Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Milý Martine,
díky za novou zprávu; vypadá to tedy s otcem dobře, když ho chtějí už pustit domů. Maminka to asi celkem dobře odhadla, když měla za to, že to otec trochu přehnal a po tom filmu se Šabatou a o něm tam zůstal příliš dlouho a ještě zuřivě diskutoval.
Do toho Tvého článku jsem zběžně nahlédl. Musíš si uvědomit, že už do Prahy nejezdím a že moc nevím ani o nakladatelských plánech edičních, ani o redakčních plánech časopisu. Vliv na to nemám téměř žádný, i když nepochybně to je má vina; prostě se o to nestarám (je v tom všem mnohé, co se mi nelíbí). Z Tvého textu mám však dojem, že je zbytečný, protože věcného je tam málo, ale je také vadný, je tam dost pochybných a někdy vysloveně chybných formulací (a myšlenek, i když myšlenky tam moc nejsou, spíš jen „škatulky“ s názvy). První, co mi padlo do oka, je zmínka o Hegelovi – hned na začátku. Všichni (aspoň u nás) to přece znají jinak: po Kantovi se německá romantika rozhodla proti dosavadní tradici vycházet ze „subjektu“, a objektivitu, předmětnost odvozovat od něho. Hegelovi na tom vadilo nebezpečí subjektivismu, a to bylo oprávněné. Ale jeho „objektivní“ idealismus, jak to říkají učebnicové floskule, neznamenal návrat k starému pojetí „subjektu“ jakožto „objektu“ (resp. jakožto „substanci“, což byly jen různé a často zmatené překlady řeckého HYP0KEIMENON), ale nadále šlo o převratné, docela nové pojetí „subjektu“, ostře postavené proti tomu dřívějšímu. Ten citát, který uvádíš pod čarou, jsi buď vůbec nepochopil – anebo jej vědomě užíváš proti obecnému chápání Hegela (a pak bys ovšem měl napsat zvláštní výklad o tom, jak Ty jinak chápeš Hegela, a musel bys to ostře – a zejména zjevně, tématicky – postavit proti něčemu konkrétnímu, tj. něčímu konkrétnímu „nepochopení“. Četl jsi vůbec Hegelovu Fenomenologii? (A měl bys to číst německy, proto i já tak budu citovat.) Hned na začátku, již v předmluvě, je slavná Hegelova věta: „Es kommt ... allles darauf an, das Wahre nicht als Substanz, sondern eben so sehr als Subjekt aufzufassen und auszudrücken.“ To jsi přehlédl? To, co jsi hned na začátku článku napsal (a jak jsi citát vytrhl z kontextu), spadá přesně pod Hegelův titul „Gedankenlosigkeit“, a ještě to představuje understatement. Nevím, jak o tom v redakci mluvili, ale dovedu si představit, že sám tento začátek musel posuzovatele naladit ostře proti autorovi. Člověku jen trochu obeznámenému nejen s Hegelem, ale vůbec s tou situací, kdy došlo k obrovskému objevu „subjektu“ jakožto „non-objektu“ a „non-substanci“ (na což si románsky a také anglicky jazykově orientovaní myslitelé stále ještě jen zvykají, jak lze bohatě doložit z literatury) musíš připadat jako spadlý z višně. – K tomu bych ovšem musel ještě dodat – s ohledem na téma tvého textu – že stále ještě většina současných myslitelů má potíže s rozlišením mezi adjektivy „subjektivní“ a „subjektní“ (viz také můj článek do Vesmíru, kterým začíná „Nepředmětnost“).
Protože jsem kdysi o tom všem a zejména o „subjektivitě“ taky psal (v samizdatové polemice s tam nejmenovaným Zdeňkem Neubauerem, tiskem to nikdy nevyšlo), posílám Ti to na usmířenou (po tom, jak jsem Tě asi naštval). Teď už jsem to dlouho nečetl, jen jsem do toho nahlédl a hned jsem tam něco musel opravit; asi bych tam změnil i leccos dalšího. Ale do případné diskuse to stačí.
Tak zdar a sílu, vše dobré a pozdrav celé rodině ! L v H .
(Z e-mailu Martinu Šimsovi, 21. ledna 2008, 18:35; Písek, 080122-1.)

Nicolai Hartmann (1939(-64))

Man wende hiergegen nicht ein, es müsse doch auch ein „Wesen“ der Substanz und der Kausalität geben. Damit verschiebt man den Begriff der Wesenheit. Denn selbstverständlich steht dieser Begriff in der Mannig¬faltigkeit philosophischer Terminologie nicht fest. Man kann ihn leicht zu einem bloß methodischen Mittel, das Allgemeine im Speziellen heraus¬zuheben, herabsetzen; dann aber ist er nicht mehr geeignet, die Seins¬weise idealen Seins ontologisch zu charakterisieren. Außerdem gehen ja gerade die aufgezeigten spezifischen Realmomente der Substantialität und Kausalität in solchen abstrahierten „Wesenheiten“ nicht auf; sie bleiben heraus, was man auch anstellen mag, sie mit hineinzunehmen. Wie man also das „Wesen“ solcher Kategorien auch fassen mag, man faßt damit doch nur das Unwesentliche in ihnen. Der Sinn des „Wesens“ schlägt in sein Gegenteil um.
(3474, Der Aufbau der realen Welt, Berlin 31964, S. 57.)

Nicolai Hartmann (1939(-64))

... In der Substanz nämlich handelt es sich keineswegs bloβ um ein Substrat, sondern um die Beharrung im Fluß der Veränderung. Sie ist das „Sich-Erhaltende“ im Wechsel der Zustände, dasjenige, was im Strom des Ge¬schehens der Vergänglichkeit widerstrebt. Dieses dynamische Verhältnis kann nur in der realen Welt bestehen; denn es setzt die Dynamik des Geschehens selbst voraus, diese aber ist dem idealen Sein von Grund aus fremd. Die Unveränderlichkeit der Wesenheiten aber hat mit Substantialität nichts zu schaffen; ihre Unberührtheit vom Entstehen und Ver¬gehen beruht auf ihrer Zeitlosigkeit.
Und ähnlich ist es mit der Kausalität. Wäre Kausalität nichts als eine Gesetzlichkeit -- das Kausal-,,Gesetz“ --, so wäre sie freilich auch als Wesenheit faßbar; aber sie besteht nicht darin allein. Sie ist vielmehr die dynamische Reihe der Stadien des Prozesses, sofern diese einander her¬vorbringen oder ineinander übergehen. Sie ist der fortlaufend kontinuier¬liche Nexus, der das zeitlich Auseinanderliegende in eindeutiger, irre¬versibler Abhängigkeit verknüpft und so die Einheit eines Gesamtvor¬ganges erst möglich macht. Etwas derartiges ist im dynamiklosen Reich des idealen Seins ein Ding der Unmöglichkeit. Dort gibt es wohl andere Formen der Determination und Abhängigkeit, aber keine Kausalität.
Man wende hiergegen nicht ein, es müsse doch auch ein „Wesen“ der Substanz und der Kausalität geben. Damit verschiebt man den Begriff der Wesenheit. ...
(3474, Der Aufbau der realen Welt, Berlin 31964, S. 57.)

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Svoboda hledá smysl, svévole si klade cíle. Svoboda je vítězstvím osobnosti, svévole je plodem individualismu. Zbožštění národa, nacionalismus, je zvláštní případ individualistického kultu, určitý druh individualismu. Leonťjev, který vypráví svůdné pohádky o národech, jež podobně jako stromy mají zvláštní kořeny a jejichž listy jsou nenapodobitelné, patří k výrazným zastáncům svévole. Bojuje za rozdělení, přičemž zapomíná na odkaz křesťanství a na to, že lidský rod je jednotný a nedělitelný. Když mluvím o jednotě a nedělitelnosti, zdaleka tím nemyslím, že na celém světě má být jednotná a standardní kultura, vzniklá promísením všech kultur. Dům, v němž člověk žije, vyrostl ze země a spojil se s krajinou. Je vybudován ze dřeva nebo z hlíny, které vznikly v této, a ne v nějaké jiné zemi. Dokonce i když dům nahradí moderní architektura, nadále si uchovává spojení s krajinou, také značně proměněnou lidmi, kteří v ní žili. Dům je základ kultury, první mezník, přitom však nejde o dům jako takový, vybrala jsem ho jen jako příklad, jaký charakter má oddělená existence. Nic víc.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 491.)

Naděžda Mandelštamová ((1950)-1972)

Nevěděla bych, co postavit proti svévoli, kdyby nebylo náhodného rozhovoru s Achmatovovou, který mi otevřel oči. Přinesla jsem od Ljuby Erenburgové svazek Eluarda. Ljuba doufala, že se Achmatovová nechá zlákat a něco přeloží. Erenburgovi se kamarádili s Eluardem a vdova naříkala, že ho u nás nikdo nepřekládá. Kde jinde by ho měli překládat, když ne u nás! Achmatovová v něm chvíli listovala, prohlédla si ho, rozzlobeně ho odložila. „To už není /489/ svoboda,“ řekla, „ale svévole…“ Pro mě byl takový protiklad novinkou; netušila jsem, že byl často používán v desátých letech. Mezi jiným jsem ho pak našla jak u Sergeje Bulgakova, tak u Berďajeva. Byli jsme odříznuti nejen od celého světa, ale i od vlastní minulosti – od knih, od myšlenek, od všeho… Když začalo být trochu líp, každý z nás objevoval Ameriku a s úžasem se dopídil nejjednodušších věcí, které znal celý svět. I teď naši lidé jeden po druhém objevují abecedu křesťanství, kterou se jim svého času podařilo zapomenout.
Nebylo to naráz, ale postupně jsem pochopila, že člověk má volbu mezi cestou svobody a cestou svévole. Jazyk pojmů je chudý, a tak používáme slovo „svoboda“ ve dvou významech – v plném smyslu slova a ve spojení „svoboda volby“. Mezi těmito dvěma pojmy je zjevný rozdíl. Když mluvíme o „svobodě volby“, myslíme tím akt vůle. Člověk je skutečně pánem svého osudu, stejně jako národy i lidstvo jako celek: mají svobodu volby. Jiná věc je pojem „svoboda“. Je to pojem hodnotový. Člověk se ubírá cestou svobody, či lépe řečeno, nabývá svobody, když se mu zdaří zbavit se zlých pohnutek svého „já“ a doby, v níž žije. Když zvítězí, osvobodí se od sebe i od epochy, stejně jako občan Anglie se „osvobodí od města“, „freedom of town“, a přestane platit daně. To v žádném případě neznamená osvobození od hříchu, ačkoli podobný pocit určitě znají ti, kdo se z celého srdce účastní přijímání, kdy všichni „přijímají svátost oltářní, jásají a zpívají“. Pro náboženské vědomí je duchovní svoboda jásáním a požehnáním. Tím se liší i požehnané utrpení od našeho, ponurého a strašlivého, ale přece jen do určité míry vznešenějšího než mrzká lhostejnost: všechno, co je, je moudré a ospravedlněné potřebami doby, pokud se to nedotkne mého drahocenného „já“… Díky životu s Mandelštamem jsem postupně dospěla k názoru, Že je lepší, aby náklaďák přejel mě, než abych seděla za volantem a mrzačila lidi já.
(7200, Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996, str. 488-89.)