Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.


<<    <   2 / 2   >>  >
záznamů: 7

Svévole a svoboda | Svoboda a svévole

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)
Nevěděla bych, co postavit proti svévoli, kdyby nebylo náhodného rozhovoru s Achmatovovou, který mi otevřel oči. Přinesla jsem od Ljuby Erenburgové svazek Eluarda. Ljuba doufala, že se Achmatovová nechá zlákat a něco přeloží. Erenburgovi se kamarádili s Eluardem a vdova naříkala, že ho u nás nikdo nepřekládá. Kde jinde by ho měli překládat, když ne u nás! Achmatovová v něm chvíli listovala, prohlédla si ho, rozzlobeně ho odložila. „To už není /489/ svoboda,“ řekla, „ale svévole…“ Pro mě byl takový protiklad novinkou; netušila jsem, že byl často používán v desátých letech. Mezi jiným jsem ho pak našla jak u Sergeje Bulgakova, tak u Berďajeva. Byli jsme odříznuti nejen od celého světa, ale i od vlastní minulosti – od knih, od myšlenek, od všeho… Když začalo být trochu líp, každý z nás objevoval Ameriku a s úžasem se dopídil nejjednodušších věcí, které znal celý svět. I teď naši lidé jeden po druhém objevují abecedu křesťanství, kterou se jim svého času podařilo zapomenout.
Nebylo to naráz, ale postupně jsem pochopila, že člověk má volbu mezi cestou svobody a cestou svévole. Jazyk pojmů je chudý, a tak používáme slovo „svoboda“ ve dvou významech – v plném smyslu slova a ve spojení „svoboda volby“. Mezi těmito dvěma pojmy je zjevný rozdíl. Když mluvíme o „svobodě volby“, myslíme tím akt vůle. Člověk je skutečně pánem svého osudu, stejně jako národy i lidstvo jako celek: mají svobodu volby. Jiná věc je pojem „svoboda“. Je to pojem hodnotový. Člověk se ubírá cestou svobody, či lépe řečeno, nabývá svobody, když se mu zdaří zbavit se zlých pohnutek svého „já“ a doby, v níž žije. Když zvítězí, osvobodí se od sebe i od epochy, stejně jako občan Anglie se „osvobodí od města“, „freedom of town“, a přestane platit daně. To v žádném případě neznamená osvobození od hříchu, ačkoli podobný pocit určitě znají ti, kdo se z celého srdce účastní přijímání, kdy všichni „přijímají svátost oltářní, jásají a zpívají“. Pro náboženské vědomí je duchovní svoboda jásáním a požehnáním. Tím se liší i požehnané utrpení od našeho, ponurého a strašlivého, ale přece jen do určité míry vznešenějšího než mrzká lhostejnost: všechno, co je, je moudré a ospravedlněné potřebami doby, pokud se to nedotkne mého drahocenného „já“… Díky životu s Mandelštamem jsem postupně dospěla k názoru, Že je lepší, aby náklaďák přejel mě, než abych seděla za volantem a mrzačila lidi já.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 488-89.)
vznik lístku: duben 2003

Stvořitelství zvnějšku a zevnitř

Ladislav Hejdánek (2015)
Myšlenka stvořitelství je prastará a je nepochybně založena na lidských zkušenostech s přetvářením a utvářením různých užitečných statků a předmětů. To však zároveň předznamenává jistou její předsudečnost, protože člověk nemůže „vyrobit“ něco v takové úplnosti, že by k tomu nemusel použít něčeho jiného, co sám nevyrobil. (Tak třeba i v bibli najdeme obraz Boha jako hrnčíře, apod.) Proto je myšlenka „stvoření z ničeho“ tak principiální, ale zdá se, že nikdy nebyla domyšlena až do posledních důsledků. Ukazuje se totiž, že chybná je sama představa (myšlenka), že Stvořitel může mít „proti sobě“ nějakou „nicotu“, k níž svým stvořitelským aktem přistupuje zvnějška čili „odjinud“; eventuálně jako by „nicota“ měla nějaké své „jinde“, které by bylo mimo ni či „před“ ní. V takovém případě by to umožňovalo i vztah podivně obrácený, totiž že „nicota“ by byla nitrem, niterností (ovšem „ryzí“ niterností), kdežto Stvořitel by byl vnějškem, něčím jí vnějším, něčím „před ní“. Ale to právě musíme odmítnout; Stvořitel (event. Bůh) nemůže být chápán jako něco předmětného; zároveň však nemůže být chápán jako „nicota“ resp. nemůže být s „nicotou“ ztotožněn. Když „Stvořitele“ myšlenkově uchopíme jako ryzí niternost, zůstává nezodpověděna otázka, co je potom ta „nicota“, neboť rozhodně nemůže být pojata jako cokoli „předmětného“. V tuto chvíli to neumím pochopit jinak než tak, že nicota je budoucnost, která ještě nezačala přicházet; protože však „ryzí nepředmětnost“ chápu jako budoucnost, zdá se jako nezbytné rozlišit dvojí budoucnost: jednak budoucnost, která přichází, jednak budoucnost, která nemůže sama přicházet, ale může být uskutečňována (realizována). To je však potom aktivita, tj. ta či ona akce – a akcí je schopen pouze nějaký subjekt. „Ryzí nepředmětnost“ však nemůžeme interpretovat jako nějaký „Subjekt“ (či Super-subjekt, eventuelně Proto-subjekt), neboť bychom se pak museli dotazovat po nějaké „Proto-události“, která jediná by si takový Proto-subjekt mohla (dovedla) ustavit či vytvořit (a už vůbec by se nemohla takovým Super-subjektem stát). – Zdá se, že se tady ve svých úvahách dostávám do těžko řešitelných problémů.
(Písek, 150508-1.)
vznik lístku: květen 2015