Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1964)

Soudruh
Vladimír Koucký
tajemník ÚV KSČ
Praha
V Praze, dne 29. dubna 1964
Vážený soudruhu tajemníku,
byl jsem udiven obsahem, i formou oné části Vašeho projevu na XIX. valném shromáždění ČSAV, která byla věnována posouzení mého článku ve Vesmíru. Nejde mi na prvním místě ani tak o příkrost Vašich soudů, jako spíše o jejich věcnou neodůvodněnost a nesprávnost. Zcela nepochopitelně mi připisujete úmysly, které nechovám. Nevím, z čeho jste nabyl dojmu, že „otevřeně popírám objektivní zákony v historii“ a že aktivitu lidského subjektu pojímám „iracionalisticky“. Nevím, proč mám být podezírán z programové protivědeckosti, když ukazuji na omezenost určitého historicky podmíněného chápání vědeckého přístupu ke skutečnosti, který je už dnes a v budoucnosti bude stále více – např. ve formě positivismu a scientismu – diskreditován. Vaše slova, jimiž charakterizujete můj článek jako „vyloženě protimarxistický útok“, neodpovídají ani jedné větě, ani jedné myšlence mého článku. Vůbec nedovedu porozumět, jak jste můj výklad o archaických lidech mohl vztahovat na marxismus. Nechápu také, co jste mínil formulací, že „dělám zcela určitou politiku“, a už vůbec nechápu slova o „pouťovém vtipkování“.
Nevím, nakolik odpovídá text, uveřejněný v Rudém právu, přesně Vašemu projevu, ale v této podobě – a v tom se mnou souhlasí přátelé, s nimiž jsem se radil – znamená naprosté nepochopení úmyslů, s nimiž jsem článek psal. Dovedu si celou věc vysvětlit pouze tak, že jste sám můj článek nečetl (bylo by to pochopitelné, neboť časopis vyšel tři dny před Vaším projevem) a že Vám byl jako podklad předložen neseriózně zpracovaný materiál. Je přirozené, že celou věc nemohu a ani nedovedu přejít mlčením. Rád bych své stanovisko veřejně obhájil.
Nedovedu sám posoudit, jakým způsobem bych to mohl udělat, abych přitom respektoval Vaše postavení. Snad by to bylo možné formou článku, v němž bych se držel jen věci a vyslovil své stanovisko, aniž bych přímo polemizoval s jednotlivými body příslušné části Vašeho projevu. Jde mi také o to, že vzhledem k mimoredakčním zásahům není do té míry samozřejmý ani tento způsob odpovědi. Proto Vás žádám o souhlas s touto možností.
Je pochopitelné, že na věc, o níž jsem psal, mohou existovat odlišné názory. Pak je ovšem třeba postavit ve vážném rozhovoru argument proti argumentu. Chtěl bych věřit, že porozumíte mé situaci a že mi umožníte bránit se tak proti nesprávnému výkladu uveřejněné práce.
Se soudružským pozdravem
Dr. Ladislav Hejdánek
Slovensklá 11, Praha 2.

Maurice Merleau-Ponty (1961)

Není-li tedy možné klást otázku an sit, vyvstává potom otázka quid sit a je třeba zkoumat, co je svět, co je pravda a bytí tak, že vycházíme z našeho spojení s nimi. Stejně jako se vzdáváme pochybnosti, odmítáme i tvrzení nějakého absolutního vnějšku, světa či Bytí, jež by bylo masivní a nedělitelné, obracíme se k onomu Bytí, které v celém rozsahu zdvojuje naše myšlenky, protože ty jsou vždy myšlenkami něčeho a nejsou ničím, k onomu Bytí, které je smyslem a které je smyslem smyslu. A to nejen tím smyslem, který se spojuje se slovy a patří k řádu výpovědí a řečeného, k určité oblasti světa, k jistému rodu Bytí – nýbrž smyslem universálním, který je základem jak logických operací řeči, tak i manifestace světa. Tento smysl ...
Nikoli pochybností, nýbrž tázáním quid sit je filosofie schopna vymanit se ze všeho jsoucna, poněvadž jsoucí mění na jeho smysl – což je postup, jehož již dávno používá věda, jakmile má odpovědět na otázky života, které dovolují pouze ustavičné přecházení mezi „ano“ a „ne“, takže musí problematizovat tradiční kategorie, vynalé/112/zat nové rody Bytí, nové nebe podstat. Avšak věda tuto práci nedovádí až do konce: nevytrhuje své podstaty ze světa, ponechává je jurisdikci faktů, jež se zítra mohou dožadovat, aby byly zpracovány jinak. ...
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 22004, str. 111-12.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)

slovníky ()

česky: právo (od „pravé“ strany, podobně spravedlnost, správný, pravda, pravý, pravidlo atd.)
německy: Recht (od „rechte“ Seite, richtig, recht haben, Gerechtigkeit, )
anglicky: right (od right side, to be right, righteousness, též straight, correct, true, just)
francouzsky: droit (od přímý, rovný, též pravý; la droite – pravá strana)
latinsky: ius (též iurisprudentia, iustus, iustitia)

Paul Ricœur (1980)

Ce qui m´a souvent étonné chez Heidegger, c´est qu´il ait, semble-t-il, systématiquement éludé la confrontation avec le bloc de la pensée hébraïque. Il lui est parfoi arrivé de penser à partir de l´Evangile et de la théologie chrétienne; mais toujours en évitant le massif hébraïque, qui est l´étranger absolu par rapport au discours grec, il évite la pensée éthique avec ses dimensions de relation à l´autre et à la justice, dont a tant parlé Levinas. Il traite la pensée éthique très sommairement comme pensée de valeur, telle que la pensée néo-kantienne l´avait présentée, et ne reconnaît pas sa différence radicale avec la pensée ontologique. Cette méconnaissance me semble parallèle à l´incapacité de Heidegger de fair le „pas en arrière“ d´une manière qui pourrai permettre de penser adéquatement toutes les dimensions de la tradition occidentale. La tâche de repenser la tradition chrétienne par un „pas en arrière“ a´exige-t-elle pas qu´on reconnaisse la dimension radicalement hébraïque du christianisme, qui est d´abord enraciné dans le judaïsme et seulement après dans la tradition grecque? Pourquoi réfléchir seulement sur Hölderlin et non pas sur les Psaumes, sur Jérémie? C´est là ma question. (Note introductive, in: 5349, Heidegger et la question de Dieu, Paris 1980, p. 17.)