LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   2 / 3   >    >>
records: 13

Objektivizace x objektivita | Objektivita x objektivizace (objektifikace)

Ladislav Hejdánek (2006)
Požadavek objektivity spočívá v tom, že všude tam, kde se vypovídá o předmětnostech (tj. o předmětné stránce „konkrescentních“ skutečností), má se to, co se vypovídá, shodovat s tím, o čem se to vypovídá. To sice vypadá jako poukaz k adekvačnímu chápání pravdy, ale podrobnější výklad by ozřejmil, že tu jde o něco jiného a zejména náležícího do odlišných souvislostí, totiž převážně do souvislostí logických a ne do souvislostí „ontologických“. Jde totiž o to, že to, o čem se vypovídá, je již něco myšlenkově uchopeného, a teprve druhotně se obojí, tj. jak toto uchopení „něčeho“, tak vypovídání o tomto „něčem“, jež bylo myšlenkově uchopeno, vztahuje (event. může vztahovat) k něčemu „skutečnému“ jakožto ve své skutečnosti nezávislému na našem vědomí (a to jak na aktech vědomí, tak na „předmětech“ – resp. ne-předmětech vědomí). Po tomto vyjasnění se můžeme vrátit k tomu, čím jsme začali: požadavek objektivity znamená, že se jak ve svém uchopení nějaké skutečnosti, tak ve svém vypovídání o této skutečnosti necháme jakoby „vést“ a kontrolovat onou skutečností samou (kterou ovšem nikdy nemáme jako takovou, tj. jako skutečnou a v její plnosti, k dispozici, nemáme ji „před sebou“ jako nějakou danost, neboť v tom bychom se už museli nějak sami prosazovat ve svém vědomém, myšlenkovém uchopení té skutečnosti. Jinak a poněkud přesněji řečeno: objektivita je normou a kritériem našeho vědomého resp. myšlenkové přístupu ke skutečnostem, ale nesmíme ji se samozřejmostí, automaticky připisovat skutečnostem samým. Objektivita může být přiznána jen takovému myšlenkovému přístupu ke skutečnostem, který je v nejvyšší možné míře práv oněm skutečnostem samým, aniž by jakkoli předsudečně (jakoby „apriorně“) přisuzoval kterékoli z těchto skutečností jakýkoli rys či charakter nějakého „objektu“ (tj. aniž by předem onu skutečnost pojímal jako pouhý „objekt“, jako skutečnost ryze „předmětnou“). Rozlišení mezi předmětnou a nepředmětnou stránkou nějaké skutečnosti náleží proto neodlučně k požadavku objektivity, takže třeba formulace, že je třeba objektivně přiznat určité skutečnosti, že má také nepředmětnou stránku, a pokoušet se tuto její nepředmětnost poznat a myšlenkově uchopit, má svůj docela určitý a smysluplný význam. Zdánlivá rozpornost není v myšlence samé, ale v nesprávném chápání příslušných termínů, jichž je přitom užito.
(Písek, 061101-3.)
date of origin: říjen 2006

Otázka „quid sit“

Maurice Merleau-Ponty (1961)
Není-li tedy možné klást otázku an sit, vyvstává potom otázka quid sit a je třeba zkoumat, co je svět, co je pravda a bytí tak, že vycházíme z našeho spojení s nimi. Stejně jako se vzdáváme pochybnosti, odmítáme i tvrzení nějakého absolutního vnějšku, světa či Bytí, jež by bylo masivní a nedělitelné, obracíme se k onomu Bytí, které v celém rozsahu zdvojuje naše myšlenky, protože ty jsou vždy myšlenkami něčeho a nejsou ničím, k onomu Bytí, které je smyslem a které je smyslem smyslu. A to nejen tím smyslem, který se spojuje se slovy a patří k řádu výpovědí a řečeného, k určité oblasti světa, k jistému rodu Bytí – nýbrž smyslem universálním, který je základem jak logických operací řeči, tak i manifestace světa. Tento smysl ...
Nikoli pochybností, nýbrž tázáním quid sit je filosofie schopna vymanit se ze všeho jsoucna, poněvadž jsoucí mění na jeho smysl – což je postup, jehož již dávno používá věda, jakmile má odpovědět na otázky života, které dovolují pouze ustavičné přecházení mezi „ano“ a „ne“, takže musí problematizovat tradiční kategorie, vynalé/112/zat nové rody Bytí, nové nebe podstat. Avšak věda tuto práci nedovádí až do konce: nevytrhuje své podstaty ze světa, ponechává je jurisdikci faktů, jež se zítra mohou dožadovat, aby byly zpracovány jinak. ...
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 22004, str. 111-12.)
date of origin: leden 2006

Tradice

Maurice Merleau-Ponty (1953)
La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)
date of origin: leden 2000

Objektivita jako vědecký „ideál“

Ladislav Hejdánek (2011)
Důraz na objektivitu (někdy se říká jen „věcnost“, ale ve stejném smyslu) je ve vědách zcela oprávněný, pokud je chápán ve smyslu relativním, tedy jako požadavek co největší možné objektivity (či tv. „věcnosti“). „Naprosté objektivity“ totiž nejen není možno dosáhnout (ať už pro lidskou nedostatečnost, ať pro přílišnou složitost, komplikovanost skutečnosti samé), ale vada samotného požadavku naprosté objektivity spočívá ve falešnému (ať už vysloveném nebo nevysloveném) předpokladu, že sama skutečnost má „objektivní“ povahu, tj. je skutečně „objektem“ resp. mnohostí, pluralitou „objektů“. Tento předpoklad je však naším předpokladem, není založen na žádné „zkušenosti“ se skutečností či skutečnostmi, ale je součástí našeho přístupu – vlastně jde o „ontologický předsudek“, který se kdysi stal jakýmsi „dogmatem“ pro samo pojetí vědeckosti, a byl prosazen nejprve ve vědách přírodních, především ve fyzice (a chemii). Postupně se šířil také v biologii, a posléze pronikl i do tzv. věd společenských. Dnes jsme však v situaci, kde tento předsudečný požadavek či „ideál“ byl otřesen všude, a to dokonce zejména právě tam, kde vznikl resp. kde byl postulován, totiž v teoretické fyzice. Jediný obor, který tímto otřesem jakoby neutrpěl, je čistá matematika, ale jenom proto, že její „objekty“ tak byly konstruovány. Tam, kde se matematika stává prostředkem k použití (aplikaci) na tzv. „objektivní realitu“, vzrůstá postupně zájem o jiné, nové její využití, eventuelně o vytváření nových typů jejích konstruktů, o jakési matematické „non-objekty“; v matematické „praxi“ se to už děje, ale bude to zřejmě ještě nějaký čas trvat, než to sami matematici budou s to podrobit náležité reflexi, zcela odlišné od té dosavadní, tj. tradiční. (Pochopitelně každá taková reflexe vlastních aktivit musí vybočovat z rámce legitimních odborných možností matematiky, což platilo a platí i o té tradiční.) V každém případě však platí, že aplikovat matematické prostředky a postupy na supponovanou „realitu“ (tj. opravdovou skutečnost) znamená vždy metodicky pomíjet to, že každý momentální stav kteréhokoli „objektu“ je skutečně nějak spjat s jinými „objekty“ a posléze se všemi, tedy s celým vesmírem (a už proto je čímsi jedinečným, unikátním, co nemůže být nikdy úplně kvantifikováno, tj. totálně převedeno na „objektivitu“). Důraz na „procesy“, jak jej prosazoval třeba fyzik a matematik (nejen filosof) Whitehead vede nutně k tomu, že svět a veškerá skutečnost jeho i v něm, v jeho rámci, musí být poznávána a chápána jako dění, dějství, vlastně „dějinně“, pokud slovo „dějinný“ nechceme vyhradit jen oblasti lidských dějin. (Ale to bylo prolomeno už v biologii koncepcí evoluce, a po jistou dobu už je zvykem i v astrofyzice běžné mluvit třeba o vývoji hvězd, hvězdných soustav a dokonce celého „vesmíru“; ovšem otevřená je otázka, zda svět resp. vesmír je celkem, tj. zda to je „jednotlivina“.)
(Písek, 110418-1.)
date of origin: duben 2011

Objektivita | Klam

Jiří Fiala (1995)
Prodává se teď u nás několik knížek ´magických obrázků´. Předpokládám, že jste se s nimi už setkali a že jste všelijak šilhali ze správné vzdálenosti tak dlouho, až z obrázku vystoupil téměř hmatatelný třírozměrný útvar. Z některých obrázků lze dokonce při dalším a úpornějším šilhání vydobýt útvary další, složitější či negativní. Tak a teď kladu otázku: je klamem ten třírozměrný útvar, který spatříme po jistém úsilí, anebo je klamem obrázek sám, ´bez šilhání´? Je to otázka záludná, neboť souvisí s otázkou: je svět přirozené smyslové zkušenosti klamem – a tím pravým a skutečným světem je svět přírodních zákonů třeba kvantové mechaniky? Jak je tomu vlastně s ´objektivitou´ oněch třírozměrných útvarů? Že by to byla pouhá zdání? Zvláštní zdání, jsou-li ´intersubjektivně testovatelná´ – což je zhruba Kantovo (a Popperovo) kritérium objektivity. Co teď s jedinci, kteří to nevidí? Kolik je lidí, kteří nevidí nic z kvantové mechaniky! K tomu, abychom něco viděli (ve vědě, ale právě tak v umění), je zapotřebí dosti dlouhé průpravy, výcviku. Třeba jen k tomu, abychom v mikroskopu viděli to, co vidět máme. Známé jsou zkušenosti etnografů: jsou kultury, kde ani na nejrealističtější fotografii neuvidí nic, ani své nejbližší nepoznají; fotografie pro ně vůbec nemají smysl.
(Oslava klamu, in: Vesmír 74, 1995, č. 3, str. 178.)
date of origin: březen 2003