Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Vývoj žádné vědy sice nelze redukovat na ustavičné přidávání nových poznatků k dosavadním, ale přece jen je v každé vědě možné vypracovat jakousi základnu (platnou pro tu kterou dobu, zajisté, v dějinách dochází k významný změnám každé takové základny), kterou musí každý nový adept té disciplíny zvládnout. Každý pokrok v bádání musí s takou základnou počítat a musí z ní vycházet. Ve filosofii není nic takového možné, anebo jen ve velmi vzdálené podobě. Základním požadavkem, kterému musí být práv každý nový adept filosofie, může být hned vícero takových „základen“, a ty základny nemusí být navzájem zcela kompatibilní. Je dokonce možné, že někdo může filosoficky vycházet z jedné základny, aniž by cítil vnitřní potřebu se vyrovnat s takovou nekompatibilností, a může se spokojit jen s jakousi všeobecnou obeznámeností s růzností hlavních filosofických východisek i zaměření, aniž by se nutně musel pouštět do jejich důkladného studia. Situace je dokonce ještě komplikovanější v tom smyslu, že je možno je velmi těžko rozhodnout, co vskutku náleží do tzv. současné filosofie a co jsou je nějaké relikty filosofií starších, náležících k dobám již uplynulým. Ta nesmírná rozmanitost filosofických přístupů a dnes už velká nadprodukce nové filosofické literatury je pro jednotlivce nezvládnutelná, takže určitý výběr je naprostou nutností. A každá takový výběr, nemá-li být jen nahodilý, se musí řídit nějakými zásadami, které jsou neoddělitelné od vlastních filosofických pozic. Kdo takové pevné vlastní pozice nemá, tomu chybí měřítko, pro smysluplnou a také efektivní selekci nezbytné. Každý filosof si vybírá druhé filosofy podle toho, jak ho dokáží inspirovat k jeho vlastnímu myšlení (což nemusí nutně znamenat, že půjde v jejich stopách – inspirací může být pro filosofa i myslitel, které jej provokuje s třeba i odpuzuje – důležité je, aby se to dělo na patřičné úrovni). A ještě jedna věc je velmi důležitá: jinak čte druhé autory filosof-tvůrce, jinak filosof-interpret. Interpret musí být vůči druhému mysliteli, jímž se důkladně zabývá, co nejblíže, musí mu pozorně naslouchat (pozorně jej číst), musí své vlastní myšlení krotit a brzdit, musí se „svému“ mysliteli jakoby odevzdat, být mu práv, vykládat jej co možná jím samým. To vše filosof-tvůrce nových pojetí dělat a respektovat nemusí, protože on u druhých myslitelů hledá jen to, co může k vlastní myšlenkové práci nějak použít, zužitkovat to jako materiál k vlastní stavbě, nikoli k restitucím jiných, cizích myšlenkových koncepcí.
(Písek, 071226-2.)

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Opravdu existují pouze dva principy – tvořivý a ničivý? Třeba existuje ještě třetí – pasivní neboli obezřetný, neutrální k dobru a zlu, vždy nepřátelský vůči všemu novému, ať je to kříž, který má vždy punc novoty, nebo hlas básníka… Obezřetní lhostejně chrání zvyklosti, ať to vede k čemukoli – k životu, nebo k záhubě. Každý pohyb se vyznačuje setrvačností. Obezřetní se řídí setrvačností a v zemích prožívajících těžké krize jsou zvlášť nápadní. Jeden příklad za všechny – prostoduší stařečkové, kteří půl života proseděli v lágrech, a přesto dál mluví starými slovy a operují dřívějšími pojmy, jež právě jim zkazily život. Ke svému slovníku přidali pouze jedno slovo – „omyl“, ale jsou svatosvatě přesvědčeni, že „omyl“ se týká jen jich a jim podobných. S Kainovým hříchem se nepočítá, protože oni sami – ve chvílích vzestupu a nejvyšší aktivity – obhajovali své právo na zlikvidování všech, kdo jim překáželi v uskutečňování zářných cílů, jež si vytyčili. Vždyť sborově – všichni to byli jen sboristé, uchvácení zkušeným sbormistrem – slíbili, že přinesou lidstvu štěstí, a kvůli tomu má smysl se zříct prastarých odkazů – pro ně to nejsou odkazy, ale předsudky minulosti – a včas odstranit hlasatele těchto odkazů. Nevěděli, že zločin se nedá zastavit, a když došla řada na ně, dali se do pláče: stal se omyl!… Naneštěstí to není omyl, a dokonce ani miliony omylů ne, ale přirozený běh věcí, řetězová reakce, kterou nelze zastavit, když se nevrátíme k prapříčině. To se bohužel nechystá nikdo udělat, protože obezřetní tvoří obrovskou pasivní sílu, která nerozlišuje svobodu od svévole.
Co to tedy je, svoboda a svévole? Svoboda je založena na mravním zákonu, svévole je výsledkem hry vášní. Svoboda praví: „Musí to tak být, tedy mohu.“ Svévole praví: „Já chci, tedy mohu.“ Častá varianta: svévole se maskuje jako vědecký poznatek. Tvrdí: „Já přesně vím, co je třeba, já tedy mohu a donutím všechny dělat to, co považuju za nutné.“ Věda za to nemůže, dokonce ani když se ve /491/ svých závěrech přepočítala. Nebyl to Nietzsche, kdo vytvořil nadčlověka. Vyjádřil pouze ideje své doby. Oděl do slov ty proudy evropské filozofie, které nepochopily správně, co je to osobnost, začaly proklamovat individualismus a dospěly ke zbožštění člověka. V našem století existuje kromě vědy ještě pavěda. Touto cestou se možná vydala veškerá filozofie a spolu s ní i filozofičtí diletanti. Pavěda se rozlézá všude, zvlášť vytrvale do těch oblastí, které se týkají lidské společnosti. Devatenácté století vědu fetišizovalo a pavědecké teorie snadno pronikají do lidských srdcí. Pavěda je svévole, kterou onemocněla věda.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 490-91.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Filosofii lze „pěstovat“ jen tak, že aktivně filosofujeme, tj. že se jen nezabýváme tím, jak filosofují jiní. V tom smyslu nelze filosofii redukovat na dějiny filosofie a na jejich výklad, interpretaci, která by zůstávala u toho, co se v dosavadní téměř třítisícileté historii filosofie „stalo“, která by to zaznamenala a popsala, a která by to také nějak interpretovala. Tady jde o to, že to, co z dosavadní historie filosofického myšlení máme k dispozici, jaksi „před sebou“, jsou pouze dokumenty, doklady, a pokud bychom se zabývali výhradně těmito doklady, nikdy se nedopátráme toho, jak určitý filosof myslel a co myslel, co měl na mysli. To totiž, co kdysi měl na mysli, nikdy před sebou nemáme a mít nemůžeme, protože to už je dávnou minulostí.
(Písek, 130320-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Vezmeme-li vážně nejpravděpodobnější důvody, proč Pythagoras – snad jako první v dějinách – pro sebe odmítl pojmenování SOFOS (ten, kdo je moudrý, mudrc) a volil jiné, totiž FILOSOFOS, tj. moudrostí nevládnoucí, ale nade vše po ní toužící a ji milující, mohly bychom z toho odvodit (stále ještě de facto nefilosoficky), že pěstovat filosofii (čili filosofovat) znamená postavit všechny své duševní a rozumové schopnosti do služeb Pravdy (když na místo Moudrosti postavíme Pravdu, ovšem nikoli přesně a pouze v tom starořeckém významu), a to aniž bychom tuto svou vůli a toto zaměření už chtěli uvádět jako argument pro to, že jsme na dobré cestě, tedy na cest k Pravdě. Právě to, že filosofovat znamená stavět Pravdu před každé naše myšlení, poznání a vědění jako to, co všemu našemu úsilí na jedné straně předchází (nikoli nutně časově – to je jiná věc, jak se hned dále ukazuje), ale co zůstává jeho kritériem a normou, kterou nikdy nemůžeme a nesmíme zaměňovat za nic jiného. To tedy dále znamená, že si musíme odvyknou mluvit o něčem (čemkoli) jako o „kritériu Pravdy“: nic takového neexistuje, protože – jak to řekl (a opakoval) už kdysi Spinoza – „veritas est index sui et falsi“, Pravda je kritériem a normou sama sobě a všemu ostatnímu. Filosof se tedy nesmí chlubit a ani sám se nesmí spoléhat na to, že jde správnou cestou k Pravdě, ale musí svou cestu k ní vždy znovu prověřovat a přezkoumávat. Nesmí však nikdy o Pravdě pochybovat, smí pochybovat jen o svém poznání, svém myšlenkovém pochopení a pojetí Pravdy a jejích důsledků. A dále nesmí nikdy pochybovat o tom, že je mu cestě k Pravdě přístupná, že mu je otevřena; to znamená zároveň, že nikdy nesmí připustit, že Pravda je člověku a lidskému poznání i myšlení nepřístupná, že jeho možnosti a schopnosti jsou pevně a nepřekročitelně omezené. Musí zajisté vědět o své omezenosti a o tom, že každý má nějaké meze, ale musí to vědět právě proto, aby se pohyboval neustále blízko těch svých „mezí“ a aby se pokoušel je překračovat, překonávat – a aby tak otvíral cestu k podobnému překračování i druhým. Pravdu pak nikdy nesmí chápat jako něco předem daného a hotového, ale vždycky jen ze zorného úhlu svých úkolů a svého poslání a povolání. Filosofovat tedy znamená nejen po Pravdě toužit a na nejvýš ji milovat, ale také se naprosto spoléhat na to, že Pravda se člověku (lidem) otvírá, že k nim přichází, že je zve a vybízí ke svému rozpoznávání a poznávání – a zejména pak také uplatňování (protože Pravda nikdy není a nesmí se stát jen záležitostí poznávání, záležitostí rozumu a myšlení, nýbrž musí být vždycky chápána jako ta, která nás vyzývá k následování a uplatňování i prosazování celým životem, včetně myšlení.
(Písek, 080621-3)

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Mandelštam, člověk krajně emocionální, si vždycky jasně uvědomoval smrt – ta jako by byla vždy součástí jeho života. Není na tom nic divného – poezie je v ještě větší míře než filosofie přípravou na smrt. Jedině takto pojatá smrt do sebe zahrnuje veškerou plnost života, jeho podstatu a skutečné naplnění. Smrt je korunou života. Dnes, na sklonku svých let, jsem pochopila, že smrt znamená triumf, jak mi kdysi řekl Mandelštam. Dřív jsem ji brala jako vysvobození. ...
Na světě zbylo příliš málo lidí schopných pochopit myšlenku triumfu smrti. Všech se zmocnil tak zuřivý strach z konce, že ztrácejí dokonce i lásku k životu a věří jenom medicíně a gerontologům.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 390.)