Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Celé myšlení je vlastně založeno na experimentování: formou „pokusů a omylů“ (trial and error) rozvrhujeme (na nějaké úrovni a určitými příslušné epoše vlastními resp. v ní rozšířenými a uplatňovanými ,prostředky‘) nahlédnutí smyslu něčeho, oč nám jde resp. k čemu se chceme nějak blíž dostat. Prostředky příslušející dané době ovšem mají tzv. předpoklady, které mohou být v též době buď zčásti rozpozná(vá)ny anebo zůstávají nerozpoznány (a jsou rozpoznávány až v dobách pozdějších. Tyto předpoklady však jen zčásti a jen relativně zůstávají bez proměny, neboť tím, jak jich je používáno, jsou někdy mírně a jindy rozhodněji opravovány a upravovány. To v důsledcích znamená, že ve chvíli, kdy je objevena nová tématika, může to mít značné a více méně zřetelné následky nejen pro rozmanité posuny významové (pokud jde o slova, termíny), a nejen pro myšlenkové ,prostředky‘, jichž si jsme vědomi, ale také pro ony ,předpoklady‘, které jsou vlastně velmi často rozvrhovány nevědomky, takříkajíc „nazdařbůh“, tentativně a – pokud přece jde o více méně vědomý a plánovaný pokus – „na zkoušku“. Tak je tomu jak v těch případech, kdy se pokoušíme myšlenkově proniknout k něčemu předmětně skutečnému, tak – a zejména – v případech, kdy takové „předmětná“ skutečnost není naším vlastním cílem, ale spíše to, co chápeme jako její „smysl“, tedy to, nač ona sama ještě dále poukazuje a k čemu hlavně soustřeďuje naši myšlenkovou pozornost. (Písek, 030214-1.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Experimentem se v přírodních vědách rozumí takové uspořádání postupu, kdy máme zajištěno, že nesledované okolnosti či podmínky se co jenom možná nemění, a ty, co sami měníme, máme pod naprostou kontrolou, takže přesně víme, co děláme a co jsme udělali. A podnikáme to proto, že chceme vědět, co „to“ udělá. Tím se experiment zásadním způsobem odlišuje od nahodilého zkoušení štěstí. – Pokud bychom pracovali s takovýmto pojetím „experimentu“, nepochybně bychom rychle zjistili, že v myšlení je tomu jinak a ještě mnohem složitěji, než jak se to na první pohled jeví v laboratoři. I v přírodních vědách se občas děje něco podobného jako ve filosofii, ale v naprosté většině případů jde o dovádění „nové“ myšlenky do všech detailních důsledků a pak o její aplikaci na všechny možné analogické případy. Naproti tomu ve filosofii resp. z filosofického hlediska je vlastně experimentální všechno, od smyslových „vjemů“ (které jsou projektovány a organizovány porozuměním, tj. předporozuměním, jde-li o něco nového, a pak kontrolou, zda to obstojí – a ne-li, pak je třeba se zkusmo pokusit o jiné předporozumění, které pak rovněž musí být ověřováno a kontrolováno) až po celková pojetí, vypracované koncepce a teorie (as neúpoc hybně hypotézy, které jsou na první porozumění experimentální). (Praha, 0303nn-x.)

Ladislav Hejdánek (1986)

Slovo „experiment“ překládáme do češtiny jako „pokus“. Obě slova však mají své etymologické i významové kontexty, k nimž právě dnes budeme muset přihlédnout. 2. Latinské slovo experimentum je odvozeno od slovesa experior, -iri, od něhož je odvozena také experientia. A vskutku nejen po celou scholastiku, ale až do samé renesance bylo obou termínů užíváno většinou v témž smyslu, totiž jako „zkušenost“. 3. K pojmovému odlišení (nikoliv ke skutečnému experimentování, které ovšem předcházelo) docházelo v renesanci, ale pod jinými termíny. Velmi dobré rozlišení, dodnes platné (resp. za platné považované) podal Francis Bacon ve svém Novum Organum I,82: (4.) „Restat experientia mera, quae, si occurat, casus, si quaesita sit, experientum nominatur.“ (Zůstává ryzí zkušenost, která – když se nahodí – sluje náhoda, a když je vyhledávána, sluje pokus [pokus].) 5. Z toho důvodu to je právě Francis Bacon, který je dodnes považován za průkopníka a otce experimentální metody. G.Thomson napsal již 1651 „A Vindication of Lord Bacon, the auctor of experimental philosophy“. 6. Rob.Boyle podobně vidí v Baconovi „one of the first and greatest experimental philosophers of our age“ (Works, 2,514) (jednoho z prvních a největších experimentálních filosofů naší doby). 7. Co je tedy podstatou experimentu a čím se podstatně liší od pouhé (všeobecně pojaté) zkušenosti? Srovnejme např. způsob, jak toho termínu užívá Tomáš Akvinský, s novým pojetím. V Sum.Theol. I,58,3, ob.3 čteme: „ex multis enim memoriis fit unum experimentum“. Tady jde zřejmě o jakýsi destilát, esenci mnohých zkušeností, z níž odpadá nahodilé a zůstává podstatné, tj. to, co je všem těmto zkušenostem společné. 8. Novodobé pojetí však nehledá to, co je jako to společné obsaženo ve všech našich dosavadních zkušenostech, nýbrž usiluje o poznání něčeho nového, o nalezení zkušenosti, kterou dosud nikdo neudělal a která je pro osvětlení všech dosavadních zkušeností mimořádně důležitá.
(Blíže nedatováno – 86nnnn-x.)

Oscar Wilde ()

Actors are fortunate. They can choose whether they will appear in tragedy or in comedy, whether they will suffer or make merry, laugh or shed tears. But in real life it is different. Most men and women are forced to perform parts for which they have no qualifications. Our Guildensterns ülay Hamlet for us, and our Hamlets have to jest like Prince Hal. The world is a stage, but the play is badly cast.
(Lord Arthur Savile´s Crime, in: Complete Works of O.W., Collins, London/Glasgow 1985, p. 174 – <2>.)Oscar Wilde World

Ladislav Hejdánek (2006)

Chápeme-li „experiment“ dostatečně široce, takže nepovažujeme ani vědomí, ani – zejména – vědomě zacílené „jednání“ (aktivitu) za jeho nezbytnou náležitost, pak můžeme třeba v rámci světa živých bytostí každou tzv. akci nazdařbůh považovat za jakýsi experiment. Ale nejen to: za jistý, ovšem velmi nízký, „primitivní“ druh „experimentu“ můžeme považovat každou „akci“ i na velmi nízkých úrovních, třeba na úrovni kvantové, kde se zatím – podle Heisenberga – mluví o tzv. neurčitosti a kde tedy můžeme předpokládat tzv. kontingence. V tomto smyslu pak to, čemu říkáme „zákonitost“, má svůj původ v převážné (statisticky vlastně téměř homogenní) formě „chování“ nějakého „subjektu“ (tj. pravé události, která je vnitřně integrovaná a je schopna nejen akcí, ale také „aktivního vracení informací“ z těchto akcí zpět k subjektu a do subjektu, do jeho „subjektální“ sféry). „Zákonitost“ je tedy výsledkem toho, jak subjekty určitého druhu respektují jistý „řád“, který nemá kauzální, tj. donucovací charakter, nýbrž je spíše (jen) „přesvědčivý“ nebo jinak atraktivní. A protože každý „organismus“ (tj. tělesná struktura živých bytostí) funguje v některým směrech jako zesilovací a v jiných jako zeslabovací (odrušovací) systém, je zřejmé, že musí být „zařízen“ jak na zeslabování, tak na zesilování významu a vlivu kontingencí. Zeslabování kontingencí bylo a je nadále možná na základě genetického předávání rozhodujících informací, a naproti tomu zesilování kontingencí bylo svěřeno zejména nervovému systému. (V obou případech je tak problém velmi zjednodušen, protože bez zeslabovacích systému se neobejde ani nervový systém, a bez využití kontingencí by nefungoval ani proces genetického předávání rozhodujících informací příštím generacím.) V každém případě však platí, že funkce „experimentování“ je jednou ze základních funkcí, elementárně významných pro fungování veškerenstva.
(Písek, 060414-1.)