Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Kauzalita (a substance) | Substance (a kauzalita)
Nicolai Hartmann
(1939(-64))
... In der Substanz nämlich handelt es sich keineswegs bloβ um ein Substrat, sondern um die Beharrung im Fluß der Veränderung. Sie ist das „Sich-Erhaltende“ im Wechsel der Zustände, dasjenige, was im Strom des Ge¬schehens der Vergänglichkeit widerstrebt. Dieses dynamische Verhältnis kann nur in der realen Welt bestehen; denn es setzt die Dynamik des Geschehens selbst voraus, diese aber ist dem idealen Sein von Grund aus fremd. Die Unveränderlichkeit der Wesenheiten aber hat mit Substantialität nichts zu schaffen; ihre Unberührtheit vom Entstehen und Ver¬gehen beruht auf ihrer Zeitlosigkeit.
Und ähnlich ist es mit der Kausalität. Wäre Kausalität nichts als eine Gesetzlichkeit -- das Kausal-,,Gesetz“ --, so wäre sie freilich auch als Wesenheit faßbar; aber sie besteht nicht darin allein. Sie ist vielmehr die dynamische Reihe der Stadien des Prozesses, sofern diese einander her¬vorbringen oder ineinander übergehen. Sie ist der fortlaufend kontinuier¬liche Nexus, der das zeitlich Auseinanderliegende in eindeutiger, irre¬versibler Abhängigkeit verknüpft und so die Einheit eines Gesamtvor¬ganges erst möglich macht. Etwas derartiges ist im dynamiklosen Reich des idealen Seins ein Ding der Unmöglichkeit. Dort gibt es wohl andere Formen der Determination und Abhängigkeit, aber keine Kausalität.
Man wende hiergegen nicht ein, es müsse doch auch ein „Wesen“ der Substanz und der Kausalität geben. Damit verschiebt man den Begriff der Wesenheit. ...
(3474, Der Aufbau der realen Welt, Berlin 31964, S. 57.)
vznik lístku: únor 2007
Čas | Časovost (Zeitlichkeit)
Nicolai Hartmann
(1939(-64))
Hinter der Beharrung und der ununterbrochenen Folge des Bewirkens steht etwas weit Fundamentaleres, was die Realkategorien noch radikaler von den Idealkategorien scheidet: die Zeitlichkeit. Beharrung und Wech¬sel, Wirken und Bewirktwerden gibt es nur im Zeitfluß. Dieser aber ist nur dem Realen eigentümlich. Er macht recht eigentlich, und zwar in aller Greifbarkeit und Gegebenheit, den Unterschied des Realen vom Idealen aus. Er ist zum mindesten die bekannteste und gleichsam die populärste Seite an diesem Unterschied. /58/
Wesenheiten gelten von alters her mit Recht als das Zeitlose. Man hat sie deswegen für das im höheren Sinne Seiende erklärt; denn sie unter¬liegen der Vergänglichkeit nicht. Diese Enthobenheit erschien als erha¬bene Ewigkeit. Das Reale dagegen — und zwar in ganzer Ausdehnung, einschließlich des seelisch und geistig Realen — ist dem Entstehen und Vergehen unterworfen. Und solange man diese beiden Momente des Pro-zesses, und mit ihnen das Werden überhaupt, in Gegensatz zum Sein brachte, mußte alles Werdende um seiner Zeitgebundenheit willen als ein nur uneigentlich Seiendes erscheinen.
Läßt man in dieser uralten Entgegensetzung die traditionelle Enge des Seinsbegriffs und das Werturteil zugunsten des Idealen fallen, so bleibt die klare Einsicht übrig, daß an der Zeitlichkeit als solcher sich die Real¬welt vom Wesensreich radikal scheidet. An der Zeit haben wir das Beispiel einer reinen Realkategorie, der unter den Idealkategorien nichts ent¬spricht, was ihr irgend vergleichbar wäre.
(3474, Der Aufbau der realen Welt, Berlin 31964, S. 57.)
vznik lístku: únor 2007
Kosík, Karel
Jan Patočka
(1969)
Kosík zásadně odmítá být fenomenologem a hledá ve fenomenologii pouze „racionální jádro“. Z našeho stanoviska je třeba litovat, že fenomenologem není dost.
Přes tyto poznámky, které podávám ze svého osobního stanoviska, spěchám poznamenat, že Kosíkova kniha znamená průlom a v jistém smyslu epochu: je to tvůrčí navázání na velkou, hloubkovou problematiku zatím poslední fáze filosofického myšlení. Kosíkovi se podařilo to, co celým generacím, následujícím po našich čtyřicátnících, nebylo dopřáno, totiž rozpracovat původním způsobem základní tematiku, o kterou v dnešním myšlení běží. Vyrovnávat se s Kosíkovou filosofií znamená postavit se na úroveň problémů, traktovaných předními mysliteli posledních dvou set let. Kosíkovou prací vrací se naše myšlení tam, kde svou podstatou chtělo být již v první polovině minulého století – myšlením oné zásadní proměny, která se s člověkem stala v moderní době, spočívající v tom, že člověk neakceptuje dané, nýbrž mění je a vytváří tím zároveň teprve sebe sama, své duchovní možnosti i svůj svět.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 132.)
vznik lístku: únor 2003
Kosík, Karel
Jan Patočka
(1969)
Abychom prostě resumovali své kritické poznámky: Kosíkova práce skutečně ukazuje hluboké porozumění tomu, že problematika klasické německé filosofie, hlavně Hegelovy, marxismu a moderní fenomenologie a existencialismu patří k jedinému /131/ významovému celku, a podává ke konkrétnímu řešení těchto vztahů velmi pozoruhodný příspěvek tím, že posunuje pojem praxe na místo, kde existenciální filosofie a ontologie z ní vycházející klade existenci. Avšak tento úkol u Kosíka se mi zdá nedořešen, protože jeho „dialektika konkrétního“ není stále ještě dialektika žitého života, kterým nepochybně jsme, nýbrž přeskakuje tento problém až do dialektiky věcí, kterými již tak nepochybně nejsme, do cela hypotetické dialektiky přírody, která není přírodou přírodovědy.
Nezdá se nám vhodné zavěsit konkrétní dialektiku praxe, která je něčím zkušenostně daným, na metafyzickou dialektiku, když je možno bez této metafyziky vymezit oblast zkoumání praxe jako oblast smyslu, do něhož vnějšek zasahuje potud, pokud dává příležitost k budování smyslu. Praxi je potřebí zkoumat fenomenologicky a bude-li pak třeba, teprve ontologicky; fenomenologie života je fundament antropologie a ta možná pak i pro ontologii, pokud v lidské praxi jde o porozumění bytí, nejen jsoucnům, jako jsou věci a my sami.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 130-31.)
vznik lístku: únor 2003
Kosík, Karel
Jan Patočka
(1969)
Pozoruhodné se mi zdá, že k tomu všemu, k tomuto nalezení sebe a zároveň ústředního problému moderního myšlení dochází současně s politickým děním pro nás odedávna nejzávažnějším.
Byla to tato filosofie, která zároveň prohlásila otevřeně za filosofii revoluce – jakožto jádra, kolem něhož krouží celá moderní problematika – a která to učinila jakožto filosofie, v ryzí věcné diskusi přes hranice společenských systémů, bez asistence politiků a ani jim neasistujíc, jež znamenala v našich poměrech signál naší historické i duchovní situace.
Kosíkova filosofie, s níž v mnohém nesouhlasíme – své názory jsme vyjádřili, – je českou filosofií dnešní doby.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 133.)
vznik lístku: únor 2003