Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Rozhodující je, jaké místo a jakou funkci mají v myšlení soudy a pojmy. Myšlení je nepochybně čímsi starším, co se teprve mnohem později „kultivuje“ či aktivně „strukturuje“ zaváděním pojmů a soudů. O „předpojmových soudech“ asi nemá mnoho smyslu uvažovat (alespoň v tuto chvíli, kdy není ještě jasno o tom, v jakém vztahu k sobě jsou pojmy a soudy. J.B.Kozák trval – proti tradici – na tom, že pojmy vznikají nasouzením, a vyvozoval z toho, že soudy předcházejí pojmům. Tento závěr považuji za problematický, ale s plným souhlasem jsem si osvojil tezi, že pojmy musí být nasuzovány. Proč tedy mám za nesprávné předpokládat, že soudy (a souzení) jsou něčím dřívějším a základnějším než pojmy? Jde o to, že soud bez pojmů vlastně není možno považovat za soud, nýbrž leda za něco, co se skutečnému soudu nějak vzdáleně podobá (hlavně ve výsledku), ale co vlastně nemůžeme dost dobře analyzovat pro nedostatečnou strukturovanost. Takové „pra-soudy“ či snad „před-soudy“ mohou být správné či nesprávné, ale ta jejich správnost či nesprávnost nemůže být nikterak posuzována leč s ohledem na úspěšnost nebo neúspěšnost jejich praktického uplatnění. Pokud by měly být analyzovány, musely by být nejprve „transformovány“ do podoby jakýchsi „modelů“ (tj. myšlenkových konstrukcí), což by ovšem nutně předpokládalo použití pojmů. Z toho můžeme vyvodit ten závěr, že pokud vůbec akceptujeme něco jako „pra-souzení“ či „před-souzení“, je to vlastně dost nedůležité věc, neboť každý řádný soud musí být upevňován a zpřesňován pojmově. A protože pojmy musí být ustaveny, konstituovány nasouzením, znamená to zároveň, že soudy, která mají nasoudit (konstituovat) nějaký „konkrétní“ pojem, se samy tímto nasouzením upřesňují, takže příště už takový (resp. podobný) pojem ustaví či nasoudí lépe a přesněji. Pojmy bez nasouzení nemohou existovat (to proti každé „aprioritě“ pojmů, a ovšem i soudů), ale soudy, které by nebyly s to pracovat s nějakými „pojmy“ nebo aspoň „před-pojmy“, nemohou být považovány za skutečné soudy. Proto pojmy i soudy náleží navzájem k sobě a jsou na sobě obousměrně závislé. Pouze v ustavičné spolupráci a pod kontrolou mnoha dalších pojmů i soudů mohou obojí dospívat k větší a větší určitosti – až posléze v jakési problematické emancipaci mohou začít vytvářet jakýsi vnitřně fungující a nerozporný (resp. své rozpory skrývající) systém.
(Písek, 120122-1.)

Oscar Wilde (18)

Dříve jsme kanonizovali své hrdiny. Moderní metodou je vulgarizovat je.
(www.)

Oscar Wilde (1899)

Lord Goring
It is always worth while asking a question, though it is not always worth while answering one.
(3981, An Ideal Husband, Methuen & Co., London 81913, p. 93.)

Jan Štěpán (1998)

soud 1. základní akt myšlení, myšlenka vyjadřitelná oznamovací větou (důsledně vzato ↑propozice, ovšem v poněkud psychologistickém pojetí), v níž se něco tvrdí o objektech, v tradiční logice (↑logika tradiční) subjekt-predikátový ↑výrok: analytický s. vykládá obsah pojmu (tělesa jsou rozprostraněná), syntetický s. spojuje pojmy ne nutně spolu související (tělesa jsou těžká), apriorní s. nevyžaduje zkušenost (1 + 1 = 2), aposteriorní s. je výsledkem zkušenosti (ryby žijí ve vodě), asertorický s. konstatuje skutečnost (slunce svítí), modální (problematický) s. vyjadřuje ´objektivní´ možnost (slunce může vyhasnout), kdežto apodiktický s. nutnost (člověk je smrtelný); ve všech předchozích spojeních lze místo termínu s. užít i termínu ↑výrok, ne však termínu ↑věta; toto členění je tradiční, soudobá logika je prakticky nevyužívá, speciální případy s., v nichž se kombinují uvedené typy, řečí filosofie analytická; 2. též ↑propozice, zákl. abstraktní entita tvořená určitým uspořádáním jednodušších abstraktních entit – ↑pojmů; myšlenkový (nikoli však subjektivně chápaný) obsah ↑věty; s. je to, co věta vyjadřuje, může však být vyjádřen i více větami; s. je tou entitou, které lze bezprostředně připsat pravdivost či nepravdivost (↑hodnota pravdivostní), věta je nositelem pravdivostní hodnoty zprostředkovaně – přes s., který vyjadřuje.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 377.)

Oscar Wilde (1854-1900)

Pravda, jež není nebezpečná, není hodna toho, aby byla ideou vůbec. (Oscar Wilde)
Člověk je nejméně svůj, když hovoří ve své vlastní osobě. Dejte mu masku a poví vám pravdu.
Člověk nemůže být nikdy dost opatrný při volbě svých nepřátel.
Mluvit v paradoxech, to znamená mluvit pravdu. Skutečnost si nejlépe ověříme, když ji necháme chodit po provaze. Základní pravdy můžeme zhodnotit, teprve když začnou provozovat akrobacii.
Obecenstvo je podivuhodně tolerantní. Promíjí vše, vyjma génia.
Je daleko nesnadnější mluvit o věci, než ji udělat. V oboru skutečného života jest to ovšem zřejmé. Každý může dělat historii. Jen veliký muž ji však může napsat.
Když je dílo dokončeno, má svůj vlastní nezávislý život a může odevzdat docela jiné poselství, než bylo vloženo v jeho rty.
Snílkem je ten, jenž dovede nalézt svou cestu jen při světle měsíce, a jeho trestem je, že spatří úsvit dříve než ostatní svět.
Doby žijí v dějinách svými anachronismy.
Je skutečností, že obecenstvo má nenasytnou zvědavost, aby vědělo všechno, vyjma toho, co je hodno toho, aby se vědělo.
Je nám třeba zabývat se budoucností. Neboť minulost je tím, čím by člověk neměl být. Přítomnost je tím, čím nesmí být. Budoucnost je tím, čím jsou umělci.
I ti, kteří tvrdí, že umění je představitelem doby, země a lidu, musí připustit, že čím je umění napodobivější, tím méně nám představuje ducha doby.
Kritika vyžaduje daleko většího vzdělání než tvorba.
Abychom poznali druh a kvalitu vína, nepotřebujeme vypít celý sud. Je jistě docela snadné říci v půlhodině, zda kniha za něco stojí, anebo nestojí za nic.
(www-.)