Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Stephen W. Hawking (1988)

Inflační modely by také mohly vysvětlit, proč je ve vesmíru tak mnoho hmoty. V pozorovatelné části vesmíru se nachází přinejmenším 1080 částic. Odkud se vzaly? Na to kvantová mechanika odpovídá, že částice vznikly z energie v podobě dvojic částice-antičástice. A z čeho vznikla energie? Hmota vesmíru má kladnou energii. Působí ovšem sama na sebe gravitační přitažlivostí. Dva kusy hmoty, které jsou blízko sebe, obsahují méně energie než stejné dva kusy hmoty ve větší vzájemné vzdálenosti, poněvadž na jejich oddálení proti síle gravitace musíme určitou energii vynaložit. V tomto smyslu má gravitační pole zápornou energii. V případě prostorově stejnorodého vesmíru lze dokázat, že záporná energie gravitačního pole přesně ruší kladnou energii ostatní hmoty, takže celkový energetický obsah je nulový.
Dvakrát nic je zase nic. Vesmír může zdvojnásobit kladnou energii hmoty a zároveň zdvojnásobit zápornou gravitační energii, aniž se celková energie jakkoli změní. V průběhu normálního rozpínání k tomu nedochází a hustota energie s narůstajícím objemem vesmíru klesá. Celková energie hmoty se však znásobuje během inflační expanze. Z Guthova modelu vyplynulo, že v inflačním období se hustota energie podchlazeného vesmíru nemění; když vesmír zdvojnásobí svůj rozměr, zdvojnásobí se zároveň kladná energie hmoty i záporná gravitační energie, takže celkový obsah energie zůstane na nule. Během inflační fáze rozměr vesmíru mnohokrát vzroste, takže i energie využitelná k tvorbě částic je nesmírně veliká. Guth jedenkrát poznamenal: „Říká se, že z ničeho jen nic pochází. Přesto je vesmír ztělesněním právě opačného principu v nejvyšší dokonalosti.“
(6806, Stručná historie času, Praha 1991, s. 128.)

Henri Bergson (1932)

Všimněme si nejprve, že mystikové nechávají stranou to, co jsme nazvali „falešnými problémy“. Mohli bychom snad říci, že si nekladou žádné problémy, ať již pravé nebo falešné, a měli bychom pravdu. Přesto nám však přinášejí nevyslovenou odpověď na otázky, které filosofa musejí zaměstnávat, a obtíže, nad nimiž se filosofie neprávem zastavovala, mystikové mlčky berou, jako by neexistovaly. Kdysi jsme ukázali, že jistá část metafyziky, ať už vědomě či nevědomě, tíhne k otázce, proč ěco existuje. Proč je hmota, nebo proč jsou duchové, proč je Bůh, spíše než nic? Tato otázka však předpokládá, že skutečnost vyplňuje nějaké prázdno, že pod bytím je nicota, že teoreticky by nebylo nic, a že je tedy třeba vysvětlit, proč fakticky něco existuje. A tento předpoklad je čistou iluzí, neboť myšlenka absolutní nicoty má stejný smysl jako myšlenka kulatého čtverce. Nepřítomnost jedné věci znamená vždy přítomnost nějaké jiné věci – o níž raději nevíme, protože není tím, co nás zajímá, nebo tím, co očekáváme -, a proto je potlačení vždy jen nahrazením, dvojznačnou /181/ operací a nám vyhovuje, vidět z ní jen jednu stránku. Myšlenka zrušení všeho se tedy sama rozbíjí, je nepochopitelná, je to pseudomyšlenka, přelud představy. ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, Vyšehrad, Praha 2007, str. 180-81.)

Koffi Cadjehoun (2007)

Postkantisme
L'ontologie classique représentait l'Etre comme l'explication à tout ce qui est et qui n'apparaît pas immédiatement, soit tous les niveaux de réalité – plus leur lien. L'ontologie postkantienne se réclame des sophistes et de Nietzsche pour entériner le renversement nihiliste : le morcèlement du réel est expliqué par la superposition indéfinie des niveaux de réel. Quant à la pensée du néant, elle montre que le lien s'opère entre les indéfinis niveaux, que l'infini est le lien qui empêche justement le morcèlement indéfini dû à l'ontologie classique de l'apparence.
Publié par Koffi Cadjehoun à l'adresse 01:58 – dimanche 18 novembre 2007.
(Au tours du réel, Saison 3 .)

Karl Jaspers (1932)

Denn schon hier an einer dem Gehalt nach scheinbar noch armen, weil formalen Grenze tritt mit größter Deutlichkeit nicht des Wissens, sondern des Innewerdens der Unterschied von falschem und wahrem Transzendieren zutage: in falschem Transzendieren komme ich zu einem jenseitigen Gegenstand, den ich nun „habe“. Kant mißverstehend habe ich so das apriori, die transzendentale Einheit der Apperzeption usw. als definierbare, feste Begriffe von Etwas. Wahres Transzendieren aber ist nur an der Grenze von Gegenstand und Nichtgegenstand, im Übergehen von Einem zum Anderen; jene Begriffe sind nur Funktionen, nicht Einsichten, sind Marken, nicht Gegenstände. Es ist unmöglich, den Kantischen Gedanken zu verstehen, wenn man ihn sich durch Vergegenständlichung seiner selbst fälschlich nahe bringt. Dadurch entstehen die typischen, notwendig wiederkehrenden, in Kantischen Worten unvermeidlich angelegten Mißverständnisse, von denen das psychologisch-anthropologische und das methodologisch-erkenntnistheoretische die bekanntesten sind. Beide heben das Transzendieren auf. ...
(3337, Philosophie I, Berlin etc. 1956, S. 41.)

Mikuláš Kusánský (1401-1464)

Pohan: Je jedna nebo více pravd?
Křesťan: Je pouze jediná. Není totiž než jedna jednota a pravda spadá s jednotou v jedno, neboť to, že je jedna jednota, je pravda.
. . . /278/ … /279/ …
Pohan: Je Bůh pravda?
Křesťan: Ne, protože předstihuje veškerou pravdu.
Pohan: Je něco jiného než pravda?
Křesťan: Ani to ne; není jiný. Je však nekonečně před tím a nad tím, co chápeme a pojmenováváme jako pravdu.
Pohan: Cožpak nenazýváte Boha Bohem?
Křesťan: Nazýváme. /280/
Pohan: A říkáte tím něco pravdivého, nebo nepravdivého?
Křesťan: Ani to, ani ono. Není to pravda, řekneme-li, že to je jeho jméno, ale není to také nepravda, že to je jeho jméno. Ani neříkáme zároveň pravdu a nepravdu, protože jednoduchost předchází jak všechno pojmenovatelné, tak i nepojmenovatelné.
(De Deo abscondito, přel. Jan Sokol, ex: 5879, Pavel Floss, Mikuláš Kusánský, Praha 1977, s. 277; 279-80.)