Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Maurice Merleau-Ponty (1961)

Není-li tedy možné klást otázku an sit, vyvstává potom otázka quid sit a je třeba zkoumat, co je svět, co je pravda a bytí tak, že vycházíme z našeho spojení s nimi. Stejně jako se vzdáváme pochybnosti, odmítáme i tvrzení nějakého absolutního vnějšku, světa či Bytí, jež by bylo masivní a nedělitelné, obracíme se k onomu Bytí, které v celém rozsahu zdvojuje naše myšlenky, protože ty jsou vždy myšlenkami něčeho a nejsou ničím, k onomu Bytí, které je smyslem a které je smyslem smyslu. A to nejen tím smyslem, který se spojuje se slovy a patří k řádu výpovědí a řečeného, k určité oblasti světa, k jistému rodu Bytí – nýbrž smyslem universálním, který je základem jak logických operací řeči, tak i manifestace světa. Tento smysl ...
Nikoli pochybností, nýbrž tázáním quid sit je filosofie schopna vymanit se ze všeho jsoucna, poněvadž jsoucí mění na jeho smysl – což je postup, jehož již dávno používá věda, jakmile má odpovědět na otázky života, které dovolují pouze ustavičné přecházení mezi „ano“ a „ne“, takže musí problematizovat tradiční kategorie, vynalé/112/zat nové rody Bytí, nové nebe podstat. Avšak věda tuto práci nedovádí až do konce: nevytrhuje své podstaty ze světa, ponechává je jurisdikci faktů, jež se zítra mohou dožadovat, aby byly zpracovány jinak. ...
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 22004, str. 111-12.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)

slovníky ()

česky: právo (od „pravé“ strany, podobně spravedlnost, správný, pravda, pravý, pravidlo atd.)
německy: Recht (od „rechte“ Seite, richtig, recht haben, Gerechtigkeit, )
anglicky: right (od right side, to be right, righteousness, též straight, correct, true, just)
francouzsky: droit (od přímý, rovný, též pravý; la droite – pravá strana)
latinsky: ius (též iurisprudentia, iustus, iustitia)

Paul Ricœur (1980)

Ce qui m´a souvent étonné chez Heidegger, c´est qu´il ait, semble-t-il, systématiquement éludé la confrontation avec le bloc de la pensée hébraïque. Il lui est parfoi arrivé de penser à partir de l´Evangile et de la théologie chrétienne; mais toujours en évitant le massif hébraïque, qui est l´étranger absolu par rapport au discours grec, il évite la pensée éthique avec ses dimensions de relation à l´autre et à la justice, dont a tant parlé Levinas. Il traite la pensée éthique très sommairement comme pensée de valeur, telle que la pensée néo-kantienne l´avait présentée, et ne reconnaît pas sa différence radicale avec la pensée ontologique. Cette méconnaissance me semble parallèle à l´incapacité de Heidegger de fair le „pas en arrière“ d´une manière qui pourrai permettre de penser adéquatement toutes les dimensions de la tradition occidentale. La tâche de repenser la tradition chrétienne par un „pas en arrière“ a´exige-t-elle pas qu´on reconnaisse la dimension radicalement hébraïque du christianisme, qui est d´abord enraciné dans le judaïsme et seulement après dans la tradition grecque? Pourquoi réfléchir seulement sur Hölderlin et non pas sur les Psaumes, sur Jérémie? C´est là ma question. (Note introductive, in: 5349, Heidegger et la question de Dieu, Paris 1980, p. 17.)

František Xaver Šalda (1935-36)

Povšimněte si toho, že mluvím o tradicích, ne o tradici. Tradice sama po svém pojmu je mi něco množného, ne jednotného.
… /207/
To nám budiž mementem. I já budu tedy mluvit v této přednášce o tradicích, ne o tradici. Křičí-li se každou chvíli na české spisovatele s jisté strany: Buďte tradiční! Držte se tradice!, mají plné právo odpovědět: Které tradice? Balbínovy? Nebo Chelčického? V samém pojmu tradice je, aby byla mnohotná, alespoň dvojitá. Jen tak může být živlem dynamickým a dramatickým, jen tak mohou se ta různá pojetí životní bojovné nebo smířlivé pronikat, na sobě zažehovat a vydražďovat, uvědomovat se do uvědomění určitějšího a určitějších, na sobě sílit a se tříbit; kdyby byla tradice jedna, je tu brzy stagnace a močál.
…
Tradice není špatná věc, ale musí se jí rozumět – a u nás se jí příliš často rozumělo i dnes ještě rozumí špatně. Tradice tě má zbavit tíhy rozpaků, rozhodovat se stále znova a znova před každým činem; vede tě a řídí tě směrově, asi jako řeka, které jsi se svěřil se svou loďkou – jsi-li na ní jednou, stačí již, aby ses jen ne/208/chal jí unášet a rozumně vesloval nebo kormidloval. Ale než jsi se takovému proudu svěřil, musil jsi se rozhodnout pro něj a proti proudům jiným, musil jsi se rozhodnout mezi několika řekami, které plynou každá jiným směrem. Na prahu tradičnosti, má-li mít smysl a užitek, musí stát tvé volné rozhodnutí mravní, tvá zodpovědnost, přitakání celou tvou bytostí; jinak nemá ceny. Hodnota tradičnosti je v tom, že se vyvíjí a stupňuje tvou polaritu, že tě sjednocuje vnitřně; ale aby to mohlo nastat, musil jsi se dříve rozhodnout pro určitou sjednocenost, pro určitou jednotu, ne pro jednotu vůbec. Taková jednota je prázdné gesto, pustý tlach.
(O smyslu literárních dějin českých, in: 7424, Zápisník VIII, 1935-36, Praha 21994, fotoreprint, str. 206-08.)