Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Pokud je to přístupno pozorování zvenčí, můžeme také u lidí zjistit celou řadu způsobů chování, jež připomínají chování vyšších obratlovců; a obráceně můžeme u mnoha druhů obratlovců najít obdoby v jejich chování, připomínající chování lidí. Nemělo by nás to překvapovat, neboť už víme o genetických souvislostech a evoluci. Co to však znamená? U nižších živočichů je jejich chování závislé na něčem, co se může „dědit“, tedy na jakýchsi „vlohách“ apod. Navzdory pokrokům genetiky zatím nevíme přesně, jak je možné „dědit“ způsoby chování, ale výsledky lze pozorovat poměrně snadno. (Např. u hmyzu, třeba u vosiček apod.) U vyšších živočichů do toho nějak vstupuje „učení“: mladá lasička neví, co si má počít s bílou myškou (která před ní ani neutíká), protože byla matce odebrána dříve, než se to mohla v její péči naučit. A na lidské úrovni už nejde jenom o mnohem větší podíl toho, čemu se každé mládě musí technicky naučit, ale intervenuje tu navíc komplikované zprostředkování vědomím a zejména myšlením. Na nejnižší úrovni tak mluvíme o tzv. instinktech a automatizovaných akčních systémech, na vyšších úrovních o dovednostech (fyzických a technických), a posléze na nejvyšší úrovni o zvycích a dovednostech z větší nebo menší části prostředkovaných vědomím a dokonce integrovaných a organizovaných myšlenkově. Teprve na této poslední, nejvyšší úrovni můžeme mluvit o „zásadách“, které nemůžeme redukovat ani na „dovednosti“, natož na „instinkty“, dané geneticky. Zatímco všechny vosičky se chovají naprosto stejně, když z vystřiženého listu smotávající jakýs kornoutek, tam, kde jde o předávání dovedností učením, může docházet k drobným odchylkám (některé jsou jakoby „výhodnější“ než jiné), míra růzností na nejvyšší úrovni je největší, a proto pouhé učení jakoby nestačí: je třeba stanovovat „zásady“, tj. pravidla, která už nemají jen technický charakter, protože nevedou jen k okamžitému výsledku, nýbrž míří do vzdálenější budoucnosti (a nejsou tak co do výsledku přímo kontrolovatelná).
(Písek, 120302-1.)

Miloš Rejchrt ()

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate.
(5711, Naturales questiones, II, 3.2.)
I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity.
(5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)

Miloš Rejchrt ()

Epištola k pojišťovně a židům
Pojišťovno česká, pokoj tobě: kéž je ti dopřán v tichosti Hájů či na stráních Vysočan, poblíž met¬ra a s hojností parkovacích míst. Věz, že pražské centrum je tajem¬ství veliké a zlořečený je každý, kdo ho zalévá betonem.
Následuj příkladu katastrálního úřadu, který z prostředku města přesídlil k nám do Kobylis, a lidé, vidouce ten skutek, chválí úřad i ar¬chitekta. Na místě, kde v ulici krále Vladislava byly odkryty hroby, nechť roste tráva a zelená se strom, hrají si děti, a psům pohanským i křesťanským, byť i byli na vodít¬ku, nechť je vstup zakázán.
A vy, židé, v praotci Abrahamo¬vi moji bratří, vyzdvihněte v úctě ostatky otců a dopravte je k hoře Si¬onu. Praví přece rabi Eleazar v traktátu Ktubot, že ti, kdo byli po¬hřbeni mimo Svatou zemi, nebu¬dou mít podíl na vzkříšení svatých. Rabi Abaj sice učí, že mrtví se do Erec Jisra‘el dokážou dopravit pod¬zemními cestami sami, leč náš pra¬otec Jákob trval na tom, aby byl po svém skonání do země otců přene¬sen. Proč obtížil svým břemenem své syny, nedokázal by se snad z Egypta k místu budoucího vzkříšení prokutat sám? Odpověděl na to rabi Chanina, když pravil, že Já¬kob si chtěl ušetřit námahu.
I vy, bratří, ušetřete ostatkům svatých námahu podzemniho ce¬stování a cestami pozemními či nadzemními je dopravte k hoře Si¬onu, ať tam v pokoji dočkají svého vzkříšení. Proč by se měly kosti ot¬ců prodírat k životu budoucího vě¬ku betonem podzemních garáží?
Ty garáže ve Vladislavově ulici budou a demonstracemi na stave¬ništi zmůžete tak málo jako já svou epištolou: což nevíte, že nešlechetnému pokolení přítomného věku vládne mamon, a ten svým beto¬nem nepravosti podlije a zalije živé i rnrtvé? Toliko vykoupení zastaví betonovou litici.
Vykoupení pozemku by však přišlo neskonale dráž než přemístě¬ní ostatků do Svaté země. Pakliže ale o vykoupení opravdu stojíte a své chtění proměníte v čin, pak složenka, kterou mi pošlete, se ne¬vrátí prázdná.
Miloš Rejchrt, evangelický farář
(vyšlo in: Lidové noviny l8.8.00, str. ll.)