Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Svoboda hledá smysl, svévole si klade cíle. Svoboda je vítězstvím osobnosti, svévole je plodem individualismu. Zbožštění národa, nacionalismus, je zvláštní případ individualistického kultu, určitý druh individualismu. Leonťjev, který vypráví svůdné pohádky o národech, jež podobně jako stromy mají zvláštní kořeny a jejichž listy jsou nenapodobitelné, patří k výrazným zastáncům svévole. Bojuje za rozdělení, přičemž zapomíná na odkaz křesťanství a na to, že lidský rod je jednotný a nedělitelný. Když mluvím o jednotě a nedělitelnosti, zdaleka tím nemyslím, že na celém světě má být jednotná a standardní kultura, vzniklá promísením všech kultur. Dům, v němž člověk žije, vyrostl ze země a spojil se s krajinou. Je vybudován ze dřeva nebo z hlíny, které vznikly v této, a ne v nějaké jiné zemi. Dokonce i když dům nahradí moderní architektura, nadále si uchovává spojení s krajinou, také značně proměněnou lidmi, kteří v ní žili. Dům je základ kultury, první mezník, přitom však nejde o dům jako takový, vybrala jsem ho jen jako příklad, jaký charakter má oddělená existence. Nic víc.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 491.)

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Nevěděla bych, co postavit proti svévoli, kdyby nebylo náhodného rozhovoru s Achmatovovou, který mi otevřel oči. Přinesla jsem od Ljuby Erenburgové svazek Eluarda. Ljuba doufala, že se Achmatovová nechá zlákat a něco přeloží. Erenburgovi se kamarádili s Eluardem a vdova naříkala, že ho u nás nikdo nepřekládá. Kde jinde by ho měli překládat, když ne u nás! Achmatovová v něm chvíli listovala, prohlédla si ho, rozzlobeně ho odložila. „To už není /489/ svoboda,“ řekla, „ale svévole…“ Pro mě byl takový protiklad novinkou; netušila jsem, že byl často používán v desátých letech. Mezi jiným jsem ho pak našla jak u Sergeje Bulgakova, tak u Berďajeva. Byli jsme odříznuti nejen od celého světa, ale i od vlastní minulosti – od knih, od myšlenek, od všeho… Když začalo být trochu líp, každý z nás objevoval Ameriku a s úžasem se dopídil nejjednodušších věcí, které znal celý svět. I teď naši lidé jeden po druhém objevují abecedu křesťanství, kterou se jim svého času podařilo zapomenout.
Nebylo to naráz, ale postupně jsem pochopila, že člověk má volbu mezi cestou svobody a cestou svévole. Jazyk pojmů je chudý, a tak používáme slovo „svoboda“ ve dvou významech – v plném smyslu slova a ve spojení „svoboda volby“. Mezi těmito dvěma pojmy je zjevný rozdíl. Když mluvíme o „svobodě volby“, myslíme tím akt vůle. Člověk je skutečně pánem svého osudu, stejně jako národy i lidstvo jako celek: mají svobodu volby. Jiná věc je pojem „svoboda“. Je to pojem hodnotový. Člověk se ubírá cestou svobody, či lépe řečeno, nabývá svobody, když se mu zdaří zbavit se zlých pohnutek svého „já“ a doby, v níž žije. Když zvítězí, osvobodí se od sebe i od epochy, stejně jako občan Anglie se „osvobodí od města“, „freedom of town“, a přestane platit daně. To v žádném případě neznamená osvobození od hříchu, ačkoli podobný pocit určitě znají ti, kdo se z celého srdce účastní přijímání, kdy všichni „přijímají svátost oltářní, jásají a zpívají“. Pro náboženské vědomí je duchovní svoboda jásáním a požehnáním. Tím se liší i požehnané utrpení od našeho, ponurého a strašlivého, ale přece jen do určité míry vznešenějšího než mrzká lhostejnost: všechno, co je, je moudré a ospravedlněné potřebami doby, pokud se to nedotkne mého drahocenného „já“… Díky životu s Mandelštamem jsem postupně dospěla k názoru, Že je lepší, aby náklaďák přejel mě, než abych seděla za volantem a mrzačila lidi já.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 488-89.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dobře Dostojevský porozuměl naší době přechodní, porozuměl, jak reformací a renaissancí a těmto v zápětí vědou rozrušena byla víra křesťanských národů a jak posud byť /22/ i v různých formách boj se vede mezi těmito dvěma názory o svět, menšina bojujících vynikne nad strany bojující a usmíří si požadavky minulosti s přítomností v harmonický celek, velká většina bojem má srdce rozervané i hlavu. Tato rozervanost je nemocí našeho věku, je zejména nemocí Ruska, v němž protivy starého a nového názoru jsou ještě ostřejší.
Proti této rozervanosti, končící beznadějností a tupostí Dostojevský staví světlé typy usmířené celosti. Této choroby XIX. století, té zvláštní bezpůdnosti, jež podle „Otcův a dětí“ Turgeněva ničeho neuznává, ničeho nectí a ke všemu se odváží s kritického hlediska, tohoto všedního liberalismu-nihilismu, Dostojevský téměř nenávidí. Proti tomuto umrtvení mravnímu i tělesnému Dostojevský rozlévá „řeky vody živé“; jednotlivec i národové udržují se jedinou silou, a tj. síla nepřetržitého a neustálého potvrzování svého bytí a záporu smrti. Pracuj každá ve svém oboru pro celek, pracuj a žij radostně, ne beze všech pochybností, ale silný dosti, promysliti se k harmonii srdce a hlavy.
To je hledání Boha. „Dobuďte si Boha prací“ – velí Šatov Stavroginu („Běsi“).
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, str. 21-22.)

Jan Patočka (1948)

Jsme na tom zle co se týče skutečné znalosti své doby nemůžeme uvěřit všemu tomu zlému a nepřirozenému, co se v ní děje, a nemůžeme zase, aspoň po nějaké chvíli, nevěřit. Tak zaslepuje prestyž okamžitého úspěchu, a čas se skládá skoro ze samých takových (nebo o kterých není rozhodnuto, že takové nejsou). Teprve dnes se člověk ptá s hrůzou, bylo-li něco takového jako naci-režim možné jednou, není-li to možné, třeba v opravených nebo kapesních vydáních, znovu a znovu. Tato naše důvěřivá nedůvěra a nedůvěřivá důvěra je kus naší komplicity, kus spoluviny na tom, co se kolem nás odehrává. Ale jak se jí vyhnout? Bylo by nutné rozumět době, chápat smysl dějství ne-li v celém, tedy aspoň v nějakém ohromném rozsahu, mít jasno v největších diskriminech metafyzických, společenských, politických, mravních – a kdo to má, kdo to může mít? Není tedy konečně tím nejhorším přijmout to všechno z rukou politické strany, když toho člověk tak strašně potřebuje. Jenže tím nebezpečí, že se člověk nestane toliko spoluviníkem, nýbrž spolupachatelem, je stupňováno nesmírně. Kam nyní? Kde je rada? Jen v tom, chtít hledat nevím-li rovnou, chtít věcem přijít na kloub a neumdlévat v polomrtvosti.
15.I.48
(ex: Deník VII (4): 15.I.1948 – 3.III.1948 – přepis, 3072.)