Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Miloš Rejchrt ()

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate.
(5711, Naturales questiones, II, 3.2.)
I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity.
(5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Už Platón si uvědomoval, že něco podstatného z filosofické promluvy uniká, když je jen zapsána. My o tom možná v jistém směru víme víc, než si Platón mohl domyslet (jak je možno několik slov nebo i větu vytrhnout ze souvislosti, jak to známe třeba z medií), i když nám zase nejspíš uniká to, co měl na mysli on. Můžeme ostatně připomenout i známý verdikt Lišky (z Malého prince), že mluva (lépe než řeč) je pramenem nedorozumění. To všechno a mnohé jiné souvisí s tím, že když filosof (a zůstaneme jen u filosofa, i když by to bylo možno snadno rozšířit) něco řekne, nemusí to vždycky být přesně to, co měl na mysli, neboť někdy může být nesnadné vyslovit myšlenku. Konec konců víme, že přenášet přímo myšlenky nelze (aspoň zatím to neumíme), a „zakódovat“ vlastní myšlenku do určitého jazyka a do určitých slov se může někdy zdařit, ale jindy se to dlouho nedaří a filosof to musí zkoušet víckrát a různými způsoby. A to vůbec nejde jen o to, že takový nezdar jen tu myšlenku zkrátí, zbaví ji hloubky, dá vyznít jen něčemu z ní; ono velmi snadno dochází také k tomu, že filosof vysloví nejen méně, než chtěl, ale třeba také víc, a třeba dokonce i něco, co vůbec nechtěl. A to už zcela ponechávám stranou otázku, jak tomu, co řekl (ať už to chtěl nebo nechtěl, tj. ať to tak mínil nebo nemínil), mohou porozumět a pak vskutku porozumí (nebo neporozumí) další lidé, ať filosofové, ať takoví, kteří se filosofií nikdy nezabývali (i když nějakými staršími filosofy nějak ovlivněni jsou, aniž to tuší). A nakonec to nejdůležitější: filosof přece nechce (nechtěl) vyslovit cokoliv, jakoukoli myšlenku, ale chtěl vyslovit takovou, které míří k něčemu dalšímu. Chceme-li proto porozumět tomu, co řekl, musíme mu porozumět právě v tomto ohledu, a to znamená, musíme porozumět nejen tomu, co řekl (nebo napsal), ani jen tomu, co měl na mysli, ale také a dokonce především tomu, k čemu směřoval, tomu, k čemu se odnášela jeho myšlenka, ať už jakkoli zdařilá nebo nezdařilá. A to nás někdy přímo vyzývá a nutí, abychom se pokoušeli porozumět tomu, k čemu on sám směřoval, dokonce lépe, než tomu rozuměl on sám – vždy každá opravdová myšlenka je něčím víc než jen naším pomyšlením, je přece něčím, k čemu se i my můžeme a máme vztáhnout, byť za pomoci toho, co onen filosof vyslovil (řekl), a dokonce i jak to sám promyslel a myslel. Většinou ovšem nemáme tu příležitost slyšet takového filosofa přímo a na vlastní uši, a tak jsme odkázáni na to, jak to napsal, jak to formuloval v určitém jazyce. A tak stojíme při každém čtení filosofické textu přece obrovským úkolem, jak ten text co nelépe přečíst (se znalostí nejen blízkého kontextu, ale se znalostí celého malého nebo velkého napsaného díla,a ne jednoho, ale někdy nezbytně i dalších děl téhož autora, a dokonce jiných děl, na která navazoval nebo která kritizoval), ale nejen proto, abychom se cop nejvíc přiblížili tomu, jak to onen filosof sám myslel, ale hlavně tomu, jak se mu dařilo nebo nedařilo myslet na to, nač myslet chtěl, oč myšlenkově usiloval, k čemu mířil a kvůli čemu se vposledu obracel na jiné myslitel, vůbec jiné lidi.
(Písek, 121025-1.)

Miloš Rejchrt ()

Epištola k pojišťovně a židům
Pojišťovno česká, pokoj tobě: kéž je ti dopřán v tichosti Hájů či na stráních Vysočan, poblíž met¬ra a s hojností parkovacích míst. Věz, že pražské centrum je tajem¬ství veliké a zlořečený je každý, kdo ho zalévá betonem.
Následuj příkladu katastrálního úřadu, který z prostředku města přesídlil k nám do Kobylis, a lidé, vidouce ten skutek, chválí úřad i ar¬chitekta. Na místě, kde v ulici krále Vladislava byly odkryty hroby, nechť roste tráva a zelená se strom, hrají si děti, a psům pohanským i křesťanským, byť i byli na vodít¬ku, nechť je vstup zakázán.
A vy, židé, v praotci Abrahamo¬vi moji bratří, vyzdvihněte v úctě ostatky otců a dopravte je k hoře Si¬onu. Praví přece rabi Eleazar v traktátu Ktubot, že ti, kdo byli po¬hřbeni mimo Svatou zemi, nebu¬dou mít podíl na vzkříšení svatých. Rabi Abaj sice učí, že mrtví se do Erec Jisra‘el dokážou dopravit pod¬zemními cestami sami, leč náš pra¬otec Jákob trval na tom, aby byl po svém skonání do země otců přene¬sen. Proč obtížil svým břemenem své syny, nedokázal by se snad z Egypta k místu budoucího vzkříšení prokutat sám? Odpověděl na to rabi Chanina, když pravil, že Já¬kob si chtěl ušetřit námahu.
I vy, bratří, ušetřete ostatkům svatých námahu podzemniho ce¬stování a cestami pozemními či nadzemními je dopravte k hoře Si¬onu, ať tam v pokoji dočkají svého vzkříšení. Proč by se měly kosti ot¬ců prodírat k životu budoucího vě¬ku betonem podzemních garáží?
Ty garáže ve Vladislavově ulici budou a demonstracemi na stave¬ništi zmůžete tak málo jako já svou epištolou: což nevíte, že nešlechetnému pokolení přítomného věku vládne mamon, a ten svým beto¬nem nepravosti podlije a zalije živé i rnrtvé? Toliko vykoupení zastaví betonovou litici.
Vykoupení pozemku by však přišlo neskonale dráž než přemístě¬ní ostatků do Svaté země. Pakliže ale o vykoupení opravdu stojíte a své chtění proměníte v čin, pak složenka, kterou mi pošlete, se ne¬vrátí prázdná.
Miloš Rejchrt, evangelický farář
(vyšlo in: Lidové noviny l8.8.00, str. ll.)