Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Opravdu existují pouze dva principy – tvořivý a ničivý? Třeba existuje ještě třetí – pasivní neboli obezřetný, neutrální k dobru a zlu, vždy nepřátelský vůči všemu novému, ať je to kříž, který má vždy punc novoty, nebo hlas básníka… Obezřetní lhostejně chrání zvyklosti, ať to vede k čemukoli – k životu, nebo k záhubě. Každý pohyb se vyznačuje setrvačností. Obezřetní se řídí setrvačností a v zemích prožívajících těžké krize jsou zvlášť nápadní. Jeden příklad za všechny – prostoduší stařečkové, kteří půl života proseděli v lágrech, a přesto dál mluví starými slovy a operují dřívějšími pojmy, jež právě jim zkazily život. Ke svému slovníku přidali pouze jedno slovo – „omyl“, ale jsou svatosvatě přesvědčeni, že „omyl“ se týká jen jich a jim podobných. S Kainovým hříchem se nepočítá, protože oni sami – ve chvílích vzestupu a nejvyšší aktivity – obhajovali své právo na zlikvidování všech, kdo jim překáželi v uskutečňování zářných cílů, jež si vytyčili. Vždyť sborově – všichni to byli jen sboristé, uchvácení zkušeným sbormistrem – slíbili, že přinesou lidstvu štěstí, a kvůli tomu má smysl se zříct prastarých odkazů – pro ně to nejsou odkazy, ale předsudky minulosti – a včas odstranit hlasatele těchto odkazů. Nevěděli, že zločin se nedá zastavit, a když došla řada na ně, dali se do pláče: stal se omyl!… Naneštěstí to není omyl, a dokonce ani miliony omylů ne, ale přirozený běh věcí, řetězová reakce, kterou nelze zastavit, když se nevrátíme k prapříčině. To se bohužel nechystá nikdo udělat, protože obezřetní tvoří obrovskou pasivní sílu, která nerozlišuje svobodu od svévole.
Co to tedy je, svoboda a svévole? Svoboda je založena na mravním zákonu, svévole je výsledkem hry vášní. Svoboda praví: „Musí to tak být, tedy mohu.“ Svévole praví: „Já chci, tedy mohu.“ Častá varianta: svévole se maskuje jako vědecký poznatek. Tvrdí: „Já přesně vím, co je třeba, já tedy mohu a donutím všechny dělat to, co považuju za nutné.“ Věda za to nemůže, dokonce ani když se ve /491/ svých závěrech přepočítala. Nebyl to Nietzsche, kdo vytvořil nadčlověka. Vyjádřil pouze ideje své doby. Oděl do slov ty proudy evropské filozofie, které nepochopily správně, co je to osobnost, začaly proklamovat individualismus a dospěly ke zbožštění člověka. V našem století existuje kromě vědy ještě pavěda. Touto cestou se možná vydala veškerá filozofie a spolu s ní i filozofičtí diletanti. Pavěda se rozlézá všude, zvlášť vytrvale do těch oblastí, které se týkají lidské společnosti. Devatenácté století vědu fetišizovalo a pavědecké teorie snadno pronikají do lidských srdcí. Pavěda je svévole, kterou onemocněla věda.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 490-91.)

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Mandelštam, člověk krajně emocionální, si vždycky jasně uvědomoval smrt – ta jako by byla vždy součástí jeho života. Není na tom nic divného – poezie je v ještě větší míře než filosofie přípravou na smrt. Jedině takto pojatá smrt do sebe zahrnuje veškerou plnost života, jeho podstatu a skutečné naplnění. Smrt je korunou života. Dnes, na sklonku svých let, jsem pochopila, že smrt znamená triumf, jak mi kdysi řekl Mandelštam. Dřív jsem ji brala jako vysvobození. ...
Na světě zbylo příliš málo lidí schopných pochopit myšlenku triumfu smrti. Všech se zmocnil tak zuřivý strach z konce, že ztrácejí dokonce i lásku k životu a věří jenom medicíně a gerontologům.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 390.)

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Přednáška o Skrjabinově smrti objasňuje první báseň, jíž začíná Mandelštamova druhá sbírka (Tristia neboli Druhá kniha). Faidra je matka, vlast, ale také maceha, která se zamilovala hříšnou láskou do nevlastního syna. Umělec je vždycky nevlastním synem. Navzdory emocionálnímu vzepětí, jež v něm vyvolala smrt, tentokrát Skrjabinova, pochopil Mandelštam, čím se tento skladatel provinil proti epoše: odpadlictvím od křesťanského umění. Skrjabin je svůdce ...
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 391.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Přijmeme-li termíny „absolutno“ a „absolutní“, pak musíme naprosto zřetelně pojmově vymezit jejich význam. V našem světě (v tomto Univerzu, v tomto Vesmíru, jak je běžně chápán) není absolutně nic absolutního (tedy vůbec nic), ovšem s výjimkou toho, že absolutně žádná cesta nevede a nemůže vést ven z něho, tj. z tohoto Vesmíru, k něčemu (k čemukoli) jinému. To platí hned v několikerém směru: není možný žádný pohyb, žádný výkon, který by dokázal jakýmkoli způsobem tento Vesmír opustit, překročit jeho „meze“ a přesáhnout, překonat svou spjatost s ním, vynaložením nějakého úsilí a za použití nějakých „vnitrosvětných“ prostředků. Slovo „absolutní“ znamená původně „oddělený“ nebo „vydělený“; v tomto světě není nic naprosto odděleno ode všeho ostatního (resp. od čehokoli jiného, co je také v tomto světě). To však neznamená, že uvnitř toho světa je všechno propojeno tak, že žádné meze ani hranice neexistují. Právě naopak: tento svět by nebyl možný (přinejmenším v této podobě), kdyby takových hranic vůbec nebylo. Nicméně všechny tyto hranice a meze uvnitř světa jsou jen „relativní“, tj. jsou tím či oním způsobem překročitelné – a tím vlastně také změnitelné. To znamená, že sice v jistém (neabsolutním) smyslu v tomto světě všechno (nějak) souvisí se vší ostatním, ale na druhé straně tu jsou zcela zřejmé a zřetelně pozorovatelné nesouvislosti, tedy meze, přehrady, které sice lze za jistých okolností překonávat, ale není to možné bez úsilí a také bez vhodných podmínek a okolností. A naproti tomu všemu platí, že v jistém odlišném smyslu se s vět vyznačuje tím, že má meze, které jsou nepřekročitelné. A to nejen nemusíme, ale vlastně nesmíme chápat tak, že tyto meze oddělují tento svět od nějakého jiného světa (jiných světů), ke kterým by jinak přístup byl možný, kdyby oněch mezí nebylo. „Absolutní“ oddělenost světa spočívá v něčem jiném: v tom, že ze světa samého není možno se jakýmkoli způsobem dostat k tomu, co je jeho vlastním předpokladem základem, tj. k tomu, co je zcela prosté veškeré „předmětnosti“, tedy k „nepředmětnosti“ („ryzí nepředmětnosti“). Ale ani v tomto smyslu nejde o nespojitost resp. oddělenost naprostou, „absolutní“, neboť to, co je nemožné žádným úsilím ani výkonem zevnitř světa, je možné ze strany „ryzí nepředmětnosti“. K té se sice nelze dostat žádnými aktivitami, žádnými výkony ani úsilím, ale ona sama „přichází“. A bez toho neustálého, byť nikoli stereotypního a neproměnného „přicházení“ by tento svět, tento Vesmír, nemohl existovat, prostě by ho nebylo. A „přicházení“ této „ryzí nepředmětnosti“ má zvláštní charakter: přichází výhradně prostřednictvím zahajovaných „událostí“ a pak zejména prostřednictvím jednotlivých „subjektů“.
(Písek, 081024-1.)

Jan Patočka (195?)

Striktní důkaz nekonečna (absolutna) by se rovnal průkazu jeho konečnosti, čili contradictio in adiecto.“ Nekonečno by muselo být dáno, obsaženo v konečnu. Ve skutečnosti [lze] pouze jedno: možno záporně poukázat k tomu, že konečno samo se nikde ne-uzavírá, že odporuje samé zkušenosti, že by tvořilo hotový a uzavřený celek.
Jsou však jen dvě možnosti: buď celek je obsažen v konečném (a nazveme-li celek absolutnem, pak i absolutno je obsaženo v konečnu), nebo v něm obsažen není; potom však, jelikož konečné musí být součástí toho, co je mimo ně, platí, že konečno je obsaženo v absolutnu.
V jistém smyslu je absolutno ve zkušenosti doopravdy obsazeno: zkušenost je zápasem s ním, s jeho nekonečností, a tento zápas spočívá v tom, že se pokoušíme si je nadiktovat, ale vždy znovu se přesvědčujeme, že to nedovedeme.1“
Kdyby absolutno bylo konečné, pak všecek jeho obsah by mohl být zahrnut v konečné řadě pojmů.
Je-li nekonečné, pak náš zápas, i když prakticky úspěšný, musí být nakonec marný.
Je možno mezi těmito dvěma možnostmi ze zkušenosti rozhodnout? Zkušenost na to sama nestačí, neboť vždy může dokázat jen, že dané schéma vyhovuje pro tento případ, nikoli, že bude vyhovovat vždy; nevyhovuje-li, dokazuje pouze, že nevyhovuje toto schéma, nikoli, že nevyhoví jednou jiné.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 478.)