Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Oscar Wilde (1854-1900)

JACK
My dear Algy, I don't know whether you will be able to understand my real motives. You are hardly serious enough. When one is placed in the position of guardian, one has to adopt a very high moral tone on all subjects. It's one's duty to do so. And as a high moral tone can hardly be said to conduce very much to either one's health or one's happiness, in order to get up to town I have always pretended to have a younger brother of the name of Ernest, who lives in the Albany, and gets into the most dreadful scrapes. That, my dear Algy, is the whole truth pure and simple.
ALGERNON
The truth is rarely pure and never simple. Modern life would be very tedious if it were either, and modern literature a complete impossibility!
JACK
That wouldn't be at all a bad thing.
(The Importance of Beeing Earnest, Act 1 – www : )

Oscar Wilde (1854-1900)

JACK
Oh, Gwendolen is as right as a trivet. As far as she is concerned, we are engaged. Her mother is perfectly unbearable. Never met such a Gorgon . . . I don't really know what a Gorgon is like, but I am quite sure that Lady Bracknell is one. In any case, she is a monster, without being a myth, which is rather unfair . . . I beg your pardon, Algy, I suppose I shouldn't talk about your own aunt in that way before you.
ALGERNON
My dear boy, I love hearing my relations abused. It is the only thing that makes me put up with them at all. Relations are simply a tedious pack of people, who haven't got the remotest knowledge of how to live, nor the smallest instinct about when to die.
(The Importance of Beeing Earnest, Act 1 – www : )

Ladislav Hejdánek (2012)

Ve filosofii je někdy velmi produktivní zavedení nového pojmu do již daných (zavedených) kontextů: tím totiž dojde k osvětlení toho, co se stalo nějak běžným, z nového úhlu, také k novému ,zvážení‘ nosnosti některých dosud užívaných pojmů (a pokud nešlo o starší pojmové kontexty, také k vytvoření nových pojmových rozvrhů, vhodných k upřesnění určitých ještě předpojmových porozumění, apod.). Typickým způsobem se již odedávna stalo užití takového nezvyklého nebo alespoň v novém pojetí posunutého a pozměněného významu některého slova, za nímž se původně může skrývat myšlenkový infiltrát (nekontrolovaný) či kontraband (záměrný), nyní však zavedením nového významu a přímo pojmu (kvůli přesnosti) odkrytý a odhalený jako neudržitelný. Něco takového však ještě nemůžeme považovat za „filosofický experiment“, neboť to nepřesahuje pouhý pokus na základě nápadu. Filosofický experiment musí být velmi dobře připraven a svým způsobem vymezen předem, aby bylo možno na každém dalším myšlenkovém kroku znovu a znovu ověřovat, zda nově zavedený pojem (či celý koncept) byl (a je) náležitě dodržován. Což pochopitelně platí i pro myšlenkový experiment; jeho eventuelní filosofičnost je tře zkoumat zvlášť.
(Písek, 121124-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Experiment ve vědách (přírodních) je cílené provedení určitých aktivit, co nejlépe promyšlených, a to tak, abychom co nejpřesněji věděli, co děláme a jak to děláme. A přitom napjatě očekáváme, co „to“ udělá, aniž jsme to mohli předem odhadnout (natož předem určit); proto onen experiment právě provádíme, abychom to zjistili. Proto je třeba od experimentu přísně odlišit pouhý pokus o něco, který se může zdařit, ale také nemusí. Ale i když se zdaří, nemusíme ještě vědět, v čem ten zdar spočívá; abychom tomu lépe porozuměli, musíme něco podobného provádět víckrát (a s malými obměnami – to už se začíná experimentu blížit). Naproti tomu tzv. experimentování ve sféře umění je opuštění některého z pravidel, jež se zrodila a upevnila v jisté tradici (jde tedy o jisté uvolnění tradice, které se však liší od pouhé entropické tendence tím, že vedle jistého uvolnění tu je naopak zase jakési vytvoření a upevnění nových pravidel, zpravidla náročnějších, než byla ta opuštěná). Zatímco ve vědě úspěch experimentu spočívá v novém poznatku, úspěch experimentu v umění spočívá v tom, jak na výsledek budou reagovat jiní, jednak jiní umělci, zejména však posluchači, diváci, zkrátka umělecká „veřejnost“, umělecký svět vůbec. – Od obojího uvedeného typu „experimentování“ se však ještě významně liší experiment ve filosofii (viz tam).
(Písek, 121123-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Ve filosofii je „experiment“ čímsi mimořádně důsažným, s filosofováním nerozlučně, takřka bytostně spjatým. Každá (nová) filosofická myšlenka vlastně takovým experimentem je resp. jako takový experiment začíná. Ovšem aby bylo možno určitý myšlenkový pokus označit jako filosofický, je k tomu zapotřebí určitých myšlenkových předpokladů, zejména pak užití pojmů a pojmovosti. Tak třeba aby měla filosofický smysl věta, že všechno je voda (nebo vzduch atd.), je zapotřebí „experimentálně“ myslet (a tedy začít pojmově vypracovávat) myšlenku arché. Bez toho by se onen výrok, že všechno je voda, musel jevit jako banálně nesmyslný. Experimentálnost filosofického tázání po arché tedy nespočívá ve vymýšlení, zda jde spíše o vodu než o vzduch (či dokonce oheň), nýbrž v nasuzování a dalším detailním upřesňování pojmu arché (a třeba aniž by pojmenování samo předcházelo). Když Aristotelés zdůrazní, že každá změna musí probíhat na „něčem“, tj. na nějakém substrátu, který se nemění (resp. který není součástí oné změny), je to určitý myšlenkový, pojmový rozvrh, který pak může být domýšlen a eventuelně opraven, případně ovšem také zavržen. Výsledek není zřejmý ihned, ale může (a dokonce musí) být vždy znovu zjišťována jeho nosnost v nových kontextech, takže jen ve výjimečných případech je možno jej s jistotou prohlásit za nikam nevedoucí, nesprávně rozvržený nebo přímo mylný.
(Písek, 121123-2.)