Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Henri Bergson (1932)

Nemusí být hudebníkem, obecně vzato je však spisovatelem; a analýza stavu jeho vlastní duše ve chvíli, kdy píše, mu pomůže pochopit, jak láska, v níž mystikové vidí samu podstatu božství, může být současně osobou i tvůrčí silou. ... Existuje však ještě jiná, ctižádostivější a méně jistá metoda skladby, neschopná říci, kdy dospěje k výsledku a zda k němu vůbec dospěje. Jejím základem je to, že tvůrce vystoupí z intelektuální a společenské roviny až do bodu duše,z nějž vychází nárok tvoření. Duch může tento nárok, který v něm sídlí, plně pocítit třeba jen jednou za život, přesto je stále přítomný jako jedinečná emoce, rozechvění nebo vzmach přijatý z hloubi samých věcí. Aby mu plně sloužil, musí tvůrce kout slova, tvořit ideje, ale to už by nebyla komunikace, a tedy také ne psaní. Spisovatel se přesto pokusí provést neproveditelné. Vydá se hledat prostou emoci, formu, která by chtěla stvořit svou látku, a spolu s ní půjde vstříc již hotovým idejím, již existujícím slovům, zkrátka společenským výřezům skutečnosti. Po celou svou cestu bude cítit, jak se emoce vyjevuje ve znacích, jež z ní vyšly, tedy ve fragmentech své vlastní materializace. Jak tyto prvky, z nichž každý je svého druhu jedinečný, přivést ke shodě se slovy, která již vyjadřují nějaké věci? Bude nutné znásilnit slova a donutit prvky. Přesto úspěch nebude nikdy jistý; spisovatel se v každém okamžiku ptá, zda mu vůbec bude dáno dospět k cíli; za každý částečný úspěch bude vzdávat dík náhodě, jako by tvůrce slov/183/ních hříček mohl děkovat slovům, jež mu přišla do cest, že se propůjčila k jeho hře. Pokud však uspěje, neobohatí společnost jen částkou, kterou lze vzápětí zase promarnit, nýbrž kapitálem, který ponese úroky donekonečna, myšlenkou, jež na sebe dokáže pro každou novou generaci vzít novou podobu. To jsou dvě metody literární tvorby. Navzájem se sice nevylučují, jsou však zásadně různé. Pokud si chce filosof představit lásku, v níž mystikové spatřují samu podstatu Boha, jako tvořivou energii, musí myslet na druhou z metod, na obraz tvoření látky skrze formu, který mu
můžeme poskytnout.
Má tato láska nějaký předmět? Poznamenejme, že emoce vyššího řádu astačí sama sobě. Jako vznešená hudba vyjadřuje lásku. Není to však láska k někomu. Jiná hudba by znamenala jinou lásku. Byla by to atmosféra různých citů, dvě různé vůně a v obou případech by láska byla určena svou podstatou, nikoli předmětem. Je však obtížné mít pojem činné lásky, která by se k ničemu neobracela. Mystikové vskutku jednomyslně dosvědčují, že Bůj potřebuje nás, stejně jako my potřebujeme Boha. A proč by nás jinak potřeboval, ne-li, aby nás miloval? K takovému závěru nutně dojde filosof, pokud se přikloní k mystické zkušenosti. Stvoření se mu bude jevit jako dílo, v němž Bůh vytvořil tvůrce a přidružil tak k sobě bytosti hodné jeho lásky.
(Dva zdroje morálky a náboženství, Vyšehrad, Praha 2007, str. 182-83.)

Ngaio Marsh (1967)

„Je příjemné být ve společnosti někoho, kdo ho zná a nechlubí se tím a nezaměňuje úctu se zbožňováním,“ řekla Emily.
„Obdiv je snad na místě? Je jedinečný. Nikdy vás, Emily, nenapadlo, že talent se drží té své prostřední cesty a jen tu a tam zakolísá, kdežto génius se skoro vždycky dopouští obrovských chyb?“
„Třeba některé světice prerafaelitů nebo místa v Cymbelinovi?“
„Ano. A taky si myslím, že géniovi obvykle chybí vkus.“
„V žádném směru není zatížen intelektuálním snobismem?“ /382/
„Ne, to jistě ne.“
(Smrt v Delfínu, in: 3x superintendent Alleyn, Praha 1985, s. 381-2.)

Ngaio Marsh (1938)

… Pane Alleyne, choval jsem k lordu Robertovi nejhlubší úctu. Úcty k němu nemohl mít člověk nikdy dost. Budil dojem komické postavy, aristokratického podivína s neobyčejným půvabem. Ale byl mnohem víc. Fantasticky mu to myslelo. V hovoru pochopil vše, co zůstalo nevyřčeno, jeho intelekt byl subtilní /137/ a přitom pevný. Jsem muž z lidu. Obdivuji všechny své duchaplné přátele a rozumím jim – Cristo mio, abych nerozuměl! – mým duchaplným pacientům. Ale v hloubi duše jsem v jejich společnosti nesvůj. S lordem Robertem tomu bylo jinak. Odhalil jsem před ním své nitro a později jsem se nestyděl, že jsem to udělal.“
„Složil jste mu tímto doznáním velkou poklonu,“ řekl Alleyn.
(5535, Vražda po plese, in: 5535, Třikrát superintendent Alleyn, Praha 1985, str. 136-37.)

Ngaio Marsh (1938)

… třebaže Alleyn věděl, že skutečně truchlí, pocítil jakousi netrpělivost. Posmrtné formality mu byly protivné. Mrtvé tělo je jen a jen nesnesitelnou karikaturou někoho, koho člověk miloval. Je připomínkou nevýslovné potupy, a přesto lidé obklopují své mrtvé hloupými obřadnostmi a žádají vás, právě tak jako to učinila Mildred, speciálně přitlumeným hlasem, abyste se na ně šli podívat.
(5535, Vražda po plese, př. Hana Knížková, Praha 1985, str. 264.)

Jan Patočka (1952)

Sukcesivní vědomí i uvědomění sukcesivnosti mají nepochybně krom lidí též animalia. Přesto animalia nežijí časově, tj. neplánují, nerozvrhují čas, nežijí časovými úkoly, nemají skutečný osud. Žijí úzké přítomnosti. Ne že by tato přítomnost neobsahovala svou perspektivu do !“minula“ i „budoucna“, ale aktuálno, přítomnost, absorbuje animalia úplně. Tam, kde není odpoutání od této aktuální vázanosti, nemůže být hlubšího chování k času v jeho širším rozsahu: nemůže být např. kritický, odmítavý postoj k tomu, co již jest (tj. co bylo), nemůže být též navazování na minulost. To je pochopitelné, považují-li někteří myslitelé za podstatu časového vědomí v tomto lidském, historickém smyslu negativní, záporný vztah k tomu, co je hotové, dané; pro historický čas je charakteristická přítomná negace minulosti programem, projektem budoucna (přičemž, poněvadž minulost též byla budoucností, která stejným způsobem popírala, je možné navázání na ty momenty minulosti, které v ní jsou spřízněny s aktuální negací). Tak se vlastním pramenem lidské historičnosti stává aktuální rozpor: v přítomnosti obsažený konflikt budoucího s minulým, a budoucnost, moment novosti, stává se vlastním generátorem lidského, historického času. Čas historický je tu podáván podstatně jako tvořivý; čas historický je tvorba nového. Abychom dospěli specificky k lidskému časovému vědomí, nepostačí sukcese a její kontinuita; musí tu být též diskontinuita, představovaná oním radikálním „ne“ k tomu, co je pouze dáno a tradováno.
(Čas, mýtus, víra, in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 133; původně Křesť. revue XIX, 1952, č. 3-4, str. 112-116.)