Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1980)

Ce qui m´a souvent étonné chez Heidegger, c´est qu´il ait, semble-t-il, systématiquement éludé la confrontation avec le bloc de la pensée hébraïque. Il lui est parfoi arrivé de penser à partir de l´Evangile et de la théologie chrétienne; mais toujours en évitant le massif hébraïque, qui est l´étranger absolu par rapport au discours grec, il évite la pensée éthique avec ses dimensions de relation à l´autre et à la justice, dont a tant parlé Levinas. Il traite la pensée éthique très sommairement comme pensée de valeur, telle que la pensée néo-kantienne l´avait présentée, et ne reconnaît pas sa différence radicale avec la pensée ontologique. Cette méconnaissance me semble parallèle à l´incapacité de Heidegger de fair le „pas en arrière“ d´une manière qui pourrai permettre de penser adéquatement toutes les dimensions de la tradition occidentale. La tâche de repenser la tradition chrétienne par un „pas en arrière“ a´exige-t-elle pas qu´on reconnaisse la dimension radicalement hébraïque du christianisme, qui est d´abord enraciné dans le judaïsme et seulement après dans la tradition grecque? Pourquoi réfléchir seulement sur Hölderlin et non pas sur les Psaumes, sur Jérémie? C´est là ma question. (Note introductive, in: 5349, Heidegger et la question de Dieu, Paris 1980, p. 17.)

Aristotelés (-384-324)

Dosud jsme tedy pojednali o jsoucnu v původním smyslu, na něž se vztahují všechny ostatní kategorie jsoucna, totiž o podstatě. Neboť podle pojmu podstaty nazývá se jsoucím všechno ostatní, kolikost, jakost a jak se všechny kategorie jmenují. Ve všem totiž musí býti obsažen pojem podstaty, jak jsme uvedli v dřívějších úvahách.
Ježto se však o jsoucnu mluví jednak jako o tom, co jest něčím, nebo jest nějaké nebo nějak veliké, jednak také s hlediska možnosti, skutečnosti a činnosti, určeme také pojem možnosti a skutečnosti.
(0176, Metafysika, př. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 225 – Met. IX, 1 – 1045b.)
Poněvadž se však o jsoucím mluví jednou (TO MEN) pokud jde o to, co jsoucí jest nebo jaké jest anebo kolik ho jest (krátce: ve smyslu kategorií), podruhé však (TO DE) s ohledem na DYNAMIS a ENERGEIA a ERGON, chceme tedy provést také pojmově pronikavé objasnění DYNAMIS a ENTELECHEIA. (Met. 1045b32-35)
(Heideggerův překlad in: M.H., Aristotelova Metafyzika IX, 1-3, GA Bd. 33, přel. Iv.Chvatík, Praha 2001, str. 63.) 03-08

Emmanuel Lévinas (1983)

Le sens du cheminement philosophique varie pour celui qui le parcourt selon le moment ou le lieu où il essaie d’en rendre compte. C’est du dehors seulement que l’on peut embrasser et juger un tel devenir. Au chercheur lui-même ne reste que la ressource de décrire les thèmes qui le préoccupent à l’arrêt même où il essaie de faire le point.
(La conscience non intentionnelle, přednáška v Bernu 1983,
in: François Poirié, Emmanuel Lévinas, Lyon 1987, p. 151.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Teoretičtí fyzikové (kosmologové) po mém soudu poněkud předčasně ztotožnili hypostazovanou skrytou energii s negativní gravitací, která tam, kde je relativně málo hmoty (zjevné i skryté) a kde je tedy slabá gravitace, nabývá vrchu či „převažuje“, „převládá“. Velký problém tu vidím zejména v tom, že nemáme dost jasno ani o tom, jak vlastně funguje gravitace resp. v čem vlastně její působení spočívá. Všechny ta přirovnání, jichž se nejčastěji používá, jak se prostor zakřivuje a prohýbá podobně jako se prohýbá a zakřivuje rovina tam, kde ji „tíží“ nějaké velké těleso, mají jen metaforický charakter, ale dosud panuje nejistota, jak se vlastně gravitace přenáší z jednoho místa, kde je velká hmota, na jiná místa, kde jsou třeba menší hmotná tělesa. Teorie „gravitonů“, kterou někteří zastávají, se zatím moc neujala; nyní by byla příležitost přezkoumat ji tak, že se ji někdo pokusí aplikovat na „negativní gravitaci“ a že bude pátrat po anti-gravitonech. Už nějakou dobu se dělají pokusy o zaznamenání nějakých gravitačních vln (otřesů). Bude snad možno zaznamenávat také nějaké vlny či otřesy antigravitační? Mám za to, že zatím víme příliš málo o gravitaci a jejím fungování, než abychom si směli vymýšlet cokoli o tzv. anti-gravitaci. (Např. nevíme, proč – snad – došlo v prvních okamžicích po Velkém Třesku k onomu „rozfouknutí“ (inflaci), a nevíme ani, jak potom došlo k jeho zabrzdění či snad zastavení; a nevíme, pokud došlo k onomu zastavení nebo aspoň velkému zpomalení, kdy a proč se Vesmír zase začal rozfoukávat a proč se v tom stále zrychluje; a proč tak relativně mírně na rozdíl od onoho prudkého rozfouknutí brzo po Velkém Třesku. Máme to snad považovat za nevysvětlitelnou záhadu? ) Neznamená to všechno jen něco na připomenutí, že matematicky se (při dnešním a zejména zítřejším stavu matematiky) dá vyložit kde co, ale že sama matematická konzistence ještě není dokladem toho, že procesy opravdu tak proběhly a probíhají (a budou probíhat)?
(Písek, 141116-1.)