Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Martin Heidegger (1946)

Es ist an der Zeit, daß man sich dessen entwöhnt, die Philosophie zu überschätzen und sie deshalb zu überfor¬dern. Nötig ist in der jetzigen Weltnot: weniger Philoso¬phie, aber mehr Achtsamkeit des Denkens; weniger Lite¬ratur, aber mehr Pflege des Buchstabens.
Das künftige Denken ist nicht mehr Philosophie, weil es ursprünglicher denkt als die Metaphysik, welcher Name das gleiche sagt. Das künftige Denken kann aber auch nicht mehr, wie Hegel verlangte, den Namen der «Liebe zur Weisheit» ablegen und die Weisheit selbst in der Gestalt des absoluten Wissens geworden sein. Das Denken ist auf dem Abstieg in die Armut seines vorläufigen Wis¬sens. Das Denken sammelt die Sprache in das einfache Sa¬gen. Die Sprache ist so die Sprache des Seins, wie die Wol¬ken die Wolken des Himmels sind. Das Denken legt mit seinem Sagen unscheinbare Furchen in die Sprache. Sie sind noch unscheinbarer als die Furchen, die der Landmann langsamen Schrittes durch das Feld zieht.
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 119.)

Martin Heidegger (1927-28)

... Každému filosofickému úsilí zůstává něco bytostně nejasného, a i to nejradikálnější úsilí zůstává nedokončené a rozumí si v pravém slova smyslu absolutně teprve tehdy, když se pochopí ve své konečnosti.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. Jan Kuneš, Praha 2004, str. 15.)

Martin Heidegger (1954)

... Das Fragen baut an einem Weg. Darum ist es ratsam, vor allem auf den Weg zu achten und nicht an einzelnen Sätzen und Titeln hängenzubleiben. Der Weg ist ein Weg des Denkens. Alle Denkwege führen, mehr oder weniger vernehmbar, auf eine ungewöhnliche Weise durch die Sprache. ...
(Die Frage nach der Technik, in: G. Neske, Pfullingen 1954, S. 15.)

Jan Patočka (1967)

„Filosofické vzdělání“ je falešný pojem, rozumí-li se jím fundus instructus filosofického „vědění“ nebo domnělého vědění o filosofii čerpaného z patřičných příruček. Naproti tomu byl Kant hluboce „filosoficky vzdělán“, ačkoli by dnes neudělal na žádné universitě své cti /617/ dbalé z filosofie rigorosum, hlavně co do znalosti dějin. „Filosofické vzdělání“ po této stránce nesouvisí ani s hlubinami osobnosti, ani s historickým vědomím, nýbrž s tím, jak se mysliteli podaří vniknout do reálné problematiky na místě, kde žíla z geologických hlubin proniká na dnešní povrch, a navázat odvěký dialog, odpovědět na otázky dávno položené – a ovšem formulovat je z tohoto „nového“ stanoviska, obnovit je, oživit. Protože se „filosofickému vzdělání“ dá rozumět takto i zase pozitivisticky, jako objektivně nahromaděné erudici, je podstatně dvojsmyslné a tato dvojsmyslnost je nástraha, která číhá na filosofa zvlášť v dnešní době velmi zdokonalených filosofických metod a nahromaděného obrovitého, nikde a nikým nezvládnutého a nezvládnutelného objektivního vědění, které je na jedné straně nadmíru užitečné, padne-li do něho oživující jiskra, na druhé straně úplně zbytečné, je-li pouhou sumací bez vnitřního pouta. Proto též podléhá činnost lidí, k jejichž počtu se hlásím, kteří filosofují v uvědomělém kontaktu s historií, tak snadno zdání a pak i kritice, jako by v ní šlo jen o marnou, protože nekonečnou a neukončitelnou učenost.
Problém filosofického vzdělání tak souvisí s proslulým, „hermeneutickým kruhem“. Vzdělání, kultura, je tam, kde něco roste, kde zoraná půda nese mnohonásobný užitek, kde se teprve dovídáme od minulosti nikoli to, co do ní vkládáme, tj. co sami už nějak víme, nýbrž dáváme se jí rovněž sami zproblematizovat, a stáváme se proto slyšícími.
Hermeneutický kruh však klade zároveň otázku, jaká je vykazatelnost mých hermeneutických klíčů. A i když jsou tyto klíče ...
(K filosofovým šedesátinám; rozhovor s Jos. Zumrem, in: Češi I., Praha 2006, str. 616-17.)

Martin Heidegger (1969)

... Der Satz: „Der Mensch ek-sistiert“ antwortet nicht auf die Frage, ob der Mensch wirklich sei oder /71/ nicht, sondern antwortet auf die Frage nach dem „Wesen“ des Menschen. Diese Frage pflegen wir gleich ungemäß zu stellen, ob wir fragen, was der Mensch sei, oder ob wir fragen, wer der Mensch sei. Denn im Wer? oder Was? halten wir schon nach einem Personhaften oder nach einem Gegenstand Ausschau. Allein das Personhafte verfehlt und verbaut zugleich das Wesende der Zeitgeschichtlichen Ek-sistenz nicht weniger als das Gegenständliche. Mit Bedacht schreibt daher der angeführte Satz im „Sein und Zeit“ (S. 42) das Wort „Wesen“ im Anführungszeichen. Das deutet an, daß sich jetzt das „Wesen“ weder aus dem esse essentiae, noch aus dem esse existentiae, sonder aus dem Ek-statischen de Daseins bestimmt. Als der Ek-sistierende steht der Mensch das Da-sein aus, indem er das Da als die Lichtung des Seins in alle „Sorge“ nimmt. Das Da-sein selbst aber ist als das „geworfene“. Es west im Wurf des Seins als des schickend Geschicklichen.
(Über den Humanismus, in: 2226, Platons Lehre von der Wahrheit, Bern 1947, S. 70-71.)