhellen der Räume, aus denen das Ursprüngliche uns entgegentritt. Es sind Räume, in denen erst Wissen möglich ist, die aber selbst nicht gewußt werden. Das Umgreifende hat aber, entgegengesetzt zu aller Wißbarkeit, den Grundcharakter, daß es selber nich abgeleitet (a), und daß aus ihm nichts anderes abgeleitet werden kann (b):
a) Da das Umgreifende nicht wie ein Gegenstand in der Welt begriffen wird, kann es nicht abgeleitet werden. Es kommt nicht von einem Ursprünglicheren her, denn es ist als Unüberschreitbares im Überschreiten der Gegenständlichkeit erhellt, so daß über es hinaus nichts mehr ist. Es ist aber auch …
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 158.)

Karl Jaspers (1947)

b) Da das Umgreifende kein Gegenstand in der Welt wird, kann auch aus dem Umgreifenden nichts abgeleitet werden. Es ist kein Gegenstand, aus dem andere Gegenstände entspringen, noch läßt es einen Satz entstehen, aus dem ein Systém anderer Sätze folgt..
Im Philosophieren hat es die Tendenz gegeben, aus dem Sein überhaupt, als das das Umgreifende gedacht wurde, das besondere Sein, wie wir es gegenständlich erkennen, abzuleiten. Man ließ die Welt mit uns selbst aus den vermeintlich erkannten Quellen hervorgehen, so wie wir Dinge in der Welt aus ihrer Ursache begreifen. Aber jeder gedachte, noch so umfassende Gegenstand, jedes Gedachte Ganze, auch jedes als Gegenstand gedachte Umgreifende bleibt als Gegenstand ein Einzelnes, da es andere Gegenstände außer sich und [uns – um?] sich gegenüber hat. Das Umgreifende kann niemals erkannt werden als ein Etwas, aus dem Anderes abzuleiten ist.
Das also sind die beiden Grundcharaktere de Umgreifenden: Das Umgreifende kann nicht abgeleitet werden, und aus dem Umgreifenden kann nicht abgeleitet werden. Ob ich das Umgreifende aus einem Anderen ableite, oder ob ich aus dem Umgreifenden das Besondere ableite, in beiden Fällen mache ich einen verkehrten Fehler: ich habe die Ableitung an die Stelle der Grundbezüge gesetzt, ein Gewußtsein von geschehenden Zusammenhängen an die Stelle von Vollziehbarkeiten. Der Grundfehler ist in jedem Falle, die Erhellung des Umgreifenden in einer vermeintlich erkanntnen Objektivierung zu Wissenschaft zu machen: das Sein kann wohl erhellt, aber nicht erkannt werden. Erkannt wird es nur in seiner Erscheinung, wenn diese von uns ins
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 159.)

Martin Heidegger (1927-28)

Filosofie patří k nejpůvodnějším lidským úsilím. O nich Kant poznamenává: „Prozatím se lidská úsilí točí v ustavičném kruhu a znovu přicházejí k místu, kde už jednou byla; později snad může být z materiálu, který nyní leží v prachu, vybudována nádherná stavba.“2 Právě nejpůvodnější lidská úsilí nikdy neustávají, a to proto, že se nikdy nemohou zbavit nejistoty a stále se musí vracet na totéž místo a jedině v tom nacházejí zdroj své síly. Jejich neustálost netkví ve stejnoměrném postupu vpřed ve smyslu tzv. pokroku. K pokroku dochází pouze v oblasti, která je pro lidskou existenci nakonec nedůležitá. Filosofie se nevyvíjí ve smyslu pokroku, nýbrž je úsilím o rozvíjení a vyjasňování stále týchž několika problémů, je samo/14/statným, svobodným a zásadním bojem lidské existence s temnotou, jež v ní neustále propuká. A každé objasnění jen odkrývá nové propasti. Mlčení a úpadek filosofie neznamená tedy konec postupu vpřed, ale zapomenutí centra. Proto je každá filosofická obnova procitnutí v návratu na totéž místo.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. J.Kuneš, Praha 2004, str. 13-14.)

Martin Heidegger (1929)

Bibliografický výraz, který se stal podnětem k této určité obsahové interpretaci, vyplynul sám z určité nejistoty, pokud jde o věcné chápání spisů takto zařazených do corpus aristotelicum. Právě pro to, o co tu Aristotelés usiluje jako o PRÓTÉ FILOSOFIA, jako o vlastní filosofii, o filosofování v první řadě, neměla pozdější školská filoso/27/fie (logika, fyzika, etika) žádnou disciplínu a žádný rámec, do něhož by mohla být vřazena; META TA FYSIKA je titul pro zásadní filosofické rozpaky.
Tato rozpaky pak zase měly svůj důvod v neujasněnosti, pokud jde o bytnost problémů a poznatků, které jsou v těchto pojednáních probírány. ...
...
Poaristotelská západní metafyzika vděčí za svoje vypracování nikoli převzetí a dalšímu rozvedení údajně už existujícího aristotelského systému, nýbrž nepochopení problematičnosti a otevřenosti, v níž Platón a Aristotelés ponechali ústřední problémy. Vypracování zmíněného školského systému pojmu metafyziky určily převážně dva motivy, a ty víc a více zabraňovaly tomu, aby mohla být znovu uchopena původní problematika.
(7328, Kant a problém metafyziky, Praha 2004, str. 26-27.)