Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Miloš Rejchrt ()

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate.
(5711, Naturales questiones, II, 3.2.)
I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity.
(5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)

Miloš Rejchrt ()

Epištola k pojišťovně a židům
Pojišťovno česká, pokoj tobě: kéž je ti dopřán v tichosti Hájů či na stráních Vysočan, poblíž met¬ra a s hojností parkovacích míst. Věz, že pražské centrum je tajem¬ství veliké a zlořečený je každý, kdo ho zalévá betonem.
Následuj příkladu katastrálního úřadu, který z prostředku města přesídlil k nám do Kobylis, a lidé, vidouce ten skutek, chválí úřad i ar¬chitekta. Na místě, kde v ulici krále Vladislava byly odkryty hroby, nechť roste tráva a zelená se strom, hrají si děti, a psům pohanským i křesťanským, byť i byli na vodít¬ku, nechť je vstup zakázán.
A vy, židé, v praotci Abrahamo¬vi moji bratří, vyzdvihněte v úctě ostatky otců a dopravte je k hoře Si¬onu. Praví přece rabi Eleazar v traktátu Ktubot, že ti, kdo byli po¬hřbeni mimo Svatou zemi, nebu¬dou mít podíl na vzkříšení svatých. Rabi Abaj sice učí, že mrtví se do Erec Jisra‘el dokážou dopravit pod¬zemními cestami sami, leč náš pra¬otec Jákob trval na tom, aby byl po svém skonání do země otců přene¬sen. Proč obtížil svým břemenem své syny, nedokázal by se snad z Egypta k místu budoucího vzkříšení prokutat sám? Odpověděl na to rabi Chanina, když pravil, že Já¬kob si chtěl ušetřit námahu.
I vy, bratří, ušetřete ostatkům svatých námahu podzemniho ce¬stování a cestami pozemními či nadzemními je dopravte k hoře Si¬onu, ať tam v pokoji dočkají svého vzkříšení. Proč by se měly kosti ot¬ců prodírat k životu budoucího vě¬ku betonem podzemních garáží?
Ty garáže ve Vladislavově ulici budou a demonstracemi na stave¬ništi zmůžete tak málo jako já svou epištolou: což nevíte, že nešlechetnému pokolení přítomného věku vládne mamon, a ten svým beto¬nem nepravosti podlije a zalije živé i rnrtvé? Toliko vykoupení zastaví betonovou litici.
Vykoupení pozemku by však přišlo neskonale dráž než přemístě¬ní ostatků do Svaté země. Pakliže ale o vykoupení opravdu stojíte a své chtění proměníte v čin, pak složenka, kterou mi pošlete, se ne¬vrátí prázdná.
Miloš Rejchrt, evangelický farář
(vyšlo in: Lidové noviny l8.8.00, str. ll.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Když myslitel čte text jiného filosofa vskutku filosoficky, nemůže a dokonce nesmí zůstávat ani jen u toho čteného textu, ani jen u toho, co tím textem jeho autor řekl, ba ani jen u toho, co jím chtěl vyjádřit, nýbrž je třeba to všechno se vší opatrností a pečlivostí brát sice na vědomí, ale vposledu to musí překročit, musí jít nějak dál. Filosofický text určitého autora totiž není cílem filosofova čtení, ale filosof jej musí číst tak, aby v něm rozpoznal jakési směr udávající ukazatele, tj. poukazy k tomu, čím byl ve svém myšlení veden a snad dokonce přitahován jeho autor. A řekl bych to ještě zostřeněji: ve výsledku se nakonec může ukázat, že se čtoucí a chápající filosof nechá oslovit třeba i tím, co autor textu sám přehlédl, čeho si moc nevšímal, u čeho zejména ani později nezůstával, nýbrž co osloví až čtoucího, a to bez toho, že by se dále sledovaná nit hledajícího přemýšlení a uvažování mohla (či musela) odvolávat na samého autora textu. V krajním případě se totiž může stát, že nás v textu druhého myslitele osloví něco, co čtenému autorovi třeba vůbec na mysl nepřišlo a co sám formuloval, aniž si to plně uvědomoval. A to vše je dokladem toho, že ve filosofii daleko mocněji než v jiných disciplínách má svou nezastupitelnou úlohu i to, co dosud nikdo nemyslel, ba ani netušil, ale co nám při čtení (a studiu, neboť bez našeho úsilí k tomu nemůže dojít) zasvítí odkudsi z toho, co dosud nikdy myšleno ani vyřčeno nebylo. (A nejčastěji si toho ovšem ani my nejsme docela přesně vědomi, takže vlastně nikdy nejde o to, zda jsme byli osloveni jako první právě my a jen my, ale může se docela dobře stát, že podobně mohli být a byli osloveni i mnozí další, a třeba při čtení docela odlišných textů.)
(Písek, 130508-3.)