Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Oscar Wilde (18)

Dříve jsme kanonizovali své hrdiny. Moderní metodou je vulgarizovat je.
(www.)

Oscar Wilde (1899)

Lord Goring
It is always worth while asking a question, though it is not always worth while answering one.
(3981, An Ideal Husband, Methuen & Co., London 81913, p. 93.)

Emanuel Rádl (1921)

Ježíš umřel a z jeho učení a z theorií o jeho metafysickém významu se tvořilo křesťanství, šířeno jsouc nadšenými kazateli mezi chudinou. Byla to víra v brzký konec světa a poselství o „zdrženlivosti a o vzkříšení“; čekalo se, že království boží /5/ přijde už brzo, odejme vládu od bohatých a mocných a dá ji chudým a poníženým. Tato země jest prý slzavé údolí; tu všichni jsme sobě rovni – ovšem rovni jen v naději na království boží; ale tato naděje jest to hlavní a ostatní věci jsou nanejvýš jen zkouškou anebo překážkou k docílení věčné blaženosti. Jaká to byla revoluční víra ! ... Nicméně se zdá, že sociálně revoluční prvek byl u Ježíše a snad i u prvních křesťanů silnější než připouštějí dnes ideologové, kteří mají ze socialismu strach; ale tento prvek nebyl tak silný, aby pronikl proti pojetí jednostranně duchovnímu. Potom se určitěji a určitěji formoval názor, že i tato země jest říší Boží, na níž však zákon Boží jen nepřímo vládne; vznikala církev jakožto orgán této vlády, církev s papežem, náměstkem Kristovým a s biskupy, nástupci apoštolů. Nebylo to už dávno čisté učení Kristovo a není možné, aby bylo; vždyť na Ježíše zůstala jen vzpomínka a křesťané myslili teď po svém a řešili otázky své doby, podstatně odlišné od doby Ježíšovy. Už tvrdý a theoretický Pavel odchýlil se silně od lidštějšího a mnohostrannějšího Ježíše a opět na jiné cesty se dal mystice nakloněný spisovatel evangelia Janova a Apokalypsy. Přistupovaly dále vlivy židovské, vliv pozdní filosofie řecko-římské (zvl. stoikové), vliv Platonův, Plotinův, různé elementy pohanského kultu a zvláště také vliv státní myšlenky římské, tak že se tvořilo náboženství, pro něž Ježíš byl sice mocným podnětem, ale daleko ne jediným myšlenkovým vůdcem. Církev se stala pokračovatelkou římské říše, papež nástupcem imperátorů, svaté a světice nástupci bohů mnohdy ještě se zřetelným pohanským kultem; církev však se stala také jedinou dědičkou klasické kultury, kterou, nechť si třeba i znetvořenou, uchovala pro doby pozdější.
(Náboženství a politika, J. Vetešník, Praha 1921, str. 10 – 11.)
(též in: Rádl – Hromádka – Šimsa: Čím je nám dnes Ježíš Kristus, YMCA, Praha 1940, str. 4-5.)

Hendrikus Berkhof ((1979) 1986)

In the previous paragraph we presented one approach to the way of Jesus as the messiah of Israel. We might call that the approach from behind: we see him in the line of redemptive history, how he arises out of the Old Testament problematic, and gives and is answer to it. But with this approach he does not come fully within our purview. He is the fulfillment od Israel´s way precisely because he is more than a small segment of that way, namely a new beginning and a turn made by God. Therefore, to the approach from behind must be added an approach from above. In other words, there must be added an approach that starts from the Word, the creative and saving speech of God which in him became „flesh,“ that is, an historical human life. But because the word became historical in him, a dated life within human history, yet a third approach is possible and necessary, the approach from below, whereby we apply to his appearance the methodology of all historical investigation, and ascertain what he looks like in the light of a careful investigation of the sources and within the framework of his own time.
We regard these three approaches as complementary. All three relate to the manner in which eternity unites itself to time in Jesus the Christ. We could think of yet a fourth approach, one from before, from the perspective of what he works through the centuries in human hearts and in the peoples of the world. We cannot do without that approach either. In the study of the faith it is usually dealt with under other headings: the work of the Spirit, the church, justification, etc. We shall do that too, but wish to make a clear transition between Christology and the subsequent chapters. In this separate chapter on Christology we concern ourselves particularly with the approaches from above and from below. Thereby it should be noted that through the ages classical dogmatics knew only the first: the man Jesus was seen exclusively as the product of the Word becoming flesh, the “Word“ being thought of as the “second person“ of the Trinity. As a reaction there arose since the Enlightenment a strong emphasis on the approach from below. Ecclesiastical thinking often fiercely opposed that. Understandably so, because this supposed “purely /272/ historical scientific“ approach was often motivated by the desire to prove that Jesus had not been the Son of God, but only a uniquely gifted and inspiring man. Yet that does not as such justify the church´s opposition. If in Christ the Word has become flesh, it should be able to stand the test of historical-critical investigation. Precisely from the standpoint of faith, historical investigation is to be left free. …
(6402, Christian Faith, rev.ed., Grand Rapids (Mich.) 1986, p. 271-2.)

Oscar Wilde (1854-1900)

Pravda, jež není nebezpečná, není hodna toho, aby byla ideou vůbec. (Oscar Wilde)
Člověk je nejméně svůj, když hovoří ve své vlastní osobě. Dejte mu masku a poví vám pravdu.
Člověk nemůže být nikdy dost opatrný při volbě svých nepřátel.
Mluvit v paradoxech, to znamená mluvit pravdu. Skutečnost si nejlépe ověříme, když ji necháme chodit po provaze. Základní pravdy můžeme zhodnotit, teprve když začnou provozovat akrobacii.
Obecenstvo je podivuhodně tolerantní. Promíjí vše, vyjma génia.
Je daleko nesnadnější mluvit o věci, než ji udělat. V oboru skutečného života jest to ovšem zřejmé. Každý může dělat historii. Jen veliký muž ji však může napsat.
Když je dílo dokončeno, má svůj vlastní nezávislý život a může odevzdat docela jiné poselství, než bylo vloženo v jeho rty.
Snílkem je ten, jenž dovede nalézt svou cestu jen při světle měsíce, a jeho trestem je, že spatří úsvit dříve než ostatní svět.
Doby žijí v dějinách svými anachronismy.
Je skutečností, že obecenstvo má nenasytnou zvědavost, aby vědělo všechno, vyjma toho, co je hodno toho, aby se vědělo.
Je nám třeba zabývat se budoucností. Neboť minulost je tím, čím by člověk neměl být. Přítomnost je tím, čím nesmí být. Budoucnost je tím, čím jsou umělci.
I ti, kteří tvrdí, že umění je představitelem doby, země a lidu, musí připustit, že čím je umění napodobivější, tím méně nám představuje ducha doby.
Kritika vyžaduje daleko většího vzdělání než tvorba.
Abychom poznali druh a kvalitu vína, nepotřebujeme vypít celý sud. Je jistě docela snadné říci v půlhodině, zda kniha za něco stojí, anebo nestojí za nic.
(www-.)