Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Miloš Forman (2002)

(Alena Plavcová: )Přestavuju si to období, než začnete natáčet. Chodíte se scénářem v hlavě jako žena s outěžkem? Odpíráte si v té době radosti života? Myslíte na to v noci? Mimochodem – přemýšlíte anglicky, nebo česky?
(Miloš Forman: )Od chvíle, kdy se rozhodnu něco dělat a dostanu zelenou, jde všechno, kromě rodiny, dobrého jídla a vína, stranou. Ne že bych na nic jiného nemyslel, ale ono mě ani myslet na nic jiného nebaví. Navíc je to moje myšlení trochu schizofrenní. Zjistil jsem, že o abstraktních věcech přemýšlím česky a o konkrétních anglicky.
(Dostal jsem lekci, rozhovor, in: Pátek, příloha Lidových novin, 30.8.2002, č. 35, str. 6.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Karel Novotný v rámci rekonstrukce resp. interpretace staré Heideggerovy přednášky z r. 1924 říká: „máme-li se s ním [s časem] vůbec setkat, pak se musíme nejspíše obrátit k sobě samým. Všechny časomíry si tvoří člověk sám.“ (Reflexe č. 14, 1995, 2 – 14.) Na tom si můžeme dobře ukázat vadu tzv. postmoderního myšlení (ovšem stejně bychom si mohli vybrat četné jiné formulace, jimiž se to dnes v nepřehledném „filosofické“ literatuře jen hemží, takže náš výběr je zcela nahodilý). Především musíme poukázat na vysloveně triviální moment citované části první věty: neříká se tu nic jiného, než to, že máme-li se s něčím setkat, je nezbytné, abychom my byli u toho. To ovšem vůbec neznamená, že jsme to my, kdo svým setkáváním, tj. svou aktivitou, svým výkonem celek onoho setkání nejen umožňujeme (neboť pak lze obrátit pozornost také jinam, k něčemu jinému, co ono setkání spoluumožňuje), ale dokonce jednostranně zakládáme. Z toho by totiž vyplývalo, že to, s čím (eventuelně s kým) se setkáváme, je výtvorem, produktem naší aktivity, výkonu tohoto setkání. Triviální důraz na to, že u našeho setkání s čímkoli a s kýmkoli u toho musíme být, a že u toho musíme být aktivně, se nesmí stát odrazovým můstkem pro jakékoli zpochybnění nebo třeba jen relativizování neméně základního (a bohužel pro subjektivisty a relativisty atd. mnohem méně samozřejmého a tedy vůbec ne triviálního) důrazu na to, že předpokladem a podmínkou setkání je nutně také to, s čím se náš výkon setkání skutečně (= skutkem) setkává a co tedy nelze odvodit ani převést na naši aktivitu a náš výkon. A protože principiálně (tj. původně) o tom, s čím se (poprvé) máme setkat a fakticky setkáváme, nic nevíme, jediným zdrojem našeho vědění (vůbec povědomí) o tomto „jiném“ je zkušenost našeho setkání s ním. Proto se musíme vskutku především obracet k této své osobní zkušenosti (i když pro člověka – a ostatně nejen pro člověka – je charakteristické, že se napříště může ve svém okolí (prostředí, světě) orientovat nejen na základě svých osobních zkušeností, ale také na základě zkušeností jiných, které mu mohou být nějak sděleny nebo k nimž může být povzbuzen a inspirován. Náš první závěr: naše setkávání se vyznačuje intencionalitou, tj. je naším intencionálním výkonem, který se vždycky a z podstaty věci intencionálně vztahuje k něčemu, co není ani jeho součástí, ani jeho produktem (a co není ani jinak naším produktem). (Písek, 020809-1.)

Miloš Forman (2002)

(Alena Plavcová: )Měl jste někdy pochybnosti o sobě, o své práci ? Jak se vypořádáváte s prohrami?
(Miloš Forman: )Zní to nepravděpodobně, ale umět důstojně prohrát vám může dodat stejnou sebedůvěru jako výhra. A pochybnosti? Bez těch se člověk neobejde. Jenom je musí krotit, aby nepřerostly v depresi.
(Dostal jsem lekci, rozhovor, in: Pátek, příloha Lidových novin, 30.8.2002, č. 35, str. 7.)

Miloš Forman (2002)

(Alena Plavcová: )Říká se, že člověk s léty moudří. Přišel jste už na nějaký smysl života ?
(Miloš Forman: )Já si myslím, že smyslem života je žít ho a kecat o něm.
(Dostal jsem lekci, rozhovor, in: Pátek, příloha Lidových novin, 30.8.2002, č. 35, str. 8.)