Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Maurice Merleau-Ponty (1959-61)

Filosofie neklade otázky a nedává odpovědi, jež by vyplňovaly nějaké mezery. Otázky vycházejí z našeho života, z naší historie; tady se rodí a tady také umírají, pokud najdou odpověď, ale nejčastěji se tu přetvářejí; v každém případě však ústí do této otevřenosti všechny minulost zkušenosti a vědění. Filosofie nepokládá kontext za danost; obrací se k němu a hledá původ a smysl otázek i odpovědí, identitu toho, kdo se táže, a tímto způsobem pak proniká až k tomu tázání, které je za všemi otázkami po poznání, jakkoli je zcela jiného druhu.
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 2004, str. 109.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

.. Podaří-li se fonologům rozšířit form-analýzu za slova až k formám, k syntaxi a dokonce až ke stylistickým různostem, nepochybně zjistí, že dítě svými prvními fonematickými opozicemi předjímá jazyk v jeho úhrnu jako druh výrazu, jako jedinečný způsob hry se slovem. Mluvený jazyk ve svém celku, jak se ho používá kolem dítěte, strhne dítě jako vír, svádí ho svými vnitřními artikulacemi a dovede ho skoro až k okamžiku, kdy všechen ten hluk kolem začne i pro něho něco znamenat. Slova sama od sebe se neúnavně spojují v řetězec, až jednoho neúprosného dne se vynoří určitá fonematická škála, podle níž se zcela zřejmě sestavuje řeč, a v tomto okamžiku se dítě překlopí na stranu těch, kdo mluví. Jedině jazyk jako celek umožňuje pochopit, jak řeč vábí dítě k sobě a jak dítko nakonec vstoupí do domény, jejíž brány, jak by se mohlo zdát, se otvírají jen zvnitřku. Je tomu tak, protože znak je od samého počátku diakritický, vytváří se a člení sám ze sebe, neboť má vnitřek a nakonec začne uplatňovat určitý smysl.
(Nepřímá řeč a hlasy ticha, in: 3606, Oko a duch, Praha 1971, s. 54.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Ladislav Hejdánek (2009)

Fenomenologie má plné oprávnění k zdůrazňování fenoménů, jevů, tj. toho, jak se nám věci jeví. Je to nezbytná kontrola a dokonce jakási obrana před velkou tendencí věd, zejména pak přírodních, převádět vše a odvozovat vše z uměle vytvářených myšlenkových konstrukcí. Tato tendence, která provázela filosofii od samého počátku a kterou zejména exaktní vědy s horlivostí převzaly, se sice někdy ukázala a ukazuje jako efektivní, ale pouze za předpokladu vyloučení některých okruhů příslušné problematiky nebo dokonce vyloučení celách okruhů skutečnosti. Jde vlastně o jakýsi metodický redukcionismus, který někdy vede snáze k cíli (a je ostatně znám a užitečný i v matematice nebo v geometrii atd.). Takový redukcionismus může být v omezené míře užitečný, pokud si uchová vědomí pouhé metody či metodického relativního oprávnění, ale nikdy si nesmí osobovat nárok na plné uchopení a řešení problémů. Takže v tomto ohledu je samozřejmě důraz na to, jak se nám věci ukazují, jak se jeví, nanejvýš oprávněný a potřebný. Nikdy se však tento důraz nesmí zmocnit celé problematiky, protože někdy a v některých směrech rovněž selhává a musí být korigován. Konstrukce myšlenkových modelů může pak představovat velmi užitečnou cestu, jak omezenost recepce a registrace pouhé fenomenalisty napravit nebo aspoň odhalit. Stálá vědomá konfrontace přístupu fenomenologického a modely konstruujícího by měla proto představovat trvalou výzbroj každého filosofa a každé filosofie.
(Písek, 100423-1.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Jiří Němec kdysi (1980, v poznámce psané pro vězněného Havla) napsal hned v první větě, že „fenomenologická metoda je popis fenoménů“. Tento výměr nelze přijmout, leda jako pouhé první (a velmi nepřesné) přiblížení, které vyžaduje celou řadu dalších upřesnění a vysvětlení. Aby totiž bylo možno nějaký „fenomén“ popsat, je nutno jej „mít“ k dispozici. Kdy vůbec „máme“ nějaký fenomén k dispozici? A čím je vlastně fenomén, který ještě k dispozici nemáme? Popsat můžeme jen to, co máme nějak „před sebou“; můžeme mít „před sebou“ nějaký fenomén, aniž bychom jej ještě „měli“? Nespočívá nejvlastnější povaha fenoménu v tom, že jej už „máme“? Že už nám byl „dán“? Že se nám už „vyjevil“, „ukázal“? Právě zde musíme učinit zásadní rozhodnutí, totiž že náležitě rozlišíme „vyjevování“ a „ukazování se“, tedy „jev“ od „úkazu“. V úkazu se nám něco, „co“ se ukazuje“ dává k dispozici; to ovšem ještě neznamená, že si toho vůbec všimneme, ba dokonce ani to ne, že jsme třeba jen „disponováni“ k tomu, abychom si toho všimli. Nejrůznější skutečnosti kolem nás se dějí a ukazují, zatímco my si všímáme jen některých z těch, k jejichž uznamenání jsme vůbec disponováni (tj. kterých jsme vůbec schopni si všimnout). Jak tedy bude chápat fenomén: jako „úkaz“, kterého jsme si třeba ještě ani nevšimli, anebo jako „jev“, kterého jsme si nejen už všimli, ale který nám eo ipso už dává nějaký smysl, už mu nějak rozumíme (i když většinou zdaleka ne plně, a třeba ani ne správně)? Pokud tedy – podle Jiřího Němce – jde o popis fenoménu, je zřejmé, že nemůžeme popisovat něco, co se sice ukazuje, ale čeho jsme si ještě nevšimli. Pokud si však už něčeho povšimneme a pokud se na to soustředíme, nemůže jít nikdy o pouhý popis, neboť to, co popisujeme, je určité vykrojení toho, co se právě ukazuje, z rámce obrovské přesily toho, co se v téže době (a i nám) ukazuje také, ale na co nejsme soustředěni (i když necháme stranou, že mnohé z toho, co se v té době ukazuje a co by i nám hic et nunc bylo v principu také dostupné, bychom v tu chvíli vůbec nemohli registrovat, protože o tom zatím nic nevíme a k čemu jsme si zatím nevytvořili potřebné „konstrukty“, aby se nám to nepletlo s čímkoli jiným; sem náleží poukaz na nejrůznější nástroje – dalekohled, mikroskop, chemická reagencia apod. – které nám rozšiřují oblast registrovatelného).
(Písek, 100221-2.)