Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Oscar Wilde (1899)

Lord Goring
It is always worth while asking a question, though it is not always worth while answering one.
(3981, An Ideal Husband, Methuen & Co., London 81913, p. 93.)

Jan Patočka (1945-48)

Krátce – Idea, jak my ji chápeme, je jediná non-realita, která nemůže být výkladově osvětlena jako konstrukce z pouhých realit; není předmětem kontemplace, poněvadž není vůbec předmětem; je nezbytná k pochopení lidského života, jeho zkušenosti o svobodě, jeho vnitřní historičnosti; ukazuje se a osvědčuje se jako stálý apel k překročení pouhé dané předmětnosti a věcnosti, jehož vnějším překladem je lidská tvorba nového a stále opakované úsilí vybřednout /57/ z úpadku, k němuž nás odsuzuje setkávání v pouze daném. Idea, jak ji chápeme, není moc absolutního zpředmětnění, jako je v zárodku idea historického Platóna; jakožto absolutní předmět je Platónova idea výzvou k člověku, aby se postavil do středu univerza a ovládl je, jako ovládá konec konců tím, že participuje na ideovém univerzu, prostřednictví ideje vědění celý inteligibilní a senzibilní kosmos. Tato tendence platónské metafyziky se neuplatnila, nevyžila plně v samotné filosofii Platónově ani vůbec v antice a středověku, poněvadž ji tam ještě tlumilo celkové mytické nebo theologické zaměření tehdejšího člověka; ale moderní metafyzika se svým antropologismem a svou vůlí k naprosté supremacii člověka nad předmětným jsoucnem, se svým naturalismem, konstruktivismem (technicismem) a mocenskou vůlí je plným rozvinutím tendence založené v zárodku již zde. Naproti tomu platonismus, jak zde vyložen, ukazuje nejen důstojnost člověka, ale také jeho nepřekročitelnou mez; schvaluje vládu, kterou člověk zavádí nad předmětným jsoucnem, ale ukazuje, že jeho povoláním není takto vládnout, nýbrž sloužit; ukazuje, že existuje cosi vyššího než člověk, s čím je existence člověka nerozlučně spojena a bez čeho vysychá základní proud našeho historického života. Platonismus takto pojatý je filosofie zároveň velice chudá i bohatá. Chudá, protože se vzdala nároku, který historický platonismus sice neprovedl, ale přece jen v celé další tradici podnítil, totiž nároku na vědecký systém; nedovede nic obsahově kladného povědět ani o ideji, ani o člověku, nepretenduje na univerzální klíč, který otvírá všechny zámky. Nechce /58/ se postavit na místo žádné skutečně empirické vědy a suplovat snad nějakou domněle hlubší metodou její konečné, ale solidní úsilí. Ukazuje naopak pravou úctu k vědě a její autonomii; ukazuje, jak přes všecky důležité dary, jež věda přijala od metafyziky, třeba se stejně varovat toho, aby filosofie suplovala vědu a zvedala nějaké nároky věcného nebo metodického vědění, jako toho, aby věda se zabsolutnila v metafyziku sui generis. Filosofie záporného platonismu je chudá, poněvadž ví jen o jednom a toto jedno nesděluje přímo jako věcnou znalost, která je ve světě k dispozici a na kterou lze proto vždy ukázat a odkázat. Negativní platonismus je to „prekérní postavení filosofie, která se nemůže opřít o nic na zemi ani na nebi“, o němž mluvil Kant. Je však také bohatá, poněvadž zachovává člověku jednu z jeho podstatných možností, totiž filosofii, očištěnou od metafyzických nároků; ukazuje, kde ji nelze žádným jiným duchovním elementem, teoretickýcm či praktickým, z její nejvlastnější domény vypovědět; zachraňuje člověku dále možnost opřít se o pravdu, která není relativní a světská, i když nemůže být formulována kladně a obsahově. Ukazuje, co pravdy je na odvěkém metafyzickém zápasu člověka, na jeho boji o cosi povýšeného nad přírodnost a tradičnost, na zápase o věčné a nadčasové, na stále se obnovujícím boji proti relativismu hodnot a norem, a to při současném přitakávání myšlence o základní historičnosti člověka a relativnosti jeho rientace v okolí, jeho vědy a praxe, jeho obrazů života i světa.
(Negativní platonismus, Praha 1990, str. 56-58.)

Jan Patočka (1958)

Posílám Ti zároveň špatnou kopii prvního oddílu svého Negativního platonismu, práce, která ještě není úplně uzavřena, ale na kterou pořád myslím a o které pracuju, pokud mi starosti o sebe a rodinu dovolují. Má nejstarší právě minulý týden dělala zkoušku …
(Dopis V. Richterovi z 3.6.1952, in: 7164, Dopisy Václavu Richterovi, Praha 2001, dopis č. 16, str. 45.)

Oscar Wilde (1854-1900)

Pravda, jež není nebezpečná, není hodna toho, aby byla ideou vůbec. (Oscar Wilde)
Člověk je nejméně svůj, když hovoří ve své vlastní osobě. Dejte mu masku a poví vám pravdu.
Člověk nemůže být nikdy dost opatrný při volbě svých nepřátel.
Mluvit v paradoxech, to znamená mluvit pravdu. Skutečnost si nejlépe ověříme, když ji necháme chodit po provaze. Základní pravdy můžeme zhodnotit, teprve když začnou provozovat akrobacii.
Obecenstvo je podivuhodně tolerantní. Promíjí vše, vyjma génia.
Je daleko nesnadnější mluvit o věci, než ji udělat. V oboru skutečného života jest to ovšem zřejmé. Každý může dělat historii. Jen veliký muž ji však může napsat.
Když je dílo dokončeno, má svůj vlastní nezávislý život a může odevzdat docela jiné poselství, než bylo vloženo v jeho rty.
Snílkem je ten, jenž dovede nalézt svou cestu jen při světle měsíce, a jeho trestem je, že spatří úsvit dříve než ostatní svět.
Doby žijí v dějinách svými anachronismy.
Je skutečností, že obecenstvo má nenasytnou zvědavost, aby vědělo všechno, vyjma toho, co je hodno toho, aby se vědělo.
Je nám třeba zabývat se budoucností. Neboť minulost je tím, čím by člověk neměl být. Přítomnost je tím, čím nesmí být. Budoucnost je tím, čím jsou umělci.
I ti, kteří tvrdí, že umění je představitelem doby, země a lidu, musí připustit, že čím je umění napodobivější, tím méně nám představuje ducha doby.
Kritika vyžaduje daleko většího vzdělání než tvorba.
Abychom poznali druh a kvalitu vína, nepotřebujeme vypít celý sud. Je jistě docela snadné říci v půlhodině, zda kniha za něco stojí, anebo nestojí za nic.
(www-.)

Oscar Wilde (1854-1900)

JACK
My dear Algy, I don't know whether you will be able to understand my real motives. You are hardly serious enough. When one is placed in the position of guardian, one has to adopt a very high moral tone on all subjects. It's one's duty to do so. And as a high moral tone can hardly be said to conduce very much to either one's health or one's happiness, in order to get up to town I have always pretended to have a younger brother of the name of Ernest, who lives in the Albany, and gets into the most dreadful scrapes. That, my dear Algy, is the whole truth pure and simple.
ALGERNON
The truth is rarely pure and never simple. Modern life would be very tedious if it were either, and modern literature a complete impossibility!
JACK
That wouldn't be at all a bad thing.
(The Importance of Beeing Earnest, Act 1 – www : )