Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Když klademe otázku, zda něco, např. nějaký čin, „má“ nebo „nemá“ smysl, velmi často zapomínáme na dvojí význam takového tázání. Především můžeme mít na mysli něco jako souhlas nebo zapojenost určité vymezené aktivity do širšího celku nebo kontextu, jehož „smysl“ už nějak předpokládáme. V takovém případě měříme oním širším „smyslem“ smysl užší, např. určitého jednotlivého činu. Odtud je zřejmé první věc: smysl nikdy nemůže být omezen na určitou akci ani na určitou situaci, nýbrž vždycky je spjat s něčím, co tyto určité, jednotlivé akce nebo situace překračuje, přesahuje; každý „konkrétní“ smysl poukazuje vždy dál, k nějakému širšímu „smyslu“. Avšak teprve když jsme si toto ujasnili, můžeme provést náležité další rozlišení: při posuzování každého „konkrétního“ smyslu, spjatého s určitou situací a s určitou akcí, může jít nejen o situaci prostě danou, ani o akci již uskutečněnou, ale také o situaci v jejím časovém směřování, tedy chápanou rozšířeně o její ještě nedanou, neuskutečněnou fázi, k níž teprve může (anebo nemusí) dojít, a tedy rovněž o akci, o které zatím jen uvažujeme, k níž se rozhodujeme, kterou teprve chceme provést. A tady právě musíme dobře a pečlivě rozlišovat: tážeme-li se po smyslu určitého svého činu, můžeme mít na mysli buď otázku, zda má dost smyslu tento čin uskutečnit, anebo naopak spíš otázku, zda takový již vykonaný čin měl dost smyslu. Při takové otázce, která není zaměřena k žádnému jednotlivému činu, ale třeba k celému životu, už prostě nemůžeme zanedbávat onu široce významnou „část“ života, která ještě nebyla zažita a prožita, ale jejíž způsob zažití a prožití, tedy přesněji způsob uskutečnění, do značné míry závisí na nás a na našem chování a jednání, na našich akcích a činech. Pak se ovšem onen pouhý poukaz k širšímu kontextu může ukázat jako hrubě nedostačující, protože už nemůže být chápán jako jednostranný: v jednom směru ovšem nadále bude platit, že celkově nesmyslný „život“ nemůže být dostatečnou oporou smysluplnosti určitého činu, ale na druhé straně nelze nevidět, že určitý jednotlivý čin může mít velký, možná dokonce rozhodující vliv na smysluplnost (nebo naopak nedostatek smyslu či nesmyslnost) celého života. Zkrátka platí, že otázka po „smyslu“ nemůže a nesmí být chápána jako otázkou po „jsoucnosti“ smyslu, tj. po tom, zda takový „smysl“ může být nalezen a konstatován, nýbrž zda může a má být uskutečněn, „realizován“. Otázka po „smyslu“ není tedy primárně otázkou po tom, zda ten smysl „jest“ či „není“, resp. zda něco smysl „má“ či „nemá“ ve významu danosti, nýbrž naopak ve významu výzvy k rozpoznání, následování a uskutečňování něčeho, co teprve být může a má (případně nemůže a nemá), co teprve bude (anebo naopak nebude). (Písek, 051201-1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Machovec kdysi napsal: „Lidský život má smysl tehdy, je-li člověk schopen sám mu jej dát. Více nic …“ (Smysl života, 2. vyd., str. 23). To je nepřípustná nepřesnost, ba hrubá chyba. Člověk (a tím myslíme konkrétního člověka) může něco svému životu „dát“ jen tehdy, když to nějak „má“. Jak by mohl „dát“ něco, co sám „nemá“? Machovec měl zřejmě na mysli to, že žádný konkrétní člověk nemůže počítat s tím, že jeho život má smysl už tím, že tento svůj život žije, prožívá, ale že se jeho životu může dostávat „smyslu“ teprve tím, jak tento život žije, co dělá, jak se chov, jak jedná. Ale i když v tom něco pravdy je (Aristotelés přece už dávno věděl, že je nesnadné se pravdě zcela vyhnout), je v tom hodně mylného. Především je třeba si uvědomit, že už sám život je jakýmsi zvláštním způsobem, ale nepřehlédnutelně spjat se „smyslem“: život sám je už jistým způsobem uskutečňováním „smyslu“ – naprosto nesmyslný život je nemožný. Tím ovšem nechci problém svést na „přírodu“ a „přirozenost“ (leda ve zcela novém pojetí). Chci jen poukázat na to, že každá vyšší úroveň „uskutečňování“ smyslu musí nutně nějak navazovat na příslušné nižší úrovně (a nemusí to vždy znamenat navazování kladné – viz kupř. „obětování života“ třeba za přátele, jak o tom mluví Ježíš). Ale daleko nejdůležitější je spjatost smyslu s časem, především pak s budoucností. A už tady je zřejmé, že čas, tj. budoucnost si sami nikdy nemůžeme „dát“, nýbrž musíme ji „dostat“, musí „se nám jí dostat“, musí nám být přidělena – a to nikoli druhými lidmi (byť nikoli zcela bez druhých lidí.) Člověk si tedy nemůže sám „dát“ smysl resp. nemůže sám dát smysl svému životu, ale může usilovat o tento smysl, přesněji, o jeho uskutečnění, naplnění. Smysl je vždy něčím víc než pouhou daností, je zejména výzvou; ale tato výzva je vždy nějak spjata s danostmi, počítá s nimi, zapojuje je – v jejich významu – do významů širších, rozsáhlejších, zejména časově rozlehlejších, tedy do budoucnosti. Když se však člověk rozhoduje naplnit, uskutečnit určitý „smysl“, nemůže si ho libovolně a svévolně vymýšlet, ale musí tento ještě nenaplněný, neuskutečněný smysl přijmout jako svůj, musí jej akceptovat, rozhodnout se pro něj a pro jeho uskutečňování. Právě proto není smysl ničím daným, nýbrž je to výzva, na kterou je třeba odpovědět právě tím, že je přijmeme – nebo také nepřijmeme. A když ji nepřijmeme, dochází k tomu, že tak smysl svého života oslabujeme a někdy vysloveně ničíme, destruujeme. Smysl tedy nemůžeme sami sobě nikdy dát, ale můžeme jej přijmout jako výzvu, nám adresovanou, a pokusit se jej uskutečňovat, uplatňovat tím, že se pro nás stane ústřední perspektivou integrace našeho života vcelku. (Písek, 051201-2.)

Jan Patočka (1963)

... Význam a smysl má tak za své východisko něco, co význam a smysl nemá. Ale co nemá smysl, není ještě nesmyslné, absurdní; absurdita není nedostatek smyslu, nýbrž je zvláštní druh smyslu, je negace smyslu, která se odehrává v rámci smysluplné činnosti, té, která má smysl a význam za svůj cíl. Nedostatek smyslu je východisko lidského světa, absurdnost či nesmysl je jeho stálé ohrožení: osmyslujeme to, co význam nemá, a osmyslování je vždy riskantní, nikdy úplně zaručeno, vždy se může rozplynout v nic. Neboť smysl je ve svém úmyslu jednota, ve své realitě vždycky roztříštěnost, pluralita, nesoulad. S nesouladem v oblasti smyslu, se zklamáním, rozptýlením, zničením smyslu se setkávat je právě podstatně lidské. ...
(Svět Ivana Vyskočila, in: Umění a čas I, Praha 2004, str. 185.)

Jan Patočka (1969)

Moderní věda, hlavně přírodověda, je metafyzická tam, kde se neptá po způsobu bytí svých předmětů, kde prostě klade jejich realitu bez vyšetření smyslu této reality; to znamená, že metafyzika ve své přírodovědecké verzi ignoruje problém smyslu vůbec. „Smysl“ je něco, co releguje do lidských výslovných vědomých činností, do jazyka, logiky, vědy; i tam jej však činí pouhým „obrazem“ fakt.
Naproti tomu popis a ontologická charakteristika přirozeného světa je v celém svém rozsahu studiem smyslu a významu. Smysl je však vždy smysl pro někoho, neexistuje smysl vůbec. Předměty, věci nemají smysl, ale jejich bytí má smysl pro nás, a právě proto můžeme se s nimi ve zkušenosti setkat.
Jelikož je smysl vždy smyslem pro ..., musí být studium přirozeného světa nezbytně studium v reflexi. Studium v reflexi poskytuje možnost postavit studium přirozeného světa na jeho přirozenou základnu, provádět je nikoli spekulativně, nýbrž rozborem daných struktur a jejich dotazování na předpoklady všeho smyslu, které jsou v nich obsaženy. Reflexe na rozdíl od objektivního vněmu netranscenduje do věcí mimo nás, nýbrž přidržuje se zprvu naší vlastní jsoucnosti. Říkáme, že je imanentní, zatímco vnější vněm je co do typu bytí transcendentní.
Bez reflexe se tedy filosofická úvaha, směřující k zachycení toho, co ve vší zkušenosti je prvotním základem všeho smyslu, nemůže obejít.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 21970, s. 156-7.)

Jan Patočka (1968)

Vztah těla k subjektivitě by ovšem v žádném případě nebyl vztahem doprovázení, přiřazení, odpovídání ve smyslu dvou paralelních objektivních procesů. Subjektivita by pak byla smyslodajné formování, motivované a nikoli kauzálně vytvářené v jakési objektivitě, kterou by bylo třeba pouze přijmout. Je zde určitý proud smyslodajné činnosti, podněcovaný ovšem něčím objektivním, schopným pro tento proud něco znamenat; proud, který se pohybuje na různých úrovních, jež se vzájemně předpokládají a jež jsou na sobě vzájemně vystavěny, ale kde subjektivní a tělesné se navzájem prolíná takovým způsobem, že subjektivní je vždy tělesné a tělesné je rovněž subjektivní. Subjektivita je pak právě ono převzaté tělo, jež jde vstříc stále dalšímu a dalšímu formování a smyslodajství. Uvnitř celého tohoto stále se vzájemně prolínajícího smyslodajství je ovšem třeba ještě zvlášť vykonturovat subjektivní tělo, tj. tělo ne jako objekt, nýbrž jako něco živoucího, jednajícího, vnímajícího a stojícího v bezprostředním vztahu k objektům. Tělo jako subjekt – tato paradoxie je zároveň /3.1.9/ fenomén, a to takový, bez něhož bychom nikdy nemohli pochopit vidění, slyšení, vnímání vůbec a přirozeně ani naše jednání.
(Fenomenologie a metafyzika pohybu, přel. I.Chvatík, in: Přirozený svět a pohyb lidské existence, samizdat, Praha 1980, str. 3.1.8-9.)