Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Jiří Němec (1980) upozorňuje, že „ty skutečně zajímavé fenomény neleží na dlani. Lze je nahlédnout, ale ne hned; ...“ (v poznámce pro Václava Havla). Mám za to, že právě tento poukaz k času a k časovosti každého fenoménu má mimořádnou důležitost: „fenomén“ je něco, co není možné ani myslitelné jen v redukci na momentální situaci, na okamžitý „stav“, ale co vyžaduje nějakou minulost a počítá i s nějakou budoucností. Pak ovšem se stává problémem ono „nahlédnutí“, které je tu zmiňováno; sloveso nahlédnout je překladem řeckého theorein; a ve starém Řecku měli myslitelé za to, že nahlédnout lze jen to právě „přítomné“, tedy bez ohledu na čas. Pokud bychom se chtěli ovšem od řeckého chápání distancovat, musíme znovu (a jinak) vyložit, v čem takové „nahlédnutí“ spočívá, tj. jak lze „nahlédnout“ třeba událost nebo vůbec změnu. Aristotelés byl, jak se zdá, něčemu takovému „na stopě“, nebo přinejmenším tím směrem aspoň „vyhlížel“, a to když vymezil jednu z teoretických „věd“ tak, že se zabývá tím, „co je mnohé a co je v pohybu“ (co se mění). To vlastně předpokládá, že změnu lez „nahlédnout“, „nazřít“. Ale tímto směrem se vlastně filosofové velmi dlouho nikdy nevydali; vůbec nikdo se však nezabýval, pokud vím, otázkou, jak lze samo „nahlédnutí“ chápat jako děj, jako výkon v čase, tedy jako nahlížení – a v čem vůbec může být založena jednota časově „rozloženého“ nahlížení tam, kde nejde o intencionální předmět (objekt, konstrukt), zbavený času, ale o něco vyloženě časového, tedy o „událost“. Pokud něco takového připustíme, musíme přijmout jako důsledek nové, od tradičního principiálně odlišné chápání „nahlédnutí“ a „nahlížení“ (nazírání) vůbec. Mám za to, že takto postavená problematika nás nutně vede k nezbytnému novému přezkoumání některých aspektů podstaty a funkce narativity, z nichž některé musí být rehabilitovány nejen pro jakési okrajové, pomocné cíle, ale pro samu bytostnou povahu „nahlížení“ událostného dění.
(Písek, 100222-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Je třeba náležitě vyjasnit, co máme na mysli, když řekneme, že se něco „jeví“. To, „co“ se jeví, není přece jev sám, neboť jev vzniká teprve tím že se něco, co není ještě jevem, začíná jevit a vskutku jeví. Zcela necháme v tuto chvíli stranou něco odlišného, totiž že se něco „ukazuje“ resp. že před sebou máme něco jako „úkaz“. (Patočka obojí dost důsledně nerozlišuje; ukazuje se nám něco sice právě teď a zde, ale to něco nemusí být jenom teď a nemusí to být vždycky zde.) Patočka o tom zjevování (např. v rozpravách „Platón a Evropa“, viz 7915, Péče o duši II, s. 162) mluví na začátku takto: „Je přece jasné, že má-li se něco zjevovat, pak tu především musí to, co se zjevuje, být. A zjevování, právě protože je to zjevování něčeho jsoucího a samo jest, se přece musí dát určit jako nějaká stránka, nějaká vlastnost, vztah k ukazujícím se jsoucím samém, anebo eventuálně v nějakých jiných jsoucnech, kterých je zapotřebí k tomu, aby se něco ukazovalo.“ Pochopitelně pak jde dále, aby ukázal, jak se problém „začíná zaplétat a ztěžovat“ (s. 163). Zůstaňme však u těchto prvních vět a podívejme se na ně zblízka a podrobně. Můžeme souhlasit s tím, že jevem se může stát jen něco, co samo jevem není, ale co je schopno se vyjevit. Můžeme se však spokojit tím, co slyšíme, totiž že to, co se může a má vyjevit, tu musí (napřed) opravdu „být“? Pokud ano, budeme to nicméně muset chápat trochu jinak, s obezřetnějším upřesněním, kdy a za jakých okolností, zejména však, který moment přitom máme na mysli. Po setkání řecké filosofie s židovským myšlením, tedy s nepochybně odlišnou tradicí, se postupně – hlavně v křesťanských kruzích – stalo běžným že slova „zjevení“ se užívá nikoli vnitrosvětsky, nýbrž jen výslovně theologicky, tedy jako zjevení boží (ať už se zjevuje sám Hospodin, anebo jeho Slovo, eventuelně nějaké „zázraky“, tj. události či děje, které mají ono „zjevení“ zprostředkovat). Toho se ovšem Patočka vůbec nedotýká a dává – nejspíš vědomě a cíleně – najevo, že se omezuje na tradici řeckou. Pro nás však bude právě naopak zajímavé a inspirující právě takové „zjevení“, v němž se zjevuje něco, co „není“, tj. co dosud „nebylo“ a co se stává teprve skrze toto zjevování. Tato většinou theologická tradice užití slov „zjevovati se“ a „zjevení“ ovšem také není bez vnitřního napětí a potíží při důslednějším domýšlení. Je totiž zřejmé, že v tomto případě samo „zjevování“ znamená něco jako specificky významné a přímo oslovující „stávání se“, tedy „fieri“. A právě v tom smyslu se termínu zjevení a zjevování užívá v případě „Slova božího“, a v tomto smyslu také trval Slavomil Daněk na tom, že „verbum fit“, nikoliv že „verbum est“, ani že „verbum factum est“.
(Písek, 080317-3.)

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Opravdu existují pouze dva principy – tvořivý a ničivý? Třeba existuje ještě třetí – pasivní neboli obezřetný, neutrální k dobru a zlu, vždy nepřátelský vůči všemu novému, ať je to kříž, který má vždy punc novoty, nebo hlas básníka… Obezřetní lhostejně chrání zvyklosti, ať to vede k čemukoli – k životu, nebo k záhubě. Každý pohyb se vyznačuje setrvačností. Obezřetní se řídí setrvačností a v zemích prožívajících těžké krize jsou zvlášť nápadní. Jeden příklad za všechny – prostoduší stařečkové, kteří půl života proseděli v lágrech, a přesto dál mluví starými slovy a operují dřívějšími pojmy, jež právě jim zkazily život. Ke svému slovníku přidali pouze jedno slovo – „omyl“, ale jsou svatosvatě přesvědčeni, že „omyl“ se týká jen jich a jim podobných. S Kainovým hříchem se nepočítá, protože oni sami – ve chvílích vzestupu a nejvyšší aktivity – obhajovali své právo na zlikvidování všech, kdo jim překáželi v uskutečňování zářných cílů, jež si vytyčili. Vždyť sborově – všichni to byli jen sboristé, uchvácení zkušeným sbormistrem – slíbili, že přinesou lidstvu štěstí, a kvůli tomu má smysl se zříct prastarých odkazů – pro ně to nejsou odkazy, ale předsudky minulosti – a včas odstranit hlasatele těchto odkazů. Nevěděli, že zločin se nedá zastavit, a když došla řada na ně, dali se do pláče: stal se omyl!… Naneštěstí to není omyl, a dokonce ani miliony omylů ne, ale přirozený běh věcí, řetězová reakce, kterou nelze zastavit, když se nevrátíme k prapříčině. To se bohužel nechystá nikdo udělat, protože obezřetní tvoří obrovskou pasivní sílu, která nerozlišuje svobodu od svévole.
Co to tedy je, svoboda a svévole? Svoboda je založena na mravním zákonu, svévole je výsledkem hry vášní. Svoboda praví: „Musí to tak být, tedy mohu.“ Svévole praví: „Já chci, tedy mohu.“ Častá varianta: svévole se maskuje jako vědecký poznatek. Tvrdí: „Já přesně vím, co je třeba, já tedy mohu a donutím všechny dělat to, co považuju za nutné.“ Věda za to nemůže, dokonce ani když se ve /491/ svých závěrech přepočítala. Nebyl to Nietzsche, kdo vytvořil nadčlověka. Vyjádřil pouze ideje své doby. Oděl do slov ty proudy evropské filozofie, které nepochopily správně, co je to osobnost, začaly proklamovat individualismus a dospěly ke zbožštění člověka. V našem století existuje kromě vědy ještě pavěda. Touto cestou se možná vydala veškerá filozofie a spolu s ní i filozofičtí diletanti. Pavěda se rozlézá všude, zvlášť vytrvale do těch oblastí, které se týkají lidské společnosti. Devatenácté století vědu fetišizovalo a pavědecké teorie snadno pronikají do lidských srdcí. Pavěda je svévole, kterou onemocněla věda.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 490-91.)

[Der kleine Wahrig] (slovník) ()

Phänomen
1 Erscheinung, etwas sich den Sinnen Zeigendes
2 der sich der Erkenntnis zeigende Bewuβtseinsinhalt
3 (fig) Wunder, Wunderding, ungewöhnl. Mensch
(6992, Der kleine Wahrig, Gütersloh 1993, S. 593-4.)
- – –
Pozn. (lvh)
[Obojí význam jde zřejmě spolu, i když rozdíly jsou ve skutečnosti veliké: na jedné straně jde o důraz na smyslové vyjevování, ale na druhé straně o to, co se vyjevuje co do svého významu, tedy „smyslu“, tedy myšlenkově, v podobě poznávání a pochopení.]

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Mandelštam, člověk krajně emocionální, si vždycky jasně uvědomoval smrt – ta jako by byla vždy součástí jeho života. Není na tom nic divného – poezie je v ještě větší míře než filosofie přípravou na smrt. Jedině takto pojatá smrt do sebe zahrnuje veškerou plnost života, jeho podstatu a skutečné naplnění. Smrt je korunou života. Dnes, na sklonku svých let, jsem pochopila, že smrt znamená triumf, jak mi kdysi řekl Mandelštam. Dřív jsem ji brala jako vysvobození. ...
Na světě zbylo příliš málo lidí schopných pochopit myšlenku triumfu smrti. Všech se zmocnil tak zuřivý strach z konce, že ztrácejí dokonce i lásku k životu a věří jenom medicíně a gerontologům.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 390.)