Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Nevěděla bych, co postavit proti svévoli, kdyby nebylo náhodného rozhovoru s Achmatovovou, který mi otevřel oči. Přinesla jsem od Ljuby Erenburgové svazek Eluarda. Ljuba doufala, že se Achmatovová nechá zlákat a něco přeloží. Erenburgovi se kamarádili s Eluardem a vdova naříkala, že ho u nás nikdo nepřekládá. Kde jinde by ho měli překládat, když ne u nás! Achmatovová v něm chvíli listovala, prohlédla si ho, rozzlobeně ho odložila. „To už není /489/ svoboda,“ řekla, „ale svévole…“ Pro mě byl takový protiklad novinkou; netušila jsem, že byl často používán v desátých letech. Mezi jiným jsem ho pak našla jak u Sergeje Bulgakova, tak u Berďajeva. Byli jsme odříznuti nejen od celého světa, ale i od vlastní minulosti – od knih, od myšlenek, od všeho… Když začalo být trochu líp, každý z nás objevoval Ameriku a s úžasem se dopídil nejjednodušších věcí, které znal celý svět. I teď naši lidé jeden po druhém objevují abecedu křesťanství, kterou se jim svého času podařilo zapomenout.
Nebylo to naráz, ale postupně jsem pochopila, že člověk má volbu mezi cestou svobody a cestou svévole. Jazyk pojmů je chudý, a tak používáme slovo „svoboda“ ve dvou významech – v plném smyslu slova a ve spojení „svoboda volby“. Mezi těmito dvěma pojmy je zjevný rozdíl. Když mluvíme o „svobodě volby“, myslíme tím akt vůle. Člověk je skutečně pánem svého osudu, stejně jako národy i lidstvo jako celek: mají svobodu volby. Jiná věc je pojem „svoboda“. Je to pojem hodnotový. Člověk se ubírá cestou svobody, či lépe řečeno, nabývá svobody, když se mu zdaří zbavit se zlých pohnutek svého „já“ a doby, v níž žije. Když zvítězí, osvobodí se od sebe i od epochy, stejně jako občan Anglie se „osvobodí od města“, „freedom of town“, a přestane platit daně. To v žádném případě neznamená osvobození od hříchu, ačkoli podobný pocit určitě znají ti, kdo se z celého srdce účastní přijímání, kdy všichni „přijímají svátost oltářní, jásají a zpívají“. Pro náboženské vědomí je duchovní svoboda jásáním a požehnáním. Tím se liší i požehnané utrpení od našeho, ponurého a strašlivého, ale přece jen do určité míry vznešenějšího než mrzká lhostejnost: všechno, co je, je moudré a ospravedlněné potřebami doby, pokud se to nedotkne mého drahocenného „já“… Díky životu s Mandelštamem jsem postupně dospěla k názoru, Že je lepší, aby náklaďák přejel mě, než abych seděla za volantem a mrzačila lidi já.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 488-89.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Naše smysly nám podávají svědectví o celém kousku světa kolem nás, který – jak běžně říkáme – na ně „působí“(že to je „kousek světa“, musíme ovšem „načíst“, tj. pochopit, interpreetovat). Dohromady to všechno poskytuje naší mysli vlastně pouze chaos, resp. poskytovalo by to chaos, kdyby tu kromě onoho údajného „působení“ neplnila svou mimořádnou úlohu naše soustředěnost – a to ovšem nemůže být na ono „působení“ redukována, ale ani z něho nemůže být odvozována. Naše soustředění je především vždycky „naše“, tj. my jsme ti, kdo se soustředili (soustřeďují) na to nebo na ono. Samo slovo soustředění nás upozorňuje na význam „středu“; ale co je vlastně tím středem, tím „centrem“ ? (Podobně je tomu i v latině a v jazycích, které latinské slovo po nějakých úpravách převzaly: con-centratio souvisí s termínem centrum.) Samozřejmě jedním – a to tím nejvýznamnějším – centrem je subjekt, který se „soustřeďuje“; ale ten tam je vždy, a proto nemůže být zároveň „středem“ (centrem) toho, k čemu takové soustředění směřuje. To soustředění se týká onoho zmíněného již chaosu „dat“ či „informací“ (apod.), ale nemůže být z tohoto chaosu odvozováno, nýbrž daleko spíš na onen chaos aplikováno. Rádl o tom hovoří tak, že naše mysl musí jednotlivé „věci“ z onoho chaosu „vykrajovat“ (to je ovšem jen pokus o příměr).
(Písek, 130201-1.)