Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Filosofové se odedávna učili od matematiků resp. nechali se matematikou inspirovat. Jedním s nejpozoruhodnějších myšlenkových vynálezů, které musíme takřka rovným dílem připsat matematice i filosofii (protože ti první matematikové byli zároveň filosofy), je vynález pojmovosti, a ten byl nerozlučně spjat s vynálezem myšlenkových konstrukcí (což byla nově pojatá čísla a především ,ideální‘ geometrické obrazce). A právě tím, že se filosofové pokoušeli (leckdy dost bláznivě) napodobovat geometrii a myšlenkově konstruovat takové „skutečnosti“ jako ARCHÉ, FYSIS, EINAI nebo dokonce DIKAIOSYNÉ nebo SÓFROSYNÉ apod., tlačili spíš nevědomky než vědomě k nahlédnutí, že metoda myšlenkových konstrukcí musí být upravena, opravena a možná zcela přebudována. V některých směrech a pro některé obory (spíše přírodovědecké) se myšlenkové konstrukce (zejména matematické) ukázaly jako mimořádně efektivní a pozoruhodně nosné, takže metoda konstrukcí přežila řadu nejvážnějších krizí a revolucí ve vědeckých přístupech. Výjimečně si ovšem čas od času někteří myslitelé více nebo méně uvědomovali, že tento typ pojmového myšlení na některé problémy a některá témata nestačí, že pro ně není ani vhodný, že je zapotřebí hledat alternativu (eventuelně více možných eventualit); jen jako příklad můžeme připomenout Pascala a jeho „myšlení jemné“, anebo o mnoho později pokusy o odlišné přístupy ve společenských a duchovních oborech, třeba důraz na rozdílnost věd nomothetických a idiografických atd. Problém, který zůstal dlouho nerozpoznán anebo ne dost do hloubky rozpoznán, byl spjat se zatížeností dosavadního evropského myšlení tzv. zpředmětňováním, tj. s tím, že vše, co bylo myšlenkově, pojmově tématizováno, bylo „intencionálně“ konstruován a jako předmět, jako objekt. Jinak řečeno: najít alternativu této dlouho převažující tendence ke zpředmětňování bylo možné jen zaměřením pozornosti na to, co se zjevně a co možná i zřetelně vymykalo každé možností zpředmětnění, aniž by to muselo nutně znamenat přesun do sféry subjektivity. Jak se nám to dnes jeví, ničeho takového nebylo možno dosáhnout nějakým metodickým způsobem, ale záleželo to na mnoha zdánlivě nahodilých okolnostech a příležitostech, a ovšem také na nepředvídatelných intuicích několika geniálních myslitelů, jimž ovšem nebyla zprvu věnována žádná zvláštní pozornost, takže právě to nejdůležitější se jakoby ztrácelo a po jistou dobu pracovalo skrytě a takřka „podzemně“. Teprve zpětně bude asi možno (i nutno) celou genezi „nepředmětného“ myšlení rozpoznávat. A tak jako kdysi byla pro zpředmětňující myšlení nedocenitelnou pomocí metoda myšlenkových (pojmových) konstrukcí, bude se asi dnes tato metoda – ovšem náležitě přebudovaná – velkou pomocí v tom, aby byly postupně vytvořeny a uplatňovány nové myšlenkové přístupy ke „skutečnostem“, které nemají předmětnou povahu a nemohou být proto intencionálně modelovány jako „objekty“, tj. jako něco, co je prostě „před námi“, před naším myšlenkovým „zrakem“ (tu se právě ukazuje ona problematičnost starého řeckého soustředění na zrak, na vidění, na dívání, hledění – na THEOREIN). (Písek, 050804-1.)

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Opravdu existují pouze dva principy – tvořivý a ničivý? Třeba existuje ještě třetí – pasivní neboli obezřetný, neutrální k dobru a zlu, vždy nepřátelský vůči všemu novému, ať je to kříž, který má vždy punc novoty, nebo hlas básníka… Obezřetní lhostejně chrání zvyklosti, ať to vede k čemukoli – k životu, nebo k záhubě. Každý pohyb se vyznačuje setrvačností. Obezřetní se řídí setrvačností a v zemích prožívajících těžké krize jsou zvlášť nápadní. Jeden příklad za všechny – prostoduší stařečkové, kteří půl života proseděli v lágrech, a přesto dál mluví starými slovy a operují dřívějšími pojmy, jež právě jim zkazily život. Ke svému slovníku přidali pouze jedno slovo – „omyl“, ale jsou svatosvatě přesvědčeni, že „omyl“ se týká jen jich a jim podobných. S Kainovým hříchem se nepočítá, protože oni sami – ve chvílích vzestupu a nejvyšší aktivity – obhajovali své právo na zlikvidování všech, kdo jim překáželi v uskutečňování zářných cílů, jež si vytyčili. Vždyť sborově – všichni to byli jen sboristé, uchvácení zkušeným sbormistrem – slíbili, že přinesou lidstvu štěstí, a kvůli tomu má smysl se zříct prastarých odkazů – pro ně to nejsou odkazy, ale předsudky minulosti – a včas odstranit hlasatele těchto odkazů. Nevěděli, že zločin se nedá zastavit, a když došla řada na ně, dali se do pláče: stal se omyl!… Naneštěstí to není omyl, a dokonce ani miliony omylů ne, ale přirozený běh věcí, řetězová reakce, kterou nelze zastavit, když se nevrátíme k prapříčině. To se bohužel nechystá nikdo udělat, protože obezřetní tvoří obrovskou pasivní sílu, která nerozlišuje svobodu od svévole.
Co to tedy je, svoboda a svévole? Svoboda je založena na mravním zákonu, svévole je výsledkem hry vášní. Svoboda praví: „Musí to tak být, tedy mohu.“ Svévole praví: „Já chci, tedy mohu.“ Častá varianta: svévole se maskuje jako vědecký poznatek. Tvrdí: „Já přesně vím, co je třeba, já tedy mohu a donutím všechny dělat to, co považuju za nutné.“ Věda za to nemůže, dokonce ani když se ve /491/ svých závěrech přepočítala. Nebyl to Nietzsche, kdo vytvořil nadčlověka. Vyjádřil pouze ideje své doby. Oděl do slov ty proudy evropské filozofie, které nepochopily správně, co je to osobnost, začaly proklamovat individualismus a dospěly ke zbožštění člověka. V našem století existuje kromě vědy ještě pavěda. Touto cestou se možná vydala veškerá filozofie a spolu s ní i filozofičtí diletanti. Pavěda se rozlézá všude, zvlášť vytrvale do těch oblastí, které se týkají lidské společnosti. Devatenácté století vědu fetišizovalo a pavědecké teorie snadno pronikají do lidských srdcí. Pavěda je svévole, kterou onemocněla věda.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 490-91.)

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Mandelštam, člověk krajně emocionální, si vždycky jasně uvědomoval smrt – ta jako by byla vždy součástí jeho života. Není na tom nic divného – poezie je v ještě větší míře než filosofie přípravou na smrt. Jedině takto pojatá smrt do sebe zahrnuje veškerou plnost života, jeho podstatu a skutečné naplnění. Smrt je korunou života. Dnes, na sklonku svých let, jsem pochopila, že smrt znamená triumf, jak mi kdysi řekl Mandelštam. Dřív jsem ji brala jako vysvobození. ...
Na světě zbylo příliš málo lidí schopných pochopit myšlenku triumfu smrti. Všech se zmocnil tak zuřivý strach z konce, že ztrácejí dokonce i lásku k životu a věří jenom medicíně a gerontologům.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 390.)

Naděžda Mandelštamová (1970-72)

Přednáška o Skrjabinově smrti objasňuje první báseň, jíž začíná Mandelštamova druhá sbírka (Tristia neboli Druhá kniha). Faidra je matka, vlast, ale také maceha, která se zamilovala hříšnou láskou do nevlastního syna. Umělec je vždycky nevlastním synem. Navzdory emocionálnímu vzepětí, jež v něm vyvolala smrt, tentokrát Skrjabinova, pochopil Mandelštam, čím se tento skladatel provinil proti epoše: odpadlictvím od křesťanského umění. Skrjabin je svůdce ...
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 391.)

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Lidé, kteří nabyli svobody, se neočišťují, jak už jsem řekla, od hříchu. Člověk je vždycky hříšný a hřeší jako ostatní. Ale umělecká tvorba, to je dar svobody. Přináší zjasnění, přestože nevystříhá před hříchem, a šťasten je ten, kdo si zachoval vědomí hříšnosti. (Možná právě toto vědomí přispívá k té svobodě, bez níž neexistuje plnohodnotná práce – ve vědě a v umění rozhodně.) Umělec je člo-věk nebo o něco víc člověk než ostatní lidé a i jeho hříchy jsou lidské. Existují větší hříchy než obvyklé a charakteristické pro všechny lidi a právě ty mají zhoubný vliv na umělcův talent a pozvolna ho ničí. Pro umělce je nebezpečná zpupnost, existence pro sebe, zavádění lidí na falešnou cestu, spoluúčast na zločinech sto/490/letí, které jsou jako poblouznění a kterých je tak těžké se zbavit. Nejen umělci, také my ostatní jsme v zajetí těchto pokušení; i já si s bolestí uvědomuju, kde jsem přestoupila a přestupuju zakázaný práh… Cesta svobody je těžká, zejména v takových epochách, jako je naše, ale kdyby si lidé vždycky zvolili cestu svévole, lidstvo by už dávno přestalo existovat. Existuje, a tvůrčí princip byl tedy silnější než princip ničivý. Neodvažuju se soudit, jak to bude vypadat dál. Je to strašné pomyšlení, ale lidstvo, zdá se, už dospělo k hranici, kdy si bude muset vybrat mezi zbožštěním člověka, tedy cestou Kirillova, která vede k sebevraždě, a cestou svobody a návratu k „pochodni zděděné po předcích“.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 489-90.) 03-04