Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pavel Kouba (1992)

U Nietzscheho samého je pojem metafyziky – jako ostatně naprostá většina jeho pojmů – značně rozkolísaný, nejdůležitější úlohu plní však nepochybně tam, kde má charakterizovat způsob myšlení, který chce Nietzsche jakoby zevnitř rozlomit: a v tomto významu rozumí Nietzsche metafyzikou morální výklad světa. Stále zřetelněji spatřuje celé své dílo – počínaje metafyzikou tragédie, přes radikální kritiku metafyzických konceptů vůbec, až k různým formám přitakání ne-morálnímu, otevřenému světu – jako boj proti jednoznačné polarizaci morálního vidění, které veškerý význam, všechnu krásu a každé tajemství ve světě odvozuje z jakéhosi posledního, ryzího a transcendentního „smyslu světa“.
Nietzsche spatřuje v tomto morálním výkladu projev slabosti, pokus vystoupit z enigmatického pole světa a spočinout v úlevném obecném přesvědčení, že svět jako celek má „poslední smysl“. Míra neotřesitelnosti tohoto „smyslu“ je pak dána mírou jeho neuchopitelnosti. Že se takový „smysl“ může ukázat nejen jako „ne-jsoucí“, nýbrž že se stále častěji ukazuje i jako prostě nejsoucí, vede posléze k hluboké krizi, k otřesu smyslu vůbec, neboť všechny dílčí formy smyslu byly již uvedeny v závislost na „smyslu“ posledním. Postupující nihilis/tická krize je tedy pro Nietzscheho přímým důsledkem metafyziky jakožto umělého dilematu mezi absolutním smyslem a absolutním nesmyslem, metafyziky jakožto neschopnosti žít se smyslem podmíněným, tj. vnitřně ohroženým nesmyslností, ale proto ještě ne nicotným. Nietzsche nalézá možné východisko v tom, že si přestaneme nutnost koexistence s nesmyslností zakrývat, že se naučíme chápat svět jako místo situovaného smyslu, jehož zrod, proměny a samozřejmě také zánik jsou výsledkem neustálého vnitřního napětí vůči nesmyslnosti. Přesněji řečeno: výsledkem napětí, jež vyplývá z možnosti, že nesmyslnost zastupuje jinou podobu smyslu. Přijetí této (neabsolutizované) nesmyslnosti nám umožní využít její osvobodivou sílu a odhalit na jejím rubu například vzácnost a plnou prožitelnost života, na niž cílí Nietzschova myšlenka věčného návratu.
(Nietzsche dnes, doslov k: Fr.Nietzsche, Radostná věda, Praha 1992, str. 272-3.)

Miloš Forman (2002)

(Alena Plavcová: )Přestavuju si to období, než začnete natáčet. Chodíte se scénářem v hlavě jako žena s outěžkem? Odpíráte si v té době radosti života? Myslíte na to v noci? Mimochodem – přemýšlíte anglicky, nebo česky?
(Miloš Forman: )Od chvíle, kdy se rozhodnu něco dělat a dostanu zelenou, jde všechno, kromě rodiny, dobrého jídla a vína, stranou. Ne že bych na nic jiného nemyslel, ale ono mě ani myslet na nic jiného nebaví. Navíc je to moje myšlení trochu schizofrenní. Zjistil jsem, že o abstraktních věcech přemýšlím česky a o konkrétních anglicky.
(Dostal jsem lekci, rozhovor, in: Pátek, příloha Lidových novin, 30.8.2002, č. 35, str. 6.)

Miloš Forman (2002)

(Alena Plavcová: )Měl jste někdy pochybnosti o sobě, o své práci ? Jak se vypořádáváte s prohrami?
(Miloš Forman: )Zní to nepravděpodobně, ale umět důstojně prohrát vám může dodat stejnou sebedůvěru jako výhra. A pochybnosti? Bez těch se člověk neobejde. Jenom je musí krotit, aby nepřerostly v depresi.
(Dostal jsem lekci, rozhovor, in: Pátek, příloha Lidových novin, 30.8.2002, č. 35, str. 7.)

Miloš Forman (2002)

(Alena Plavcová: )Říká se, že člověk s léty moudří. Přišel jste už na nějaký smysl života ?
(Miloš Forman: )Já si myslím, že smyslem života je žít ho a kecat o něm.
(Dostal jsem lekci, rozhovor, in: Pátek, příloha Lidových novin, 30.8.2002, č. 35, str. 8.)