Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Maurice Merleau-Ponty (1953)

.. Podaří-li se fonologům rozšířit form-analýzu za slova až k formám, k syntaxi a dokonce až ke stylistickým různostem, nepochybně zjistí, že dítě svými prvními fonematickými opozicemi předjímá jazyk v jeho úhrnu jako druh výrazu, jako jedinečný způsob hry se slovem. Mluvený jazyk ve svém celku, jak se ho používá kolem dítěte, strhne dítě jako vír, svádí ho svými vnitřními artikulacemi a dovede ho skoro až k okamžiku, kdy všechen ten hluk kolem začne i pro něho něco znamenat. Slova sama od sebe se neúnavně spojují v řetězec, až jednoho neúprosného dne se vynoří určitá fonematická škála, podle níž se zcela zřejmě sestavuje řeč, a v tomto okamžiku se dítě překlopí na stranu těch, kdo mluví. Jedině jazyk jako celek umožňuje pochopit, jak řeč vábí dítě k sobě a jak dítko nakonec vstoupí do domény, jejíž brány, jak by se mohlo zdát, se otvírají jen zvnitřku. Je tomu tak, protože znak je od samého počátku diakritický, vytváří se a člení sám ze sebe, neboť má vnitřek a nakonec začne uplatňovat určitý smysl.
(Nepřímá řeč a hlasy ticha, in: 3606, Oko a duch, Praha 1971, s. 54.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Maurice Merleau-Ponty (1961)

Není-li tedy možné klást otázku an sit, vyvstává potom otázka quid sit a je třeba zkoumat, co je svět, co je pravda a bytí tak, že vycházíme z našeho spojení s nimi. Stejně jako se vzdáváme pochybnosti, odmítáme i tvrzení nějakého absolutního vnějšku, světa či Bytí, jež by bylo masivní a nedělitelné, obracíme se k onomu Bytí, které v celém rozsahu zdvojuje naše myšlenky, protože ty jsou vždy myšlenkami něčeho a nejsou ničím, k onomu Bytí, které je smyslem a které je smyslem smyslu. A to nejen tím smyslem, který se spojuje se slovy a patří k řádu výpovědí a řečeného, k určité oblasti světa, k jistému rodu Bytí – nýbrž smyslem universálním, který je základem jak logických operací řeči, tak i manifestace světa. Tento smysl ...
Nikoli pochybností, nýbrž tázáním quid sit je filosofie schopna vymanit se ze všeho jsoucna, poněvadž jsoucí mění na jeho smysl – což je postup, jehož již dávno používá věda, jakmile má odpovědět na otázky života, které dovolují pouze ustavičné přecházení mezi „ano“ a „ne“, takže musí problematizovat tradiční kategorie, vynalé/112/zat nové rody Bytí, nové nebe podstat. Avšak věda tuto práci nedovádí až do konce: nevytrhuje své podstaty ze světa, ponechává je jurisdikci faktů, jež se zítra mohou dožadovat, aby byly zpracovány jinak. ...
(7317, Viditelné a neviditelné, Praha 22004, str. 111-12.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Rozhodující je, jaké místo a jakou funkci mají v myšlení soudy a pojmy. Myšlení je nepochybně čímsi starším, co se teprve mnohem později „kultivuje“ či aktivně „strukturuje“ zaváděním pojmů a soudů. O „předpojmových soudech“ asi nemá mnoho smyslu uvažovat (alespoň v tuto chvíli, kdy není ještě jasno o tom, v jakém vztahu k sobě jsou pojmy a soudy. J.B.Kozák trval – proti tradici – na tom, že pojmy vznikají nasouzením, a vyvozoval z toho, že soudy předcházejí pojmům. Tento závěr považuji za problematický, ale s plným souhlasem jsem si osvojil tezi, že pojmy musí být nasuzovány. Proč tedy mám za nesprávné předpokládat, že soudy (a souzení) jsou něčím dřívějším a základnějším než pojmy? Jde o to, že soud bez pojmů vlastně není možno považovat za soud, nýbrž leda za něco, co se skutečnému soudu nějak vzdáleně podobá (hlavně ve výsledku), ale co vlastně nemůžeme dost dobře analyzovat pro nedostatečnou strukturovanost. Takové „pra-soudy“ či snad „před-soudy“ mohou být správné či nesprávné, ale ta jejich správnost či nesprávnost nemůže být nikterak posuzována leč s ohledem na úspěšnost nebo neúspěšnost jejich praktického uplatnění. Pokud by měly být analyzovány, musely by být nejprve „transformovány“ do podoby jakýchsi „modelů“ (tj. myšlenkových konstrukcí), což by ovšem nutně předpokládalo použití pojmů. Z toho můžeme vyvodit ten závěr, že pokud vůbec akceptujeme něco jako „pra-souzení“ či „před-souzení“, je to vlastně dost nedůležité věc, neboť každý řádný soud musí být upevňován a zpřesňován pojmově. A protože pojmy musí být ustaveny, konstituovány nasouzením, znamená to zároveň, že soudy, která mají nasoudit (konstituovat) nějaký „konkrétní“ pojem, se samy tímto nasouzením upřesňují, takže příště už takový (resp. podobný) pojem ustaví či nasoudí lépe a přesněji. Pojmy bez nasouzení nemohou existovat (to proti každé „aprioritě“ pojmů, a ovšem i soudů), ale soudy, které by nebyly s to pracovat s nějakými „pojmy“ nebo aspoň „před-pojmy“, nemohou být považovány za skutečné soudy. Proto pojmy i soudy náleží navzájem k sobě a jsou na sobě obousměrně závislé. Pouze v ustavičné spolupráci a pod kontrolou mnoha dalších pojmů i soudů mohou obojí dospívat k větší a větší určitosti – až posléze v jakési problematické emancipaci mohou začít vytvářet jakýsi vnitřně fungující a nerozporný (resp. své rozpory skrývající) systém.
(Písek, 120122-1.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)