Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

slovníky ()

česky: právo (od „pravé“ strany, podobně spravedlnost, správný, pravda, pravý, pravidlo atd.)
německy: Recht (od „rechte“ Seite, richtig, recht haben, Gerechtigkeit, )
anglicky: right (od right side, to be right, righteousness, též straight, correct, true, just)
francouzsky: droit (od přímý, rovný, též pravý; la droite – pravá strana)
latinsky: ius (též iurisprudentia, iustus, iustitia)

Paul Ricœur (1980)

Ce qui m´a souvent étonné chez Heidegger, c´est qu´il ait, semble-t-il, systématiquement éludé la confrontation avec le bloc de la pensée hébraïque. Il lui est parfoi arrivé de penser à partir de l´Evangile et de la théologie chrétienne; mais toujours en évitant le massif hébraïque, qui est l´étranger absolu par rapport au discours grec, il évite la pensée éthique avec ses dimensions de relation à l´autre et à la justice, dont a tant parlé Levinas. Il traite la pensée éthique très sommairement comme pensée de valeur, telle que la pensée néo-kantienne l´avait présentée, et ne reconnaît pas sa différence radicale avec la pensée ontologique. Cette méconnaissance me semble parallèle à l´incapacité de Heidegger de fair le „pas en arrière“ d´une manière qui pourrai permettre de penser adéquatement toutes les dimensions de la tradition occidentale. La tâche de repenser la tradition chrétienne par un „pas en arrière“ a´exige-t-elle pas qu´on reconnaisse la dimension radicalement hébraïque du christianisme, qui est d´abord enraciné dans le judaïsme et seulement après dans la tradition grecque? Pourquoi réfléchir seulement sur Hölderlin et non pas sur les Psaumes, sur Jérémie? C´est là ma question. (Note introductive, in: 5349, Heidegger et la question de Dieu, Paris 1980, p. 17.)

Emmanuel Lévinas (1983)

Le sens du cheminement philosophique varie pour celui qui le parcourt selon le moment ou le lieu où il essaie d’en rendre compte. C’est du dehors seulement que l’on peut embrasser et juger un tel devenir. Au chercheur lui-même ne reste que la ressource de décrire les thèmes qui le préoccupent à l’arrêt même où il essaie de faire le point.
(La conscience non intentionnelle, přednáška v Bernu 1983,
in: François Poirié, Emmanuel Lévinas, Lyon 1987, p. 151.)

František Xaver Šalda (1931-32)

Iracionálné prvky ve skutečnosti trvají tedy a jsou neredukovatelné. Již v oboru věd přírodních a exaktních se na ně naráží; sem náleží ... První, co tě napadne, přemýšlíš-li o rázu jevů historických, jest jejich jedinečnost. Jen jednou žil Caesar, Shakespeare, Goethe, Dostojevskij; jen jednou byla tu gotika, renaissance, barok, romantika, symbolism! A všechny nesnáze historie jsou právě v odpovědi na otázku, jak je možná věda o jedinečnostech. A chápeme i historiky – náleží k nim na příklad i u nás známý a milovaný Angličans Strachey – kteří /101/ prohlašují historii prostě za umění; právě ve vystihování a podávání jedinečnosti je to, co spojuje historii s uměním. Zde selhává úplně přírodovědná metoda, sváděti všecko na quanta a tím sjednocovati všecko matematickou metodou.
(Nynější rozpaky literárního dějepisectví, in: 1356, Šaldův Zápisník IV, str. 100-01.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Stalo se zvykem považovat za důležité, že ve světě panují jisté pravidelnosti (obvykle se mluví o zákonitostech), zatímco o odchylky, zvláštnosti a jedinečnosti není žádný velký zájem. A přece je zvláštní, že odchylky a jedinečnosti nejsou ve světě výjimkou, nýbrž naopak pravidlem. A neplatí to je ve světě živých bytostí, ale třeba také v astronomii: ačkoliv astro-nomie se stará především o zákonitosti a pokouší se je matematicky simulovat, ukazuje se že každá galaxie je zvláštní a osobitá, že hvězdy se rodí a vyvíjejí dost různě, že různé jsou i jejich planetární systémy, velmi odlišné jsou i jednotlivé planety v naší sluneční soustavě atd. – a tady nejde o nic opravdu „živého“ (i když ten „vývoj“ planet, hvězd, hvězdných soustav, galaxií atd. onen vývoj života docela připomíná). Zdá se však opravdu, že uprostřed té obrovské různosti se přece jen uplatňují některé pravidelnosti, ale jen potud, že pak nejde o pouhý chaos, nýbrž o jakýsi chaos relativní, snad dokonce jemně „řízený“. Ale jak – a čím – řízený? Příklad: u některých mých rostlin bramboříku (většinou pěstovaných ze semen) se občas vyskytují květy nikoliv o 5, ale o 6 okvětních lístcích; zcela výjimečně se dokonce ukázaly květy o 7 lístcích. Zkoušel jsem ty víceplátečné zkřížit, ale nezdá se (zatím), že by to bylo možno nějak cíleně propěstovat. (Možná, že o tom už je nějaká literatura, ale to teď není důležité.) Podobná je ostatně situace i v případě jiných rostlin; nejznámější jsou čtař- a pětilístky jetelů. Jak vlastně dochází k těmto anomáliím – ať už jsou dědičné nebo ne? Pokud to je nějak „řízeno“, jak dochází ke změnám v takovém „řízení“? A pokud to není řízeno, ale dochází k tomu nahodile, jak vůbec může dojít k takovým nahodilostem ? A jak je možné, že i takové ničím neřízené nahodilosti se občas vyskytují, tedy že nejsou zcela výjimečné? Můžeme snad mluvit o nějaké „tendenci směrem k chaosu“? Pak by mělo ovšem smysl mluvit o tendenci opačné, tendenci k „pravidelnosti“, tj. k zachovávání pravidel. Jaký bychom pak mohli dělat rozdíl mezi pravidelností (eventuelně nahodilostí) a tendencí k chaosu nebo aspoň k nahodilostem?
(Písek, 150224-1.)