Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Problém pravdy mi vrtal hlavou už na střední škole; na univerzitě jsem měl na to téma několik referátů a napsal jsem na ně nakonec i doktorskou práci. Když jsem ji odevzdal a pomalu se připravoval na rigoróza, napsal jsem pro své přátele delší text o „Rádlově pojetí pravdy“, kam jsem uložil to, co nemohlo být v disertaci. Od té doby jsem se k problému vracel znovu a znovu, a zjišťoval jsem, že k jeho řešení je zapotřebí celé nové myšlenkové výbavy. Zprvu jsem doufal, že půjde jen o přesnější, exaktnější pojetí problému, a byl jsem zklamán, když jsem se kvůli tomu na čas oddal studiu symbolické (matematické) logiky. Pak jsem se – po přechodu na filosofickou fakultu – začal seznamovat s Husserlovými Logickými zkoumáními, které jsme četli se soukromým docentem Janem Patočkou v Břehové ulici, kam byl z ústřední budovy odsunut jeho ,proseminář‘ vysoké úrovně. Probrali jsme větu za větou jen pár stránek, ale mne to velice zaujalo; po nějakém týdnu jsem konečně dostal do ruky tlustý svazek s názvem „Logische Untersuchungen“ z Městské knihovny a nějakou dobu jsem se pokoušel to nejen přečíst, ale i pochopit. Bylo to velmi pracné a potřeboval jsem k tomu příliš mnoho času, ale stejně jsem nestihl přečíst knihu celou. Politická situace houstla a události mne stále odváděly od soustředěného studia. Pak jsem onemocněl a několik měsíců jsem trpěl velkými bolestmi hlavy a závratěmi. Chtěl jsem přerušit studium, ale prof. Vítek mi to nedoporučoval – doba je nejistá, říkal, měl bych se pokusit dostudovat za všech okolností. Stejně si pak budu muset dát dlouhý oddych, musím prý počítat s velmi pomalou rekonvalescencí; odhadoval to tak na osm až deset let. Utěšoval mne s notnou dávkou ironie, že to pro mne bude subjektivně velká výhoda – moji přátelé budou stárnout a jejich výkon půjde dolů, zatímco můj se nejen nebude zhoršovat, ale dokonce se zlepší. Musel jsem téměř na dva roky přerušit studium, a po intenzivní terapii (spousta injekcí, které jsem si dával sám, protože jsem pro bolesti a závrati téměř nemohl vycházet) jsem se posléze zmohl na zkoušky a napsání disertace. Po promoci jsem nemohl dlouho sehnat žádné zaměstnání, až jsem šel na „brigádu“ do Stavobetu Jinonice. Pak následovala vojenská služba, a po ní jsem nabyl přesvědčení, že už se k filosofii nebudu moci vrátit; zkušenost s Husserlem mi říkala, že by to bylo příliš náročné, když po sobě nemoc nechala velmi oslabenou paměť a krajně ztížené soustředění. Začal jsem se věnovat akvaristice; pohled do uklidňující zeleně akvária s pohybujícími se rybkami mi dost pomáhal. A potom přišel dopis od mého učitele, prof. J. B. Kozáka, zda bych byl ochoten vyložit hlavní myšlenky své disertační práce na „vyšším“ (Němci říkají „Oberseminar“) semináři, který tehdy vedl společně s prof. Zichem. Byl jsem pak zván na další semináře, vznikla tam také diskuse o „subjektu“, dr. Zeman napsal článek do Vesmíru a mně uveřejnili reakci. A pak přišel Jiří Němec a začal mi doporučovat Teilharda de Chardin, neboť jsem prý v onom článečku některými formulacemi tohoto francouzského jezuitu připomínal. A tak jsem byl znovu vtažen do světa filosofie. Rekonvalescence kupodivu trvala opravdu téměř těch deset let, ale už v prvních letech šedesátých jsem se zase dostával do formy. Ještě v padesátých letech jsem se k tématu pravdy vrátil, jednou ve filosofii Kozákově, jednou v theologii a filosofii Hromádkově. Rádla jsem připomněl jen malým článečkem, který pozůstával vlastně jen z vybraných a trochu upravených citací. (Praha, 030120-1.)

Ladislav Hejdánek (2001)

Pomáhal jsem stěhovat knihovnu Ústavu TGM dvakrát. Když se po válce podařilo dát knihovnu dohromady (většina knih byla v Univerzitní knihovně a poměrně slušně válku přežila, pokud vím), byla umístěna v nějakém uvolněném domě s byty, nevím přesně kde). Odtud se měla stěhovat, a to do tzv. Kramářovy vily (nad Klárovem, proti Chotkovým sadům). A při tomto stěhování jsem už pomáhal; jako student jsem ještě s dalšími kolegy knihy prozatímně umísťoval na dřevěné police, které byly postaveny v dosti velkých místnostech vily. Pamatuji se na dr. Štemberu, který tam také byl (snad si to nepletu s druhým stěhováním, ale možné je, že při prvním ještě nepomáhal), a ovšem na redaktora Chába, který snad pomáhal stěhovat jak při prvním stěhování do Kramářovy vily, tak – to už určitě – při druhém, totiž z této vily do budovy bývalé banky naproti Národnímu divadlu, kde potom sídlilo presidium Československé akademie věd. Při druhém stěhování pomáhala také studentka Kloudová, sestřenice mé známé z AY, Jany Kloudové (křestní jméno se už nepamatuji). Už nevím, kdo mi řekl, zda bych nepomohl, možná to byl Patočka, který mne již předtím pozval do svého soukromého semináře (konal se u něho doma, v Hošťálkově ulici, ještě dokud bydlel s rodinou nahoře v podkroví); s Kozákem jsem se v té době ještě moc neznal; ovšem Štembera byl jeho doktorandem, tak je možné, že na to druhé stěhování už zval i Kozák. Byla to ostatně pro mne příležitost si vydělat pár korun; ostatně jako pro Chába (po likvidaci Národního osvobození přišel o práci). A tak mi napadá, že i Cháb tam byl až při druhém stěhování, to bylo už po únoru 1948, po zrušení Národního osvobození a když byl Cháb ergo bez práce. Pamatuji se také na Němku-knihovnici, která v Ústavu pracovala už před válkou; jméno si už nevzpomínám. Vzpomínám na ni, byla mi dost nakloněna, často se mnou zaváděla hovor. Ostrčila a Navrátila jsem tehdy (poprvé) viděl jen několikrát a jen náhodně. Při prvním stěhování jsme knihy rozbalovali a dávali do regálů, při druhém zase vybírali z regálů a dávali buď do jakýchsi „nosítek“ (to šlo rychleji) anebo také balili. Pak jsme ještě nějaký čas zase balíky rozbalovali už na Národní třídě. Vlastně si ani přesně nevzpomínám, v kterých to bylo letech a měsících. Ústav TGM byl posléze zrušen, ale to už jsem byl na vojně, a když jsem se vrátil, nebylo možno zjistit, kde vlastně knihy jsou. Patočka mi ještě před vojnou říkal o jedné knize z Rádlovy knihovny (filosofickou část Rádlovy knihovny totiž také převzal Ústav TGM), kde byly prý zajímavé Rádlovy poznámky tužkou na okraji k problému pravdy); když jsem se vrátil z vojny a chtěl se na tu knihu konečně podívat, nebylo už možno zjistit, kde je. Návrátil předal všechno bez protokolu a byl za to odměněn tím, že byl jmenován ředitelem Státní lékařské knihovny. Když jsem se vrátil z vojny, nemohl jsem opět sehnat žádné zaměstnání, a byl jsem se jednou zeptat také v Lékařské knihovně. Mluvil jsem s Navrátilem, ten si vyžádal čas a po týdnu mi řekl, že se na mne vyptával Patočky a ten že prý řekl, že jsem dificilní člověk. A tak mne nevzal. Potom jsem však měl velmi často v Lékařské knihovně co dělat a dost často jsem se buď náhodou nebo dokonce pracovně setkával i s Navrátilem. Stal jsem se také členem jakéhosi výboru pro dokumentaci ve zdravotnictví (to už jsem pracoval u Rašky v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, ten mne tam prosadil, rozumí se v době, kdy jsem u něho byl ještě v milosti). (Písek, 011213-1.)

Miloš Rejchrt ()

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate.
(5711, Naturales questiones, II, 3.2.)
I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity.
(5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)

Ladislav Hejdánek (1994)

Staré úsloví mluví o tom, že muž má počít syna a postavit dům. Kdybych to měl brát doslova, tak jsem v životě neuspěl, ba dokonale selhal. Mám čtyři dcery, ani jednoho syna. A žádný dům jsem nepostavil, ale prodal jsem dům, kterého jsem se kdysi zřekl, odmítnuv dědictví, protože jsem prostě neměl ani na zaplacení dědické daně, natož na nezbytné opravy (vydělával jsem málo a dům, který ležel sto kilometrů od Prahy a v němž bydleli cizí lidé, by zatížil zcela bezperspektivně rodinné hospodaření dluhem, který by nutně stále narůstal). Když se na sklonku mého života situace změnila, neměl jsem ani v nejmenším chuť revidovat své dávné rozhodnutí (nemám takové pokusy vůbec v lásce), ale protože jsem způsobem svého života v jistém směru nemálo poškodil své dcery, dům jsem po restituci prodal (ne zrovna výhodně) a peníze jsem jim rozdělil. Navíc to nebyl dům, který by byl postavil můj otec, ale rodiče jej koupili už postavený (byť čerstvě) a dokonce už i zabydlený. Nebyl to tedy vpravdě rodinný dům, neboť nikdo z rodiny v něm nikdy nebydlel. Neměl jsem k němu žádný vztah. A navíc jsem neměl chuť věnovat jeho obnově, údržbě a správě ani kousek svého času, kterého jsem právě v důsledku změněné situace měl najednou strašně málo. To všechno jistě lze dobře pochopit, ale zůstává tu bez pochyby onen výsledek: žádný dům jsem nepostavil. Leda že bychom to chtěli všechno pochopit zároveň hlouběji a také metaforicky. Jsou opravdu čtyři dcery méně než jeden syn? A musí onen dům, který má každý muž, být z cihel a kamenů? (Praha, 940129-1.)

Miloš Rejchrt ()

Epištola k pojišťovně a židům
Pojišťovno česká, pokoj tobě: kéž je ti dopřán v tichosti Hájů či na stráních Vysočan, poblíž met¬ra a s hojností parkovacích míst. Věz, že pražské centrum je tajem¬ství veliké a zlořečený je každý, kdo ho zalévá betonem.
Následuj příkladu katastrálního úřadu, který z prostředku města přesídlil k nám do Kobylis, a lidé, vidouce ten skutek, chválí úřad i ar¬chitekta. Na místě, kde v ulici krále Vladislava byly odkryty hroby, nechť roste tráva a zelená se strom, hrají si děti, a psům pohanským i křesťanským, byť i byli na vodít¬ku, nechť je vstup zakázán.
A vy, židé, v praotci Abrahamo¬vi moji bratří, vyzdvihněte v úctě ostatky otců a dopravte je k hoře Si¬onu. Praví přece rabi Eleazar v traktátu Ktubot, že ti, kdo byli po¬hřbeni mimo Svatou zemi, nebu¬dou mít podíl na vzkříšení svatých. Rabi Abaj sice učí, že mrtví se do Erec Jisra‘el dokážou dopravit pod¬zemními cestami sami, leč náš pra¬otec Jákob trval na tom, aby byl po svém skonání do země otců přene¬sen. Proč obtížil svým břemenem své syny, nedokázal by se snad z Egypta k místu budoucího vzkříšení prokutat sám? Odpověděl na to rabi Chanina, když pravil, že Já¬kob si chtěl ušetřit námahu.
I vy, bratří, ušetřete ostatkům svatých námahu podzemniho ce¬stování a cestami pozemními či nadzemními je dopravte k hoře Si¬onu, ať tam v pokoji dočkají svého vzkříšení. Proč by se měly kosti ot¬ců prodírat k životu budoucího vě¬ku betonem podzemních garáží?
Ty garáže ve Vladislavově ulici budou a demonstracemi na stave¬ništi zmůžete tak málo jako já svou epištolou: což nevíte, že nešlechetnému pokolení přítomného věku vládne mamon, a ten svým beto¬nem nepravosti podlije a zalije živé i rnrtvé? Toliko vykoupení zastaví betonovou litici.
Vykoupení pozemku by však přišlo neskonale dráž než přemístě¬ní ostatků do Svaté země. Pakliže ale o vykoupení opravdu stojíte a své chtění proměníte v čin, pak složenka, kterou mi pošlete, se ne¬vrátí prázdná.
Miloš Rejchrt, evangelický farář
(vyšlo in: Lidové noviny l8.8.00, str. ll.)