Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Rozdíl mezi dvojím myšlenkovým přístupem ke skutečnosti můžeme demonstrovat na příkladu „cesty“. Cestu totiž můžeme chápat jako prošlapané, možná i upravené (a často upravované, protože udržované), do mapy zakreslitelné (a dokonce z letadla vyfotografovatelné) spojení mezi dvěma místy, třeba vesnicí A a městečkem B. To je zpředmětňující myšlenkové uchopení něčeho, co má ve skutečnosti mnohem komplikovanější povahu; naše zpředmětňující uchopení tedy redukuje skutečnost v její plnosti na něco jakoby pevného, trvalého. Že „cesta“ v tomto pojetí není trvalá ve smyslu neměnnosti, známe velmi dobře z běžné zkušenosti, neboť tu cestu je třeba udržovat; odtud povolání cestáře, který měl určitý počet cest na starosti a byl odpovědný za jejich udržování. Cesta musí ovšem být udržována i tehdy, kdy jde jen o vyšlapanou stezku: ta se udržuje tím, že se po ní chodí. Silnice, po které se nejen chodí, ale také jezdí, a dokonce po které jezdí i velké a těžké povozy, se ovšem tímto provozem neudržuje, nýbrž naopak poškozuje a ničí, takže musí být udržována za cenu nákladných oprav. Přesto ta zpředmětněná cesta, která od pozitivních i negativních proměn v důsledku provozu prostě odhlíží, má nepochybně smysl jen proto, že onen provoz je po ní možný a že je snadnější a jednodušší, než kdybychom museli jít nebo jet neupraveným a neprošlapaným terénem. Z toho je velmi dobře patrno, jak taková cesta, kterou můžeme zakreslit v mapě nebo vyfotografovat, má smysl jen proto, že se po ní chodí nebo jezdí. A to chození nebo jízda nemohou být ani zakresleny, ani vyfotografovány ve své plnosti, nýbrž vždy jen o něco, dokonce o to nejdůležitější ochuzeny (dnes bychom to cestování mohli např. nafilmovat, ale to je trik, počítající s tím, že nepostřehneme, že jde jen o jednotlivé nehybné záběry, ale velmi rychle za sebou). A tak se ukazuje, že tehdy, když se soustředíme nikoli na „cestu“ nějakým způsobem fixovanou a zbavenou dějovosti, necháme stranou to nejdůležitější, totiž ten děj našeho cestování, naší pouti po těch objektivovaných cestách. V běžném jazyce však tomuto pohybu po pevných cestách říkáme také „cesta“, ale míníme při tom naopak ten děj a to, co se při něm stalo, odehrávalo – a pomáháme si narativitou. Prostě vypravujeme, co se nám cestou z jednoho místa do jiného místa všechno přihodilo. A teď ovšem stojíme před úkolem, zachytit tuto dějovost, tento sled příhod a událostí také pojmově. Po dlouhá staletí si ani velcí myslitelé takřka nikdy plně neuvědomovali, že k tomu cíli potřebujeme prostě jiné pojmy, jiný typ pojmů, totiž takové pojmy, které nejsou spjaty s tzv. intencionálními předměty (chápanými jako cosi pevného), nýbrž které by byly stejně pevně a stejně určitě spjaty s příslušnými intencionálními ne-předměty. Obojí myšlenkovou zaměřenost v běžném životě a v ěžném myšlení i hovoru docela dobře rozeznáváme, ale jakmile to chceme pojmově zpracovat a uchopit, stále upadáme do starých, v průběhu dlouhých staletí do hloubky vyježděných kolejí, jimiž jsme vždy znovu strhováni někam stranou. (Písek, 030701-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Jazykový úzus je jistě v mnohém užitečný (jsou to „cesty jazyka“ resp. „mluvy“), ale někdy může být také značně matoucí. Slovo „cesta“ může být např. chápáno dvojím zásadně odlišným způsobem. Zpředmětňující myšlení, kterému tak často podléháme, se soustřeďuje na různé „cesty“ a „cestičky“, které byly někým prošlapány, vybudovány a udržovány, aby po nich mohli lidé „cestovat“. Ale pod „cestou“ můžeme mít na mysli také ten pohyb po cestách, které tu jsou sice k dispozici pro všechny, ale které samy v pohybu nejsou, které samy necestují, ale cestování jen usnadňují. „Plahočit se“ je totiž možno také bez takových cest; všichni to přece známe z vlastních drobných zkušeností nebo aspoň ze zpráv těch druhých: někdy se musíme prodírat kupředu „cestou-necestou“. Dochází k tomu tehdy, když nás naše putování zavede do bezcestí, kde už cesta skončila. V takových situacích si dobře uvědomujeme, jak důležité a potřebné jsou nejrůznější cesty, které pro nás prošlapali a vybudovali jiní. Ale běda těm, kteří se těmi vybudovanými cestami a silnicemi nechají vést, zavádět a ovládnout, zatímco sami zůstali bez vlastní orientace a bez vlastního cíle. Každá z těch prošlapaných a vybudovaných cest totiž vede tam i zpátky; a každá je nesmírně omezená a omezující, neboť je mnoho jiných směrů, záměrů a cílů, které jí jsou cizí, a nesmírně mnoho míst, kam tato určitá cesta nevede a kam nás nikdy nedovede. Kdo chodí jen po cestách (již hotových cestách), napodobuje v tom jen ty, kdo šli už před ním. Kierkegaard to jednou vyslovil aforismem velmi pregnantním, totiž že mnozí lidé docházejí k svým životním výsledkům podobně jako nezvedení školáci: podvedou svého učitele tím, že výsledky opíší z učebnice, místo co by úkol vypočítali sami.
V jednom bodě však onen aforismus přece jen kulhá: ve škole jsou (zásadně mají být) zadávané úkoly pro všechny žáky stejné. V životě tomu tak není: každý dostává svůj vlastní úkol, odlišný od ostatních. ...
(Písek, 070813-3.)
(ex: glosa pro „Dialog“, 11.-13.8.07)

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Opravdu existují pouze dva principy – tvořivý a ničivý? Třeba existuje ještě třetí – pasivní neboli obezřetný, neutrální k dobru a zlu, vždy nepřátelský vůči všemu novému, ať je to kříž, který má vždy punc novoty, nebo hlas básníka… Obezřetní lhostejně chrání zvyklosti, ať to vede k čemukoli – k životu, nebo k záhubě. Každý pohyb se vyznačuje setrvačností. Obezřetní se řídí setrvačností a v zemích prožívajících těžké krize jsou zvlášť nápadní. Jeden příklad za všechny – prostoduší stařečkové, kteří půl života proseděli v lágrech, a přesto dál mluví starými slovy a operují dřívějšími pojmy, jež právě jim zkazily život. Ke svému slovníku přidali pouze jedno slovo – „omyl“, ale jsou svatosvatě přesvědčeni, že „omyl“ se týká jen jich a jim podobných. S Kainovým hříchem se nepočítá, protože oni sami – ve chvílích vzestupu a nejvyšší aktivity – obhajovali své právo na zlikvidování všech, kdo jim překáželi v uskutečňování zářných cílů, jež si vytyčili. Vždyť sborově – všichni to byli jen sboristé, uchvácení zkušeným sbormistrem – slíbili, že přinesou lidstvu štěstí, a kvůli tomu má smysl se zříct prastarých odkazů – pro ně to nejsou odkazy, ale předsudky minulosti – a včas odstranit hlasatele těchto odkazů. Nevěděli, že zločin se nedá zastavit, a když došla řada na ně, dali se do pláče: stal se omyl!… Naneštěstí to není omyl, a dokonce ani miliony omylů ne, ale přirozený běh věcí, řetězová reakce, kterou nelze zastavit, když se nevrátíme k prapříčině. To se bohužel nechystá nikdo udělat, protože obezřetní tvoří obrovskou pasivní sílu, která nerozlišuje svobodu od svévole.
Co to tedy je, svoboda a svévole? Svoboda je založena na mravním zákonu, svévole je výsledkem hry vášní. Svoboda praví: „Musí to tak být, tedy mohu.“ Svévole praví: „Já chci, tedy mohu.“ Častá varianta: svévole se maskuje jako vědecký poznatek. Tvrdí: „Já přesně vím, co je třeba, já tedy mohu a donutím všechny dělat to, co považuju za nutné.“ Věda za to nemůže, dokonce ani když se ve /491/ svých závěrech přepočítala. Nebyl to Nietzsche, kdo vytvořil nadčlověka. Vyjádřil pouze ideje své doby. Oděl do slov ty proudy evropské filozofie, které nepochopily správně, co je to osobnost, začaly proklamovat individualismus a dospěly ke zbožštění člověka. V našem století existuje kromě vědy ještě pavěda. Touto cestou se možná vydala veškerá filozofie a spolu s ní i filozofičtí diletanti. Pavěda se rozlézá všude, zvlášť vytrvale do těch oblastí, které se týkají lidské společnosti. Devatenácté století vědu fetišizovalo a pavědecké teorie snadno pronikají do lidských srdcí. Pavěda je svévole, kterou onemocněla věda.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 490-91.)

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Mandelštam, člověk krajně emocionální, si vždycky jasně uvědomoval smrt – ta jako by byla vždy součástí jeho života. Není na tom nic divného – poezie je v ještě větší míře než filosofie přípravou na smrt. Jedině takto pojatá smrt do sebe zahrnuje veškerou plnost života, jeho podstatu a skutečné naplnění. Smrt je korunou života. Dnes, na sklonku svých let, jsem pochopila, že smrt znamená triumf, jak mi kdysi řekl Mandelštam. Dřív jsem ji brala jako vysvobození. ...
Na světě zbylo příliš málo lidí schopných pochopit myšlenku triumfu smrti. Všech se zmocnil tak zuřivý strach z konce, že ztrácejí dokonce i lásku k životu a věří jenom medicíně a gerontologům.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 390.)

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Přednáška o Skrjabinově smrti objasňuje první báseň, jíž začíná Mandelštamova druhá sbírka (Tristia neboli Druhá kniha). Faidra je matka, vlast, ale také maceha, která se zamilovala hříšnou láskou do nevlastního syna. Umělec je vždycky nevlastním synem. Navzdory emocionálnímu vzepětí, jež v něm vyvolala smrt, tentokrát Skrjabinova, pochopil Mandelštam, čím se tento skladatel provinil proti epoše: odpadlictvím od křesťanského umění. Skrjabin je svůdce ...
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 391.)