Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Miloš Forman (2002)

(Alena Plavcová: )Přestavuju si to období, než začnete natáčet. Chodíte se scénářem v hlavě jako žena s outěžkem? Odpíráte si v té době radosti života? Myslíte na to v noci? Mimochodem – přemýšlíte anglicky, nebo česky?
(Miloš Forman: )Od chvíle, kdy se rozhodnu něco dělat a dostanu zelenou, jde všechno, kromě rodiny, dobrého jídla a vína, stranou. Ne že bych na nic jiného nemyslel, ale ono mě ani myslet na nic jiného nebaví. Navíc je to moje myšlení trochu schizofrenní. Zjistil jsem, že o abstraktních věcech přemýšlím česky a o konkrétních anglicky.
(Dostal jsem lekci, rozhovor, in: Pátek, příloha Lidových novin, 30.8.2002, č. 35, str. 6.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Přirozený resp. pravý celek je integrován zevnitř, a v tom smyslu je subjektem své vlastní integrity čili celkovosti. Naproti tomu nepravý celek musí být integrován zvenčí, sice také nějakým subjektem, ale takovým, který stojí buď vně toho, co aktivně integruje v celek, anebo je do toho sice pasivně nebo aktivně zapojen, ale jen nebo zcela převážně prostřednictvím svého vědomí (eventuelně na nižších úrovních prostřednictvím toho, co vědomí nahražuje, předchází anebo alespoň významným a dominantním způsobem vede a orientuje). Tak např. obec v řeckém smyslu (POLIS) je ustavena občany, tedy pravými celky (subjekty), ale sama pravým celkem (subjektem) není; vůbec žádný kolektiv není subjektem. Události, jak je popisuje kronikář, jsou evidentně vykrojeny z mnohem komplikovanější změti všeho možného navzájem se doprovázejícího, vzájemně propleteného a prostřednictvím vědomí a mimo ně se ovlivňujícího dění, které na člověka neorientovaného a situaci ne dost chápajícího musí nutně působit jako naprosto chaotické (ačkoli je chaotické vždy jen zčásti). V tom smyslu pak nepravý celek (integrovaný zvenčí) nemá své vlastní nitro. – Ovšem problém je v tom, že přechod od pravých celků k celků, nepravý není ostrý, mezi obojím není ostrá demarkační čára. V jistém smyslu každý vícebuněčný organismus je „kolektivem“ nižších organických složek, vposledu buněk, a každá buňka je vlastně kolektivem makromolekul, které jsou určitým způsobem sehrané, atd. Proto také mnoho spisovatelů i myslitelů nadhodnocovalo význam nejrůznějších kolektivů (ať už založených na rase, národnosti, třídním postavení, ale také na obci POLIS a dnes státu, konfesi apod.) a sugerovalo, že existuje organický řád i tam, kde existovaly jen kolektivy organizované pouze lidmi (a ovšem prožívané leckdy jako něco takřka posvátného). Ostře od sebe je nutno to oddělovat spíše až na lidské úrovni, a spíše z důvodů společenských a politických než z potřeb teoretických. Pro teorii není rozhodující, že neexistuje přísný a jednoznačný přechod, nýbrž jestliže existuje poměrně široký hraniční pruh, prostě se to vezme na vědomí a nijak to nezpochybňuje závažný rozdíl dvou fenoménů. Ve společnosti, v politice atp. naopak je třeba ten přechod co možná zúžovat a vyostřovat. (Písek, 030720-2.)

Miloš Forman (2002)

(Alena Plavcová: )Měl jste někdy pochybnosti o sobě, o své práci ? Jak se vypořádáváte s prohrami?
(Miloš Forman: )Zní to nepravděpodobně, ale umět důstojně prohrát vám může dodat stejnou sebedůvěru jako výhra. A pochybnosti? Bez těch se člověk neobejde. Jenom je musí krotit, aby nepřerostly v depresi.
(Dostal jsem lekci, rozhovor, in: Pátek, příloha Lidových novin, 30.8.2002, č. 35, str. 7.)

Miloš Forman (2002)

(Alena Plavcová: )Říká se, že člověk s léty moudří. Přišel jste už na nějaký smysl života ?
(Miloš Forman: )Já si myslím, že smyslem života je žít ho a kecat o něm.
(Dostal jsem lekci, rozhovor, in: Pátek, příloha Lidových novin, 30.8.2002, č. 35, str. 8.)