Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Milan Sobotka (2010)

... Co si o tomto hermeneutickém pokusu o aktualizaci Hegelovy filosofie myslíte?
Prof.S.: Já se vyhnu této otázce, protože se mi zdá, že úlohu historika filosofie spojujete s tím, že zastává určitý vlastní filosofický názor, práce historika filosofie se ale odehrává na jiné rovině. Pokusím se to vysvětlit bezděčnou polemikou Hegela s Reinholdem. Hegel ve svém prvním spise, tj. v Rozdílu Fichtovy a Schellingovy filosofie, vytýká Reinholdovi, že chápe dějiny filosofie jako sumu mrtvé učenosti, která k ní nezjednává žádný živý přístup. K určité filosofii se podle Hegela přiblížíme tak, že ji chápeme jako ducha ze svého ducha, jako kost ze svých kostí. Hegel však nepodává Reinholdovo stanovisko adekvátně. Reinhold říká, že i on je účastníkem filosofie, že se na ní aktivně podílí. To, že byl zprvu kantovec, pak zastánce vlastní elementární filosofie s větou vědomí, poté filosofie Fichtovy a nyní filosofie Bardiliho, jej nijak nediskvalifikuje v porozumění Schellingovi. Stanovisko historika filosofie je, zdá se mi, ještě méně emfatické. Jakmile vstoupíte do filosofie a osvojíte si určité znalosti, pak vás to samo vede k tomu, abyste hledal paralely, zkoumal, zda se vyčerpaly možnosti určitého stanoviska, zda filosof správně argumentuje, hledáte širší zákonitosti. To neznamená přístup sine ira et studio v tom smyslu, že by vás filosofie nepřitahovala, nebyla pro vás hodnotou, nýbrž v tom smyslu, že nejste zastáncem, nebo protivníkem zkoumané pozice.
(28.03.2010 11:41.)
(Rozhovor s prof. Sobotkou, in: Nomád[v]a ? 2010 ?

Milan Sobotka (2012)

Hegelovské bádání již dlouho nevychází z pozic vášnivých stoupenců či odpůrců Hegela, nýbrž pokouší se o prohloubené pochopení Hegelových myšlenek a Hegelovy argumentace.
A jak jsem již říkal, a asi to ještě zmíním, dějiny filosofie dnes nevytvářejí lidé, kteří by byli vášnivě pro či protihegelovští.
Velké filosofie nemívají slabá místa
Na druhou stranu není bez významu, jestliže filosof řekne, že Bůh je mrtev, což Hegel svou koncepcí vývoje ducha svým způsobem řekl.
Já se vyhnu této otázce, protože se mi zdá, že úlohu historika filosofie spojujete s tím, že zastává určitý vlastní filosofický názor, práce historika filosofie se ale odehrává na jiné rovině.
Stanovisko historika filosofie je, zdá se mi, ještě méně emfatické. Jakmile vstoupíte do filosofie a osvojíte si určité znalosti, pak vás to samo vede k tomu, abyste hledal paralely, zkoumal, zda se vyčerpaly možnosti určitého stanoviska, zda filosof správně argumentuje, hledáte širší zákonitosti. To neznamená přístup sine ira et studio v tom smyslu, že by vás filosofie nepřitahovala, nebyla pro vás hodnotou, nýbrž v tom smyslu, že nejste zastáncem, nebo protivníkem zkoumané pozice.
(rozhovor pro Nomád[v]u, in: .)