Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Nevěděla bych, co postavit proti svévoli, kdyby nebylo náhodného rozhovoru s Achmatovovou, který mi otevřel oči. Přinesla jsem od Ljuby Erenburgové svazek Eluarda. Ljuba doufala, že se Achmatovová nechá zlákat a něco přeloží. Erenburgovi se kamarádili s Eluardem a vdova naříkala, že ho u nás nikdo nepřekládá. Kde jinde by ho měli překládat, když ne u nás! Achmatovová v něm chvíli listovala, prohlédla si ho, rozzlobeně ho odložila. „To už není /489/ svoboda,“ řekla, „ale svévole…“ Pro mě byl takový protiklad novinkou; netušila jsem, že byl často používán v desátých letech. Mezi jiným jsem ho pak našla jak u Sergeje Bulgakova, tak u Berďajeva. Byli jsme odříznuti nejen od celého světa, ale i od vlastní minulosti – od knih, od myšlenek, od všeho… Když začalo být trochu líp, každý z nás objevoval Ameriku a s úžasem se dopídil nejjednodušších věcí, které znal celý svět. I teď naši lidé jeden po druhém objevují abecedu křesťanství, kterou se jim svého času podařilo zapomenout.
Nebylo to naráz, ale postupně jsem pochopila, že člověk má volbu mezi cestou svobody a cestou svévole. Jazyk pojmů je chudý, a tak používáme slovo „svoboda“ ve dvou významech – v plném smyslu slova a ve spojení „svoboda volby“. Mezi těmito dvěma pojmy je zjevný rozdíl. Když mluvíme o „svobodě volby“, myslíme tím akt vůle. Člověk je skutečně pánem svého osudu, stejně jako národy i lidstvo jako celek: mají svobodu volby. Jiná věc je pojem „svoboda“. Je to pojem hodnotový. Člověk se ubírá cestou svobody, či lépe řečeno, nabývá svobody, když se mu zdaří zbavit se zlých pohnutek svého „já“ a doby, v níž žije. Když zvítězí, osvobodí se od sebe i od epochy, stejně jako občan Anglie se „osvobodí od města“, „freedom of town“, a přestane platit daně. To v žádném případě neznamená osvobození od hříchu, ačkoli podobný pocit určitě znají ti, kdo se z celého srdce účastní přijímání, kdy všichni „přijímají svátost oltářní, jásají a zpívají“. Pro náboženské vědomí je duchovní svoboda jásáním a požehnáním. Tím se liší i požehnané utrpení od našeho, ponurého a strašlivého, ale přece jen do určité míry vznešenějšího než mrzká lhostejnost: všechno, co je, je moudré a ospravedlněné potřebami doby, pokud se to nedotkne mého drahocenného „já“… Díky životu s Mandelštamem jsem postupně dospěla k názoru, Že je lepší, aby náklaďák přejel mě, než abych seděla za volantem a mrzačila lidi já.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 488-89.)

Elias Canetti (1967)

O jednom jediném člověku, takovém, jaký je, by se dala napsat celá kniha. Ani tím by nebyl vyčerpán, a nebyl bys s ním nikdy hotov. Budeme-li však sledovat způsob, jak o člověku uvažujeme, jak si ho vybavujeme a uchováváme v paměti, pak dojdeme k mnohem jednoduššímu obrazu: zbude jen několik vlastností, jimi se vyznačuje a odlišuje od ostatních. Tyto vlastnosti v duchu přeháníme na úkor ostatních, a jakmile je jednou pojmenujeme, hrají ve vzpomínce na onoho člověka rozhodující roli. Představují to, co se nám nejhloub vtisklo do mysli, představují charakter.
Každý člověk v sobě nosí řadu charakterů, jež představují sumu jeho zkušeností a určují jeho vlastní obraz lidstva. Takových typů není příliš mnoho, předávají se dál a dědí se z generace na generaci. Časem ztrácejí na ostrosti a stávají se obecnými klišé. Říká se pak: lakomec, hlupák, blázen, závistivec. Bylo by zapotřebí vymýšlet nové, ještě neopotřebované charaktery a otvírat pro ně lidem oči. Sklon vidět lidi v jejich různosti je elementární a je třeba ho podporovat. Tento sklon se nesmí dát odradit tím, že k celému člověku patří daleko víc, než kolik obsáhne ten který charakter. Přejeme si, aby lidé byli velmi různí, nechtěli bychom je mít stejné, i kdyby takoví byli.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46-47.)