Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

K charakteristice „života“ náleží také to, že je možný pouze díky přijímání energie a „živin“ z okolního, tedy vnějšího světa (a k tomu ovšem nutně náleží také odkládání nežádoucích nebo přebytečných látek zpět do okolí, eventuelně také jisté zbytečné resp. neplánované ztráty některých forem energie i některých produktů, a někdy dokonce jejich plánované ukládání v zájmu nebo k dobru jiných jedinců). Obvykle se mluví o tzv. látkové výměně, metabolismu, ale to je termín, jenž svým významem silně ochuzuje, redukuje bohatost vztahů mezi jednotlivými organismy a jejich prostředím. Toto ochuzení se stává nepřehlédnutelným na vyšších úrovních – a přímo neodpustitelným v případě člověka. Každá živá bytost může žít pouze díky tomu, že pro ni bylo připraveno to, co ke svému životu nezbytně potřebuje, a často mnohem více, než co opravdu nezbytně (a jen pro první chvíle) potřebuje, a tu jde nejenom o zásobu živin, tj. potravin a zdrojů energie, ale také jakýchsi návodů, co s tím počít a jak toho náležitě využít. To vše má nutně svůj původ vně živé bytosti samé, neboť žádná živá bytost si něco takového nemůže dát sama sobě (a není důležité, že v samých začátcích jejího života to musí být tak těsně spjato s jejím vlastním výkonem, že to vypadá jako něco „vnitřního“).
(Písek, 101003-2.)

Henri Bergson (1932)

Tím ovšem překračujeme závěry Tvořivého vývoje. Chtěli jsme se co možná nejtěsněji držet faktů. Neprohlásili jsme nic, co by jednoho dne biologie nemohla ověřit. Než k takovému ověření dojde, přijali jsme výsledky, které nám filosofická metoda, jak ji chápeme, dovolila pokládat za pravdivé. Zde jsme již jen v oblasti pravděpodobného. Musíme si však stále opakovat, že filosofická jistota má stupně, že využívá jak intuici, tak úsudek, a pokud může mít intuice, opírající se o vědu, nějaké pokračování, může jím být jedině mystická intuice. A skutečně, závěry, které jsme tu představili, přirozeně, ač ne nutně, doplňují závěry našich předchozích prací. Tvořivá energie, která by byla láskou a která by chtěla sama ze sebe vydat bytosti hodné lásky, by mohla tímto způsobem rozesít světy, jejichž materialita, jako protějšek božské duchovnosti, by prostě vyjadřovala rozdíl mezi tím, co je stvořené, a tím, co tvoří, mezi řadou rozlišených not symfonie a nedílnou emocí, jež je nechala ze sebe vystoupit. Ve všech těchto světech by životní vzmach a hrubá hmota představovaly dva doplňující se aspekty stvoření, život by byl hmotou, již proniká, rozdělen na různé bytosti, a síly, které v sobě nese, by zůstávaly sloučené, nakolik by to dovolovala prostorovost hmoty, v níž se projevují. Toto vzájemné pronikání nebylo možné na naší planetě; vše nasvědčuje tomu, že hmota, jež tu doplňuje život, je jen málo vhodná k tomu, aby podporovala jeho vzmach. Počáteční impuls tedy vyvolal rozbíhající se evoluční pohyby a neudržel se bez rozdělení až do konce. Dokonce i na linii, v níž proběhlo to nejpodstatnější z původního impulsu, se nakonec jeho působení vyčerpalo, anebo spíše přímý pohyb se proměnil v kruhový. Lidstvo, jež je na konci linie, se točí v tomto kruhu. Takový byl náš závěr. Abychom na něj navázali jinak než pouze nahodilými předpoklady, nezbylo než sledovat to, co /185/ nám ukazoval mystik. Životní proud, který proniká hmotou a je bezpochyby jejím důvodem, jsme jednoduše chápali jako daný. A v případě lidstva, které se nachází na konci hlavní linie, jsme se neptali, zda má nějaký jiný důvod než sebe sama. Mystická intuice tuto dvojí otázku klade tím, že na ni odpovídá. K existenci byly povolány bytosti určené k tomu, aby milovaly a byly milovány, neboť tvořivá energie má být určena láskou. Protože jsou odlišné od Boha, jenž je touto energií samotnou, musely tyto bytosti povstat ve vesmíru, a proto také povstal vesmír. A aby takové bytosti mohly vzniknout v části vesmíru, kterou představuje naše planeta, a pravděpodobně v celé sluneční soustavě, musely vytvořit druh a tento druh vyžadoval spoustu dalších druhů, jež jej připravovaly, podporovaly nebo byly odpadem po něm. Jinde možná existují jen zásadně rozdílní jedinci, pokud se ještě vůbec objevují v množství a jsou smrtelní. A také možná byli vytvořeni naráz a úplně. Na zemi je v každém případě druh, který je důvodem všech ostatních druhů, jen částečně sám sebou. Dokonce by ani nepomyslel na to, aby se takovým stal zcela, kdyby se některým jeho zástupcům nepodařilo osobním úsilím, jež se připojilo k celkové práci života, prolomit odpor, který kladl nástroj, zvítězit nad hmotností, tedy nalézt Boha. Těmito lidmi jsou mystikové. ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 184-85.)

Ladislav Hejdánek (2009)

V křesťanských tradicích bývá dodnes zvykem mluvit o životě jako o „daru“. Můžeme to však považovat za uspokojivé? Komu by pak mohl v konkrétním případě „život“ být „darován“? Musel by být darován „neživému“; ale kdo nebo co by tímto „neživým“ mohlo „být“, aby takto mohlo být obdarováno? Zdá se, že o skutečném daru lze hovořit teprve tam, kde už jde o „živého“, a to buď o nějakou živou bytost (včetně těch nejjednodušších a nejnižších), anebo zvláště o člověka. Právě o člověku platí víc než o jiných živých bytostech, že je ve svém životě mimořádně závislý na jiných živých bytostech. Všechny organismy jsou už od samého počátku svého žití závislé především na svých „původcích“ resp. rodičích. V naprosté většině případů jsou „zárodky“ příštích organismů svými „rodičovskými“ bytostmi vybavovány do prvních hodin a dnů jakýmisi základními zásobami živin; právě to můžeme už považovat za jakýsi druh „daru“. Ale je to vlastně „dar“ nedobrovolný, zatímco skutečný dar musí být darován ze svobodného rozhodnutí. Takové svobodné rozhodnutí můžeme předpokládat a většinou i dokládat teprve na lidské úrovni, ovšem teprve tam, kde lidská rodičovská dvojice nebo alespoň lidská matka s rozhodne vývoji zárodku nového člověka být ku pomoci, napomáhat jeho zdravému růstu již před narozením a zejména po něm. Ani o lidských rodičích však nemůžeme říci, že svému dítěti život darovali či nadále darují, nýbrž jen to, že jsou ochotni a připraveni znovu a znovu svému dítěti dávat, tj. darovat, mnoho ze svých sil, energie, péče, tj. starat se o ně a ve všem napomáhat jeho dospívání v řádného člověka. Proto zůstává vlastně i zde otázkou, můžeme-li vskutku v plném smyslu mluvit o „darech“a „darování“. Podíváme-li se na to z jiné perspektivy, je možno hovořit spíše o půjčce, neboť dar je vlastně čímsi definitivním, po němž následuje jen vděčnost, zatímco půjčka představuje závazek.
(Písek, 100731-1.)

Hérakleitos (<500→)

Žijeme smrtí duší a ony žijí naší smrtí.
(zl. B 77 z Numenia)
(3478, Zlomky předsokr. myslitelů, Praha 21962, str. 58.)
pzn.:
Bylo by možno interpretovat tak, že žijeme otevřeností k tomu, co přichází, ale to, co přichází, vlastně hyne (hynulo by) tím, že je už přišlé; na druhé straně však tím, že nepřechází v to, co už přišlo a co se stalo, se vlastně jakoby odvrací od údělu, který je vlastní všemu nastalému, totiž že končí, že pomíjí, že umírá, takže to přicházející žije tím, že vše nastalé umírá – a že my umíráme s ním (neboť i my jsem přišlí a nastalí – a tím konečné, smrtelní). – Tato interpretace je umožněnma tím, že za duši považujeme nikoli jsoucno samo, nýbrž to, co jsoucnu dává život, co je oživuje. Tuto možnost posiluje jiný zlomek (např. B 107 z Sexta): Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské (nerozumějící) duše; duše tu je to, co přichází, aby teprve oživilo a vskutku zhodnotilo materiál, dodávaný smysly (tedy to, co tu není, dokud tu je jen ten materiál). (Písek, 020612-1.)

Hérakleitos (-500→)

Žijeme smrtí duší a ony žijí naší smrtí.
(zl. B 77 z Numenia)
(3478, Zlomky předsokr. myslitelů, Praha 21962, str. 58.)
pzn.:
Bylo by možno interpretovat tak, že žijeme otevřeností k tomu, co přichází, ale to, co přichází, vlastně hyne (hynulo by) tím, že je už přišlé; na druhé straně však tím, že nepřechází v to, co už přišlo a co se stalo, se vlastně jakoby odvrací od údělu, který je vlastní všemu nastalému, totiž že končí, že pomíjí, že umírá, takže to přicházející žije tím, že vše nastalé umírá – a že my umíráme s ním (neboť i my jsme přišlí a nastalí – a tím koneční, smrtelní). – Tato interpretace je umožněna tím, že za duši považujeme nikoli jsoucno samo, nýbrž to, co jsoucnu dává život, co je oživuje. Tuto možnost posiluje jiný zlomek (např. B 107 z Sexta): Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské (nerozumějící) duše; duše tu je to, co přichází, aby teprve oživilo a vskutku zhodnotilo materiál, dodávaný smysly (tedy to, co tu není, dokud tu je jen ten materiál). (Písek, 020612-1.)