LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

František Xaver Šalda (1919)

Aby mně bylo rozuměno: i moderní cestopis může a musí prodlévati na věcech vnějškových, na jevech vnějšího světa, ale /111/ musí vésti si při tom s takovou opravdovostí, že má právo napsati na svou první stránku: Tak jsem to viděl. Zrak má také svou logiku, svou zákonnost, která se ověřuje postupem času; a která vede také od vnějšku k nitru a dovoluje činiti závěry z onoho na toto.
(Cestopis, jaký nemá být, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 110-11.)
[původně: Venkov 5.10.1919, č.241, s. 2-3; pak znovu in: Časové a nadčasové, str. 372-377.]

Oscar Wilde (1854-1900)

Pravda, jež není nebezpečná, není hodna toho, aby byla ideou vůbec. (Oscar Wilde)
Člověk je nejméně svůj, když hovoří ve své vlastní osobě. Dejte mu masku a poví vám pravdu.
Člověk nemůže být nikdy dost opatrný při volbě svých nepřátel.
Mluvit v paradoxech, to znamená mluvit pravdu. Skutečnost si nejlépe ověříme, když ji necháme chodit po provaze. Základní pravdy můžeme zhodnotit, teprve když začnou provozovat akrobacii.
Obecenstvo je podivuhodně tolerantní. Promíjí vše, vyjma génia.
Je daleko nesnadnější mluvit o věci, než ji udělat. V oboru skutečného života jest to ovšem zřejmé. Každý může dělat historii. Jen veliký muž ji však může napsat.
Když je dílo dokončeno, má svůj vlastní nezávislý život a může odevzdat docela jiné poselství, než bylo vloženo v jeho rty.
Snílkem je ten, jenž dovede nalézt svou cestu jen při světle měsíce, a jeho trestem je, že spatří úsvit dříve než ostatní svět.
Doby žijí v dějinách svými anachronismy.
Je skutečností, že obecenstvo má nenasytnou zvědavost, aby vědělo všechno, vyjma toho, co je hodno toho, aby se vědělo.
Je nám třeba zabývat se budoucností. Neboť minulost je tím, čím by člověk neměl být. Přítomnost je tím, čím nesmí být. Budoucnost je tím, čím jsou umělci.
I ti, kteří tvrdí, že umění je představitelem doby, země a lidu, musí připustit, že čím je umění napodobivější, tím méně nám představuje ducha doby.
Kritika vyžaduje daleko většího vzdělání než tvorba.
Abychom poznali druh a kvalitu vína, nepotřebujeme vypít celý sud. Je jistě docela snadné říci v půlhodině, zda kniha za něco stojí, anebo nestojí za nic.
(www-.)

Oscar Wilde (1854-1900)

JACK
My dear Algy, I don't know whether you will be able to understand my real motives. You are hardly serious enough. When one is placed in the position of guardian, one has to adopt a very high moral tone on all subjects. It's one's duty to do so. And as a high moral tone can hardly be said to conduce very much to either one's health or one's happiness, in order to get up to town I have always pretended to have a younger brother of the name of Ernest, who lives in the Albany, and gets into the most dreadful scrapes. That, my dear Algy, is the whole truth pure and simple.
ALGERNON
The truth is rarely pure and never simple. Modern life would be very tedious if it were either, and modern literature a complete impossibility!
JACK
That wouldn't be at all a bad thing.
(The Importance of Beeing Earnest, Act 1 – www : )

Oscar Wilde (1854-1900)

JACK
Oh, Gwendolen is as right as a trivet. As far as she is concerned, we are engaged. Her mother is perfectly unbearable. Never met such a Gorgon . . . I don't really know what a Gorgon is like, but I am quite sure that Lady Bracknell is one. In any case, she is a monster, without being a myth, which is rather unfair . . . I beg your pardon, Algy, I suppose I shouldn't talk about your own aunt in that way before you.
ALGERNON
My dear boy, I love hearing my relations abused. It is the only thing that makes me put up with them at all. Relations are simply a tedious pack of people, who haven't got the remotest knowledge of how to live, nor the smallest instinct about when to die.
(The Importance of Beeing Earnest, Act 1 – www : )

Ladislav Hejdánek (2015)

Otázkou je, jak vlastně zakoušíme (nebo můžeme zakoušet) nitro či niternost. Za nepochybné můžeme považovat, že nějak zakoušíme (můžeme zakoušet) své vlastní nitro. (Právě proto se pokoušel Descartes založit filosofii, tj. položit jí základ, na údajně evidentní zkušenosti, že pochybujeme, přesněji: že já pochybuji. Nejde o to, zda právem či neprávem, zda správně či nesprávně, ale to, že pochybuji, je mi – údajně – zřejmé bez jakéhokoli zprostředkování přes cokoli vnějšího: když pochybuji, zároveň vím, že pochybuji. A je naprosto lhostejné, čeho se mé pochybování týká.) Což ovšem neznamená, že naše zakoušení vlastního nitra je úplné nebo aspoň dostatečné; právě naopak můžeme mít právem za to, že do svého vlastního nitra „pohlížíme“ jen částečně, že je „zachycujeme“ jen neúplně a zejména že naše pozornost je především a takřka vždycky odváděna k vnějšímu světu, k vnějším věcem, k okolí a okolnostem. Jsou to ostatně většinou zase okolnosti, které nás v určitých situacích vědou k pozorování a ke zkoumání vlastního nitra, což znamená, že se pak ke svému nitru jakoby vracíme, a to tak, že se musíme nejprve odvrátit od věcí vnějších, „předmětných“.
(Písek, 150119-1.)