Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1969)

L´Express: ... Pro mnoho lidí ztratila filosofie raison d´être, není už k ničemu ...
Heidegger: Právě to jsem si myslel vždycky. Už v přednášce Úvod do metafyziky z roku 19352 jsem tvrdil, že filosofie je vždy nevčasná. Je to šílenství.
E: Šílenství?
H: Filosofie je bytostně nevčasná, neboť patří mezi ty vzácné věci, jejichž údělem je, že se nemohou setkat s bezprostřední odezvou.
E: Čím tedy filosofie je?
H: Je to jedna ze vzácných možností samostatné a tvůrčí existence. Jejím původním úkolem je věci ztěžovat, znesnadňovat.
E: Může tedy podle vašeho názoru hrát nějakou roli v proměně světa, jak si to představoval Marx?
H: Filosofie sama nikdy nemůže dodat síly, vytvořit formy jednání ani podmínky, které by bezprostředně vedly k nějakému jednání v dějinách.
E: Ale jaký potom má smysl?
H: Není to žádné „vědění“, které by se dalo nabýt a přímo zužitkovat. Týká se vždycky jen omezeného počtu lidí. Nedá se hodnotit podle běžných měřítek. Nedá se s ní dělat nic: to ona dělá něco s tím, kde se jí oddá.
(Rozhovory k osmdesátým narozeninám, Praha 2013, str. 9-10.)

Martin Heidegger (1969)

E: Jak se díváte na vztah mezi filosofií a vědou?
H: To je velmi těžká otázka. Věda postupně zahrnuje do své moci celou zemi. Ale věda nemyslí. Její postupy a její prostředky jí totiž myslet nedovolují.
E: Je to její nedostatek?
H: Ne, přednost. Věda se může založit a postupovat v oborech svých výzkumů jen proto, že nemyslí.
E: Přesto jsme dnes nakloněni ztotožnit myšlení vůbec s vědou.
H: Teprve až uznáme, že mezi myšlením a vědou je propast, začne být vztah mezi myšlením a vědou autentický.
E: Říkáte, že věda nemyslí. Není to pobuřující tvrzení?
H: Jistě, ale věda bez myšlení není nic platná. A jak jsem vždycky říkal v přednáškách: to nejzávažnější v naší době je, že pořád ještě doopravdy nemyslíme.
E: Co tím myslíte?
H: Možná, že člověk už po staletí příliš mnoho jedná a málo myslí. Ve světě, kde máme /18/ stále víc důvodů k zamyšlení, myšlení stále ještě neexistuje.
(Rozhovory k osmdesátým narozeninám, přel. I. Chvatík, Praha 2013, str. 17-18.)

Martin Heidegger (1949)

V odpovědích na svou otázku po jsoucím jako takovém si metafyzika představila bytí již před jsoucnem. Vyslovuje bytí nutně, a tudíž neustále. Metafyzika však nepřivádí bytí samo k slovu, neboť nepromýšlí ani bytí v jeho pravdě, ani pravdu jako neskrytost, ani neskrytost v jejím bytování. Bytnost pravdy se metafyzice jeví vždy jen v onom již odvozeném tvaru pravdy poznání a její výpovědi. Neskrytost by však mohla být něčím původnějším než pravda ve smyslu veritas. Άλήθεια by mohla být slovem, jež poukazuje nějakým způsobem, s nímž ještě nemáme zkušenost, do dosud nemyšlené bytnosti esse. Kdyby tomu tak bylo, pak by ovšem představující myšlení metafyziky nemohlo této bytnosti pravdy nikdy dosáhnout, byť by se sebehorlivěji historicky zabývalo předsokratovskou filosofií; neboť nejde o nějakou renesanci předsokratovského myšlení – takové předsevzetí by bylo domýšlivé a protismyslné – nýbrž jde o to dbát příchodu onoho ještě nevysloveného bytování neskrytosti, v jejíž podobě se ohlásilo bytí. Pravda bytí zůstává nicméně metafyzice během jejích dějin od Anaximandra k Nietzchemu skryta. Proč na ni metafyzika nemyslí? Závisí zanedbání takového zamyšlení pouze na zvláštním způsobu metafyzického myšlení? Anebo patří k bytostnému údělu metafyziky, že jí její vlastní základ uniká, poněvadž při vzcházení neskrytosti se nikde /14/ nedostavuje to, co v ní bytuje, totiž skrytost, a to ve prospěch neskrytého, které se právě teprve tak může zjevit jako jsoucí?
Metafyzika nicméně neustále a v nejrůznějších obměnách bytí vyslovuje. Ona sama budí a upevňuje zdání, jako by v ní otázka po bytí byla položena a zodpovězena. Avšak metafyzika nikde na otázku po pravdě bytí neodpovídá, poněvadž si tuto otázku nikdy neklade. A neklade si ji, protože myslí bytí jenom tak, že si představuje jsoucí jako jsoucí. Míní jsoucno v celku, a mluví o bytí. Říká bytí, a míní jsoucí jako jsoucí. Vypovídání metafyziky se od jejího počátku až do jejího dovršení jakýmsi zvláštním způsobem pohybuje v zaměňování jsoucna a bytí. Toto zaměňování je ovšem třeba myslet jako událost úvlasti [Ereignis, lvh], ne jako nějakou chybu. Jeho důvod nemůže nikterak spočívat v pouhé nedbalosti myšlení nebo v povrchnosti vyjadřování. Následkem tohoto průběžného zaměňování dosahuje zmatenost tohoto představování vrcholu, když se tvrdí, že metafyzika klade otázku po bytí.
(Úvod k přednášce „Co je metafyzika“, in: 7409, Co je metafyzika, př. Ivan Chvatík, Praha 1993, str. 13-14.)

Gilbert Keith Chesterton (1908)

In the last chapter it has been said that the primary feeling that this world is strange and yet attractive is best expressed in fairy tales. The reader may, if he likes, put down the next stage to that bellicose and even jingo literature which commonly comes next in the history of a boy. We all owe much sound morality to the penny dreadfuls. Whatever the reason, it seemed and still seems to me that our attitude towards life can be better expressed in terms of a kind of military loyalty than in terms of criticism and approval. My acceptance of the universe is not optimism, it is more like patriotism. It is a matter of primary loyalty. The world is not a lodging-house at Brighton, which we are to leave because it is miserable. It is the fortress of our family, with the flag flying on the turret, and the more miserable it is the less we should leave it. The point is not that this world is too sad to love or too glad not to love; the point is that when you do love a thing, its gladness is a reason for loving it, and its sadness a reason for loving it more. All optimistic thoughts about England and all pessimistic thoughts about her are alike reasons for the English patriot. Similarly, optimism and pessimism are alike arguments for the cosmic patriot.
(The Flag of the World, in: Ortodoxy, www: http://www.pagebypagebooks.com/Gilbert_K_Chesterton/Orthodoxy/.)

Gilbert Keith Chesterton (1908)

V předešlé kapitole jsme řekli, že prvotní pocit, jak je svět zvláštní a přitom vábivý, vyjadřují nejlépe pohádky. Další stadium může čtenář přičíst bojovné či snad dokonce hurá-vlastenecké literatuře, která přichází u kluka na řadu hned po pohádkách. Za mnoho zdravé morálky vděčíme krvákům. Ať je důvod jakýkoli, zdálo se mi a dosud se mi zdá, že náš poměr k světu se dá vyjádřit výrazy vojenské oddanosti lépe než výrazy kritiky a souhlasu. Přijímám vesmír spíš z vlastenectví než z optimismu. Jde o věrnost ze všech nejstarší. Svět není noclehárnou v Brightonu, kterou můžeme opustit, protože je ubohá. Je to hrad našeho rodu s vlajkou vlající na věži, a čím je ubožejší, tím méně bychom jej měli opouštět. Nejde o to, že svět je příliš smutný, než abychom jej milovali, nebo veselý, než abychom jej nemilovali; jde o to, že když nějakou věc opravdu milujeme, její radost je důvodem k lásce a její smutek je důvodem k lásce ještě větší. Všechny optimistické i všechny pesimistické myšlenky o Anglii jsou pro anglického vlastence stejnými důvody. Podobně optimismus a pesimismus jsou stejnými argumenty pro vlastenecký cit vůči vesmíru.
(Ortodoxie, př. Jan Čulík, Academia, Praha 2000, str. 58.)